Sedm havranů (1967)

Sedm uprchlíků, kteří se ukrývají před nacistickým režimem za tzv. protektorátu – to jsou protagonisté dramatu režiséra Vladimíra Čecha. Kdo z nich však je konfidentem gestapa a na koho nakonec dopadne nemilosrdná partyzánská spravedlnost?

Blízké dial'avy  (1979)

Veronika a Ondrej sní o tom, že za týden budou ve vzdáleném Orenburgu, kde si vydělají dost peněz na to, aby se pak doma vzali a postavili si dům. Stačí však zdánlivě drobný malér a Ondrej se místo volantu musí chopit lopaty... Pamětníci vědí, o čem je řeč – jednu dobu se o stavbě tranzitního plynovodu nejen hodně psalo, ale byl o ní rovněž natočen film.

Ves v pohraničí (1948)

Druhý celovečerní film režiséra Jiřího Krejčíka svým způsobem propojil relativně realistický příběh z časů poválečného osidlování našeho vyprázdněného pohraničí s napínavou historkou o odhalení nacistického vraha, který se skryl mezi zdejšími novými osídlenci.

Sedm havranů

U zrodu psychologického dramatu situovaného do období tzv. protektorátu stály bezesporu významné literární osobnosti: Jiří Křižan a Jiří Mucha. Realizace filmu se ujal jejich spoluscenárista, režisér Vladimír Čech, jenž měl v té době za sebou například sérii detektivek s Karlem Högrem a Josefem Bekem. Přesto jejich společné dílo, jež mělo premiéru v listopadu 1967, v proudu nadcházejících událostí zůstalo stranou větší pozornosti diváků. Zápletku příběhu tvořily osudy sedmi uprchlíků před nacistickým režimem, skrývajících se na sklonku roku 1944 ve vypálené beskydské chalupě: vedle mužů, odhodlaných bojovat proti Němcům je zde Žid ukrývající se před transportem, šmelinář, ruský vězeň, jenž utekl z podzemní továrny na výrobu tajné zbraně... Velení skupiny se ujme energický chlapík Lojza, který s pomocí hajného najde spojení s partyzány. Společná akce na vyhození mostu však skončí fiaskem – skupina je přepadena Němci. Je zřejmé, že mezi nimi je konfident. Důležitou roli při odhalování jeho totožnosti hrají lístek se zprávou pro gestapo. Za dramatických okolností přicházejí o život jednotliví členové skupiny, je však zřejmé, že zrádce stále uniká partyzánské spravedlnosti...

Jistý dokumentárně působící charakter filmu je dán především tím, že v něm byli angažováni méně známí herci, respektive ti, jejichž tváře sice známe, vesměs však pouze přihrávali slavnějším interpretům. Mnozí z nich do barrandovských ateliérů nebo na exteriéry dojížděli z Bratislavy. Z hereckého kolektivu bychom mohli vypíchnout třeba mladého Jiřího Bednáře, Oto Ševčík tu samozřejmě představoval esesáka. Další neznámé-známé si nejspíš zařadí každý sám.

Režie: V. Čech. Kamera: V. Huňka. Hudba: Š. Lucký. Hrají: V. Čaněk, M. Jedlička, J. Hajdučík, L. Eliáš, J. Ostermann.


Blízké dial'avy

Režisér Otakar Krivánek se do análů slovenské kinematografie zapsal především jako tvůrce filmů pro mládež, ale i jako dokumentarista; zejména jeho krátké filmy získaly nejednu cenu na prestižních mezinárodních festivalech. Jako mnozí jiní filmaři s obdobným tvůrčím zaměřením i Krivánek si občas „odskočil“ k natáčení celovečerního hraného filmu. Jedním z nich byl příběh s psychologickým podtextem Blízke dial’avy podle námětu a scénáře Jána Štiavnického. Protagonistou vyprávění je mladý řidič Ondrej Hlaváň, který se stal jedním z adeptů na prestižní práci v zahraničí – na výstavbu plynovodu Sojuz, vedoucí z Orenburgu do západní části Sovětského svazu. Na pozadí této významné stavby v rámci tehdejší  RVHP se odehrává soukromý příběh mladého muže a jeho přítelkyně Veroniky. Stačí však zdánlivě malý přestupek – Ondrejova černá jízda, aby se jejich plány do budoucna pořádně zašmodrchaly.

