Druhý tah pěšcem (1985)

Poslední celovečerní film natočený podle scénáře Jaroslava Dietla realizoval Vít Olmer. Autoři kriminálního příběhu se pokusili co nejvěrněji zachytit postupy příslušníků naší Bezpečnosti při rozkrývání zahraniční expozitury, jež u nás „lovila“ experty pro práci v zahraničí.


Previerka lásky (1956)

Drama režiséra Jozefa Medvedě natočené podle scénáře významného slovenského spisovatele Jána Mináče odráží společenské a ekonomické problémy své doby. Ústředními postavami příběhu jsou mladí manželé, jejichž život ovlivňuje jak jejich rodinné zázemí, tak vztahy na pracovišti a přežívající stereotypy v posuzování lidí. Již tehdy ve filmu hráli herci, kteří po dlouhá léta tvořili základní kádr slovenské umělecké scény.


Větrná hora (1955)

Napínavý film Jiřího Sequense se odehrává na odlehlém pracovišti geologů kdesi v nepřístupném pohraničním pásmu. Mezi dvanácti novými pracovníky, kteří sem směřují autobusem, je příští oběť vraždy – a možná i její vrah. To však na počátku dramatického příběhu nikdo z protagonistů ještě netuší.

Druhý tah pěšcem

Podle dobových pramenů se měla v tvůrčích plánech Jaroslava Dietla postupně zrodit nová dvojice filmových kriminalistů v podání Karla Heřmánka a Ondřeje Pavelky. Jejich první příběh nazvaný Druhý tah pěšcem se však setkal jen s vlažným ohlasem publika. Navíc slavný barrandovský a televizní scenárista se bohužel již nedožil ani jeho uvedení do kin – Olmerův snímek figuruje v Dietlově filmografii jako jeho poslední realizovaný celovečerní film. Název upomíná na zálibu jednoho z protagonistů – příslušník kontrarozvědky Jan Prokop při každé příležitosti vášnivě rád hraje šachy. Jeho hlavním zájmem je však samozřejmě  boj proti zahraničním rozvědkám. Spolu s parťákem Liborem a členy svého týmu nyní řeší případ kolem podezřelé známky na dopise z Kanady a materiálů, kompromitujících mladého nadějného vědce. Autoři filmového příběhu se tak svým způsobem pokusili vrátit k žánru, který znamenal především díky filmu Jindřicha Poláka Páté oddělení v šedesátých letech jisté oživení ve spektru českých dobrodružných snímků.

Tvůrci filmu měli na mysli zejména realistické vykreslení práce kriminalistů tak, aby jejich snímek působil maximálně věrně. Důležitou úlohu měl v tomto koncepčním záměru zejména kameraman Ota Kopřiva.  Ústřední zápletku příběhu tvoří pátrání po možné nové, ještě nerozkryté zahraniční rezidentuře, která se pokouší získávat naše odborníky pro práci v zahraničí. Současně tvůrci chtěli představit pracovníky Bezpečnosti v nijak přikrášlené, civilní podobě. K věrohodné autenticitě filmu mělo přispět i obsazení celé řady středních a menších rolí méně využívanými herci, i když, popravdě řečeno, například Jan Přeučil jako rakouský turista do této koncepce příliš nezapadal. Fanoušci Spirituál Kvintetu pak v chlapíkovi jménem Ramskey bezpochyby poznají předčasně zemřelého člena tohoto souboru Oldřicha Ortinského.

Režie: V. Olmer. Kamera: O. Kopřiva. Hudba: O. Soukup. Hrají: K. Heřmánek, O. Pavelka, J. Paulová, J. Samek, T. Töpfer.


Previerka lásky

Inženýr Petuška je Čech, který zpočátku s velkým nasazením pomáhal na Slovensku budovat velký závod. Časem však zatrpkne, zejména jej trápí šovinistické protičeské smýšlení některých jeho spolupracovníků a jejich podceňování technické inteligence. Současně se dostává do sporu i se svým zetěm, mladým mistrem Horárikem, který se bez jeho vědomí oženil s jeho dcerou Ludmilou. Konflikt na pracovišti se vystupňuje v okamžiku, kdy je ředitel závodu povolán do Bratislavy. S ním rovněž odejde i Horárik, který se stačil poškorpit se svou ženou Ludmilou. Na ředitelovo místo je jmenován Petuška. To však podnítí hlavního inženýra podniku k rozpoutání dalšího kola intrik proti Petuškovi, a tak i v širším smyslu proti Čechům...

