|
Doporučujeme filmy na týden od 22. 3. 2010
Pondělí 22. 3. 2010 – 20.00
Sladké starosti (1984)
Není to vlastně nic tak neobvyklého, když ženy kompenzují svá milostná zklamání zvýšenou konzumací dortíků se šlehačkou, punčových řezů... (další repertoár sladkostí si každý může doplnit sám). Ale co muži v podobných situacích? U nich se přece nepředpokládá, že by frustrovaně vysedávali po cukrárnách. To Šimonu Šindelkovi, hrdinovi komedie Juraje Herze Sladké starosti nic jiného nezbývalo – byl totiž povoláním cukrář v prvotřídním hotelu. Nesmělý mladý muž, jehož matka dělá první a poslední, aby svého syna oženila, se nakonec rozhodne nasměrovat svou energii na své milované „sladké“ řemeslo, ve kterém slavil úspěchy i v mezinárodních soutěžích. Člověk však míní a příroda mění – Šimon se zamiluje do kolegyně, půvabné servírky Jolany. Plachý mládenec netuší, že jeho sokem je protřelý vrchní číšník Fero Balucha, svolný ke každé špatnosti, jen aby mu z ní kynul nějaký prospěch. Divák by Šimonovi samozřejmě přál, aby tentokrát měl u Jolany štěstí; takhle prvoplánově skončit to však autoři komediálního příběhu neměli v úmyslu.
Hlavní roli filmu režisér Herz svěřil oblíbenému slovenskému herci Emilu Horváthovi mladšímu, vedle něj a řady domácích interpretů (A. Hryc, D. Blaškovič, tehdy známá A. Mal’ová) pak obsadil několik umělců z Čech – Pavlínu Mourkovou, Antonína Duchoslava, Pavlínu Mourkovou nebo Irenu Kačírkovou. Hlavní partnerkou filmového Šimona byla Renata Mašková v roli číšnice Jolany. Renata Mašková se poprvé objevila před kamerou ve svých třinácti letech, kdy si zahrála jednu z ústředních postav slavného hudebního filmu režisérky V. Plívové-Šimkové pro děti Přijela k nám pouť. Psychologicky nesrovnatelně náročnější roli vytvořila v dramatu J. Hanibala Velké trápení. Po několika menších rolích ji opět obsadila V. Plívová-Šimková do svého filmu Jak se točí Rozmarýny, kde titulní roli vytvořila P. Mourková; s ní se R. Mašková opět setkala v Herzově komedii. Po absolutoriu konzervatoře se však R. Mašková uplatnila více jako pedagog na LŠU a konferenciérka, později uplatnila především své organizační a manažerské schopnosti v civilních profesích.
Režie: J. Herz. Kamera: D. Šimončič. Hudba: M. Kocáb. Hrají: E. Hotváth ml., R. Mašková, A. Hryc, P. Mourková, A. Duchoslav.
Pondělí 22. 3. 2010 – 22.00
Vlakári (1988)
Komedie Vlakári režiséra Juraje Lihosita je příběhem mládence na prahu dospívání, který se musí vyrovnávat s řadou zdánlivě všedních každodenních příhod, pod některými z nich se však nezřídka skrývají větší či menší životní dramata. Vojto především musí čelit vážné rodinné situaci; bojí se o svou matku, hospitalizovanou v nemocnici, má náhle zodpovědnost za celou domácnost, musí se starat o mladšího bratra. Současně prožívá první záchvěvy milostného citu, jehož předmětem je jeho spolužačka Kajka, se kterou sdílí společnou cestu vlakem do školy. Všední starosti, jakkoliv silné, nedokáží přehlušit intenzivní nápor citů, řadu situací mládenec prožívá ve svých představách a snech. Ve filmu se neodehrávají žádné výjimečné události, pod povrchem zdánlivě všedních příhod divák vycítítí tíhu dospívání, která nutí přijmout zodpovědnost a vypořádat se s problémy. Režisér Juraj Lihosit nezastíral, že chtěl vytvořit portrét mládeže pozitivně motivované, připravené žít v souladu s uznávanými mravními principy.