Postavu Ondreje ztělesnil „všeuměl“ Jiří Vondráček, bratr Heleny V. a otec Lucie V., který se u filmu uplatnil jako herec, režisér, hudební skladatel i zpěvák. Veroniku si zahrála v sedmdesátých letech oblíbená a velmi často obsazovaná slovenská herečka Brigita Hausnerová-Sitárová, jež se však po roce 1985 z titulků slovenských filmů vytratila. Pro zájemce o fakta uveďme, že Orenburg, jenž se v letech všeobecného přejmenovávání názvů sovětských měst změnil na Čkalov, leží asi 1 500 km za Moskvou směrem na Kazachstán a plynovod Sojuz (u nás Tranzitní...), který se stal páteří tzv. plynové magistrály, měří na 4 000 kilometrů. Dokončen byl v roce 1978.

Režie: O. Krivánek. Kamera: O. Šághy. Hudba: Š. Koníček. Hrají: J. Vondráček, B. Hausnerová-Sitárová, L. Greššo, J. Vašek, J. Beljajevová.


Ves v pohraničí

Do Severova, jedné z opuštěných vsí v západočeském pohraničí, se z vnitrozemí stěhují osídlenci. Jeden z nově příchozích je však cestou sem zavražděn... Vůdčí osobností nových obyvatel vesnice je někdejší pražský zelinář Pavlas, rozvážný muž,  jenž se brzy stane hlavou místní samosprávy. Jeho hlavním úkolem je zajistit sklizeň i na polích, které ještě nemají nového majitele, což u některých sousedů budí nevoli. V čele „opozice“ stojí správce místní pily Zeman, který aspiruje na místo starosty obce. Současně s pátráním po pachateli vraždy neznámého muže se ukáže, že tu kvete černý obchod – četníky na stopu přivede děda Pavlas, kterému vrtá hlavou, proč někdy projíždějící vlaky v noci pískají a jindy ne... Tím, že Jiří Krejčík natáčel film v podstatě bezprostředně po válce, jeho snímek se mimoděk stal rovněž záznamem toho, jak vypadalo naše pohraničí po odsunu německého obyvatelstva, které zde například chybělo při žňových pracech. Ostatně v obdobné situaci senapříklad ocitli i hrdinové o rok mladší, stále uváděné komedie Rodinné trampoty oficiála Tříšky.

Režisér Krejčík do hlavní ženské role paní Pavlasové obsadil herečku Jarmilu Kurandovou. Pro film relativně pozdě objevenou brněnskou umělkyni (první roli hrála ve svých téměř šedesáti letech) de facto prosadil právě J. Krejčík, když jí svěřil velkou roli ve své režijní prvotině Týden v tichém domě. Ve Vsi v pohraničí  pak znovu hrála rozšafnou hlavu rodiny, v následujících „Trampotách“ se jí také stala – a takto bychom mohli pokračovat až k její nejslavnější roli Babičky Boženy Němcové. Krejčíkův film má v kontextu naší kinematografie trochu zvláštní místo i tím, že se tu herecky sešli otcové a synové: Rudolf Hrušínský starší a mladší (tedy tehdy ml.) a Jaroslav a Ivan Vojtovi (druhý z nich pak působil v Krátkém filmu Praha). A nejspíš nikomu nepřipadne zvláštní, že Bohuš Záhorský, ač o šestnáct let mladší, tu hrál Jarmile Kurandové tchána. Mimochodem o dramatické odhalení zločince samozřejmě nepřijdeme.

Režie: J. Krejčík. Kamera: J. Vegricht. Hudba: J. Šust. Hrají: J. Kurandová, J. O. Martin, B. Záhorský, R. Hrušínský, J. Pivec.