Přestože Medveďův film byl natočen v polovině padesátých let, většinu hlavních rolí vytvořili herci, jejichž jména vesměs ještě máme v dobré paměti a kteří postupně vytvořili prestižní kádr slovenské umělecké scény: Romančík, Valach, Dibarbora, Filčík, Prechovská, Horváth st... Inženýra Petušku ztělesnil Jaroslav Lokša, který prakticky celý svůj život zasvětil Státnímu, respektive Národnímu divadlu v Brně, jehož byl členem v letech 1929 až 1964. Jeho filmové role by se však daly – nejen symbolicky – spočítat na prstech jedné ruky; Lokša působil rovněž jako pedagog na JAMU. Bude-li vám povědomá tvář filmové Ludmily a přitom vám nic neříká její jméno v titulcích – Hana Čelková, není to vaše vina. Carmen Farkašovou, která si zvolila tento umělecký pseudonym, už dlouhá léta totiž známe jako Hanu Hegerovou. Tato známá zpěvačka vytvořila nejednu filmovou roli; vedle snímku Previerka lásky se uvedla titulní roli Krejčíkova dramatu Frona, dále hrála mimo jiné ve filmech Tam na konečné, Přežil jsem svou smrt, Policejní hodina, výtečně si vedla po boku R. Hrušínského v Kachyňově dramatu Naděje. Před kamerou se samozřejmě mnohokrát objevila jako zpěvačka v hudebních snímcích.

Režie: J. Medveď. Kamera: J. Míček. Hudba: Š. Jurovský. Hrají: E. Romančík, H. Čelková, G. Valach, J. Lokša, F. Dibarbora, C. Filčík.


Větrná hora

Autorem předlohy třetího celovečerního filmu Jiřího Sequense byl novinář a spisovatel Miloš Velínský. Jeho specialitou, alespoň ve vztahu k filmu, byly kriminální příběhy s postupně slábnoucím aktuálním politickým podtextem – psala se přece 50. léta a bez špionů a záškodníků se tehdejší kinematografie dlouho nedokázala obejít. Velínský vedle Větrné hory obohatil český film detektivkami Severní přístav, Zlatý pavouk a 105 % alibi, výjmkou se pak stal pokus o realistické vesnické drama Osení. Protagonisty Větrné hory se stali noví zaměstnanci podniku Rudný průzkum, vesměs brigádníci (mladá generace diváků se může v tomto směru trochu dovzdělat), kteří budou pracovat na geologickém průzkumu v místě zvaném Větrná hora. Vedle tří havířů jsou mezi nimi například zámečník, pytlák, holič nebo paleontolog... Do autobusu jich nastoupí dvanáct, na Větrnou horu jich však dorazí jen jedenáct. Chybí Rudolf Pecián, který se cestou chlubil tím, že to zde důvěrně zná, protože tu za války pracoval jako vězeň. Záhy se ukáže, že Pecián byl zavražděn, navíc se ze skladu začnou ztrácet trhaviny.

Větrná hora byla pochopitelně poplatná dobovým povinnostem, takže nikoho jistě nepřekvapí vývoj a vyvrcholení zápletky. I přes nepřehlédnutelnou ateliérovost některých sekvencí (vyvážených však akčními scénami v exteriérech) byl Sequensův film oceňován jako napínavá podívaná. Z dnešního pohledu je pak trochu zvláštní, že například M. Kopecký hrál roli pytláka nebo R. Hrušínský zámečníka, naopak někteří herci se ani zde nevymanili ze své tehdejší šarže (M. Vavruška – velitel pohraničníků, R. Lukavský – závodní). V postavě účetní Bartákové poznáváme Evu Kubešovou, někdejší členku Horáckém divadla, odkud se vrátila do Brna, kde byla členkou Městského oblastního divadla a Státního divadla. V 50. letech reprezentovala uvědomělé a zanícené dívky, které agitovaly mezi mládeží za lepší zítřky. V hudební agitce, koncentrátu socialistického realismu, jak byl označen film Zítra se bude tančit všude si zahrála ústřední roli svazačky Aleny, určitě si ji vybavíte v detektivce 105 % alibi, kde po ní podle scénáře pokukovali J. Bek i  K. Höger. Kubešová hrála ještě v řadě dalších filmů, na sklonku 60. let se definitivně s filmem a divadlem rozloučila. A kdo má dobrou vizuální paměť určitě v nesmělé kuchařince Anežce rozpozná příští princeznu – tady je samozřejmě ještě bez zlaté hvězdy na čele.

Režie: J. Sequens. Kamera: R. Milič. Hudba: M. Vacek. Hrají: J. Vinklář, S. Fišer, Z. Braunschläger, R. Deyl ml., E. Kubešová.