Hlavní roli filmu vytvořil jako svou první práci před kamerou Jaroslav Šmíd, tehdy ještě student konzervatoře. Šmíd směřoval k herecké profesi již od základní školy, založil na ní dramatický kroužek, získával ceny v recitačních soutěžích. Maturoval na Státní konzervatoři v Brně, poté absolvoval herectví na DAMU. Po angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem přešel do pražského Labyrintu a poté se stal členem nově zformovaného Švandova divadla. Po snímku Vlakári si o tři roky později po boku Karla Heřmánka, Uršuly Klukové anebo tehdy začínající Kláry Jandové zahrál jednu z hlavních rolí v pohádce O zapomnětlivém černokněžníkovi. Objevil se rovněž v televizních titulech Život na zámku, Nemocnice na kraji města po dvaceti letech nebo v Místu nahoře. Zatím poslední filmovou – dokonce titulní – roli získal v Troškově komedii Doktor od jezera hrochů. U jména Barbory Bobul’ové, která ve svých čtrnácti letech hrála Kajku, pak v tuzemských filmografiích figuruje pouze Lihositův snímek. Barbora tehdy vyhrála konkurs na uvedenou roli, později jako talentovaná studentka VŠMU již ve Slovenském národním divadle hrála Shakespearovu Julii a další klasické role. V roce 1994 dostala první nabídku na filmování v Itálii; tehdy ještě pro ni však byla prioritou škola. O rok později již hrála ve filmu Marka Bellocchia Princ Homburský, po něm nasledovala jedna filmová role za druhou. Barbora Bobul’ová dnes v Itálii patří ke známým herečkám, jak sama kdesi uvedla, trochu ji v tom možná pomáhají její „klasické“ inicály BB.
Režie: J. Lihosit. Kamera: D. Šimončič. Hudba: P. Daněk, G. Presser. Hrají: J. Šmíd, B. Bobul’ová, J. Kroner, P. Nový, J. Ďurišová.
Úterý 23. 3. 2010 – 20.00
Atentát (1964)
Sequensovo drama Atentát v podstatě lze bez většího váhání zařadit mezi ta umělecká díla, jejichž autoři se pokusili víceméně věrně rekonstruovat tu kterou historickou událost. Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, provedený 27. května 1942 byl v průběhu uplynulých let hodnocen z nejrozmanitějších ideologických a politických hledisek; berme proto za danou skutečnost, že autoři vlastního filmového příběhu – Miloslav Fábera a Kamil Pixa – se pohybovali v mantinelech daných dobovým poznáním faktů a jejich interpertací. R. Heydrich byl bez diskuze jedním z nejvýše postavených a současně nejnebezpečnějších mužů hitlerovského Německa. Atentát podle historiků nejen významně přispěl k tomu, že Edvard Beneš byl v exilu uznán za legitimní hlavu Československé republiky, ale že se stal tím činem, který nastolil cestu k pozdějšímu oduznání tzv. Mnichovské dohody.
Tvůrci filmu sice divácky přitažlivou formou rekonstruovali historické události spojené s atentátem na Heydricha (výcvik parašutistů ve Velké Británii, vlastní akci v zatáčce pražské ulice V Holešovičkách až ke statečnému boji výsadkářů v kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici), nešlo však o jejich detailní přepis, či – jak později své filmy nazval Otakar Vávra – umělecký dokument. Proto se parašutisté nejmenují Jozef Gabčík a Jan Kubiš, ale Strnad a Vyskočil, jejich zrádcem není Karel Čurda, ale Karel Vrbas. Naproti tomu R. Heydrich, K. H. Frank nebo admirál Canaris zde vystupují pod svými jmény. Na Sequensův film se můžeme dívat různýma očima; má však minimálně jednu pozitivní kvalitu, totiž že je zde zachycena tehdejší podoba pražské tzv. Heydrichovy zatáčky, která dnes již takto neexistuje. Scenárista Miloslav Fábera zůstal na nějaký čas u tohoto tematického okruhu, na svůj Atentát navázal předlohami k filmům Dny zrady a Sokolovo. Rovněž Kamil Pixa se později pokusil zúročit toto téma ve filmu Klíč, který však patří k nejstrašidelnějším opusům vyrobených s nastupující normalizační garniturou.
Režie: J. Sequens. Kamera: R. Milič. Hudba: M. Vacek. Hrají: R. Brzobohatý, L. Munzar, L. Mrkvička, R. Jelínek, J. Kodet, J. Vinklář.
Úterý 23. 3. 2010 – 22.00
Noc nevěsty (1967)
Šedesátá léta ve tvorbě Karla Kachyni – to je období stálé spolupráce se spisovatelem Janem Procházkou a několik výjimečných titulů. Drama Noc nevěsty je mezi nimi považováno za nejpůsobivější. Ve své novele Svatá noc, jež se stala předlohou Kachyňova filmu, se Procházka vrátil do počátku padesátých let, kdy se rozbíhala nucená kolektivizace zemědělství. Protagonistkou příběhu je bývalá jeptiška, které nikdo neřekne jinak než Slečna. Ještě mladá žena se po zrušení jejího kláštera vrací do rodné vsi, kde se odehrála tragédie: její otec, než aby se podrobil násilnému vstupu do družstva postřílel dobytek a poté spáchal sebevraždu. Doma se Slečna s pomocí obecního podivína Ambrože pustí do práce na zbylém majetku, vedle toho se stará o družstevní vepře. Před Vánocemi se Slečna rozhodne obnovit starou tradici – oděna v řeholní roucho přijede ke kostelu a žehná lidem; náboženské vzrušení občanů přiměje faráře, aby odsloužil půlnoční mši. Události ve vsi však spějí k dalším tragédiím: předseda družstva Picin je rozrušen smrtí své družky natolik, že se dopustí zločinu, ani Slečna není za svůj čin ušetřena tvrdého nátlaku, kterému podlehne... Když později Kachyňa vzpomínal na toto období své tvorby, mimo jiné řekl: „Měli jsme krásný volný prostor k vyjádření vnitřních pocitů svých i filmových postav.“
Titulní roli filmu vytvořila Jana Brejchová, které v roli obecního blázna Ambrože sekundoval slovenský herec Gustáv Valach. Ten se později objevil v celé řadě barrandovských filmů. Mezi vesměs dobře známými představiteli dalších postav si můžeme všimnout Mnislava Hofmana jako předsedy družstva Picina, který se za pár let dostal do širšího povědomí díky roli pedantického Rybičky v komedii Holky z porcelánu. Jednoho z vesnických mládenců si zahrál předčasně zemřelý Petr Svojtka a vzpomíná-li Jan Kraus občas na to, že už hrál ve filmech jako kluk, najdeme ho i zde. Jeho role se jmenuje „kluk“. To, že film Noc nevěsty získal řadu cen v cizině (na MFF v Benátkách) i doma není jistě překvapující.
Režie: K. Kachyňa. Kamera: J. Illík. Hudba: J. Novák. Hrají: J. Brejchová, G. Valach, J. Kemr, M., Hofman, Č. Řanda.
Středa 24. 3. 2010 – 20.00
Cesta hlubokým lesem (1963)
Všestranný televizní, divadelní a filmový scenárista Jaroslav Dietl se v počátcích své umělecké dráhy často věnoval problematice českého venkova. V roce 1958 debutoval jako divadelní autor veselohrou z družstevní vesnice Nepokojné hody svaté Kateřiny, následující seriál – a pozdější film – Tři chlapi v chalupě z let 1963-64 řada z nás má dosud v paměti. V této době rovněž vzniklo drama Cesta hlubokým lesem, ve kterém se předmětem sporu dvou bývalých přátel stalo násilné združstevňování zemědělství. Cesta hlubokým lesem je v podstatě Dietlův první realizovaný „pravý“ filmový scénář; jeho předcházející práce Muž mnoha tváří byla předlohou k dokumentu o významném leningradském satirikovi a herci Arkadiji Rajkinovi, který byl v té době u nás na uměleckém turné. V roce 1963 podle Dietlova scénáře rovněž vznikla komedie Einstein kontra Babinský, která však byla do kin uvedena až napřesrok. Dietlova Cesta hlubokým lesem líčí vztah dvou někdejších dlouholetých přátel, kteří svorně jako milicionáři působili v únoru 1948 na pile v šumavské vsi Mokrá Hora. Následující události je však rozdělily: Rudolf se stal funkcionářem KSČ, zatímco Cyril zůstal na pile. Jejich přátelství dostane první trhliny při zakládání zemědělského družstva v Mokré Hoře. Rudolf se projeví jako tvrdý a bezohledný muž, který hlava nehlava plní příkazy strany, na jeho popud jsou mnozí vesničané zatčeni; je mezi nimi i otec Cyrilovy dívky. A protože jsme se s filmem ocitli kdesi v padesátých letech, nechybí zde postava původního majitele pily-emigranta a jeho kompliců, kteří se pokoušejí škodit novému zřízení. Do podezření se dostane i Cyril...
Kariéristu Rudolfa vytvořil Jan Kačer, který měl v daném roce štěstí na velké filmové role – předtím vytvořil jednu ze stěžejních postav dramatu Smrt si říká Engelchen. Jeho filmovým přítelem a pozdějším soupeřem se jako Cyril stal herec Mojmír Fašung. Nositel nám dnes prakticky neznámého jména patřil v šedesátých letech mezi herce, kteří tvořili základní kádr oblastních scén. Fašung působil v divadlech v Jihlavě, Českém Těšíně a v Karlových Varech, postava Cyrila se stala jeho nejvýznamnější hereckou příležitostí v českém filmu. Později se objevil ještě ve filmech Úplně vyřízený chlap a Sedm havranů – a po roce 1968 jako tolik našich spoluobčanů odešel do ciziny. Skalní pamětníci si mohou ve filmu připomenout někdejší bojovnou píseň Avanti o popolo.
Režie: Š. Skalský. Kamera: V. Hanuš. Hudba: Z. Liška. Hrají: J. Kačer, M. Fašung, J. Moučka, I. Prachař, M. Drahokoupilová, V. Lohniský.
Středa 24. 3. 2010 – 22.00
Extase (1933)
Málokterý film českého režiséra si získal takovou mezinárodní pozornost, jako Gustav Machatý svou Extasí. Jistě, řadu českých filmů, zejména těch oscarových, znají leckde po světě, mnozí původem čeští režiséři se uplatnili v zahraničních studiích (a nemusíme mít na mysli jen M. Formana). Ale rozruch, jaký vyvolal Machatý desetiminutovou sekvencí nahé protagonistky svého filmu se hned tak nevidí. Připomeňme si, že se psal rok 1933 a filmový svět byl ještě velmi prudérní – dnes by se nejspíš leckdo naopak podivil, kdyby se filmové herečky (a nemusí to být jen mladé divy toužící po kariéře) alespoň jednou před kamerou nesvlékly. Kvůli půvabné Hedě Kieslerové byla Extase v mnoha zemích zakázána, leckde čekala na uvedení v kinech řadu let, do mnoha lexikonů se film dostal vlastně jen díky této pasáži. Hereččin tehdejší manžel se prý dokonce pokusil koupit všechny negativy, což se o řadu let později rovněž přihodlo (jak se psalo) O. Schoberové s jejím tehdejším mužem... Mladá rakouská herečka však zejména díky ní uspěla v Holywoodu, kde pod jménem Hedy Lamarr zářila jako hvězda první velikosti.
V Extasi ztělesnila mladou dívku Evu, dceru velkostatkáře, která se provdá za zámožného, o mnoho let staršího Emila Jermana. Ihned po svatbě však zjistí, že se dopustila fatálního omylu – její manžel o ni jako o ženu nejeví zájem. Citlivá dívka trpí jeho chladem a staromládeneckými zvyky natolik, že se raději vrátí na otcův statek a požádá o rozvod. Při koupání v tamním rybníce se seznámí se stavebním inženýrem Adamem. Za noční bouře se Eva ocitne v jeho domku a s ním konečně pozná skutečnou erotickou extázi. Milostný trojúhelník však spěje k tragickému rozuzlení... Hedy Kieslerová-Lamarr si ve nové vlasti získala mnoho obdivovatelů, všichni se shodují na tom, že měla neuvěřitelné charisma. Zemřela v roce 2000 v požehnaném věku 87 let. Jejím partnerem v Extasi se stal vynikající záhřebský herec, o dvacet šest let starší Zvonimír Rogoz, který od roku 1929 působil v pražském Národním divadle. Po „roztržce“ s Jugoslávií počátkem padesátých let však musel Československo opustit. Rogoz se dožil úctyhodné stovky let, svět – a nejen filmový – fascinoval i tím, že se ještě v 96 (!) letech stal otcem. Jeho role v Extasi mu tedy de facto vůbec nesedla...
Režie: G. Machatý. Kamera: J. Stallich. Hudba: G. Becce. Hrají: H. Kieslerová, A. Mog, Z. Rogoz, L. Kramer, J. Steimarová.
Čtvrtek 25. 3. 2010 – 20.00
Nebeští jezdci (1968)
Režiséru Jindřichu Polákovi se před čtyřiceti lety podařil v našich podmínkách téměř zázrak – natočil strhující válečné drama z leteckého prostředí, aniž měl k dispozici letadlo, které by bylo schopno odpoutat se od země. To však samozřejmě není ta nejpodstatější okolnost, charakterizující jeho snímek; Polák ve svém zřetelně nejlepším filmovém díle vytvořil sugestivně věrohodný příběh lidí, kteří denně dávali všanc své životy, aby svým dílem přispěli k vítězství spojenců nad nacistickým Německem. Protagonisty filmu, natočeného podle stejnojmenného románu Filipa Jánského se stali členové mezinárodní posádky bombardéru typu Wellington: dva Angličané, dva Češi a jeden Slovák. Hlavními postavami příběhu jsou palubní střelci seržanti Malý, zvaný Študent a Novák alias Prcek. Posádka bombardéru prožívá každý den prakticky ve stejném rytmu: nálet na Německo, odpočinek, instruktáž. Hranice mezi životem a smrtí je však velmi tenká, každý den si válka mezi piloty vybírá svou daň. Činnost letců Prcek komentuje svými sarkastickými poznámkami, jež však díky jeho nedokonalé angličtině musí jeho kolegové stále uvádět na pravou míru.
Důležité místo v životě mladých pilotů samozřejmě hrají ženy a dívky v jejich okolí. Študent miluje hezkou Patricii, členku pomocných ženských sborů letectva; po svém těžkém zranění při náletu na Norimberk však sám ukončí jejich vztah a půvabná dívka se později sblíží s kapitánem letadla... Vynikající herecké výkony v Polákově filmu odvedli především Jiří Bednář jako Študent (Bednář se později stal televizním dramaturgem a autorem) a Jiří Hrzán v roli Prcka. Postavu Patricie Watkinsonové hrála Jana Nováková, jež se dva roky předtím objevila v parodii B. Zemana Fantom Morrisvillu. Nadějná mladá herečka se však vdala do ciziny, kde se stala tragickou obětí žárlivého muže. A budeme-li podrobně sledovat tváře osob ve vedlejších rolích, možná v osobě střelce Jimmyho poznáte Jana Kaplického. O kvalitách Polákova filmu svědčí mimo jiné i to, že zvítězil v divácké anketě o nejlepší film roku 1968.
Režie: J. Polák. Kamera: J. Němeček. Hudba: E. Illín. Hrají: J. Bednář, J. Hrzán, S. Matyáš, E. Randolphová, J. Setonová, J. Nováková.
Čtvrtek 25. 3. 2010 – 22.00
Tichá radosť (1985)
Scenárista a režisér Dušan Hanák se řadí k nejvýznamnějším slovenským a potažmo i evropským filmařům. Jeho tvorba je vždy něčím výjimečná, jakoby provokativní, vybočující z průměru – ať již se to týká jeho dokumentárních nebo celovečerních titulů. Není proto překvapující, že řada jeho snímků se potýkala s nevůlí normalizačního režimu, mnohé řadu let „odpočívaly“ v takzvaném trezoru. Hanák (ročník 1938) byl původně technickým úředníkem, po vojně pracoval jako horník v ostravsko-karvinském revíru. První polovinu šedesátých let prožil jako student FAMU, po absolutoriu nastoupil do bratislavského Studia krátkých filmů; jeho dokumenty z tohoto období získaly řadu prestižních mezinárodních cen. Po osmašedesátém Hanák přestoupil do Studia hraných filmů, jeho debut nazvaný 322 zahájil další řadu v cizině oceňovaných, doma však problematizovaných snímků – ať to byl výjimečný dlouhometrážní dokument nominovaný na Oscara Obrazy starého světa (sedmnáct let u ledu) nebo komedie Ja milujem, ty miluješ (ta čekala na uvedení do kin „jen“ osm let). Nevšedním zážitkem se stala i jeho komorně laděná komedie Ružové sny. Plejádu prestižních cen Hanákovi rovněž vynesl jeho další celovečerní dokument o vztahu občana a moci Papierove hlavy.
Tichá radosť je psychologickou sondou do duše třicetileté ženy, zdravotní sestry Soni, která dospěla k přesvědčení, že musí změnit svůj dosavadní stereotypní život po boku slabošského manžela. Režisér se v příběhu záměrně pohybuje v soukromé poloze, důsledně se vyhýbá společenským i politickým souvislostem života svých hrdinů. Zaznamenává především duševní rozpoložení ženy, která opouští svého muže, která se chce zbavit přetvářky a prázdnoty ve svém životě. Její směřování k jiné budoucnosti je však lemováno mnoha omyly; velmi důležitou úlohu v jejím hledání životní rovnováhy mají rozhovory s přítelkyní. Hanák pro svůj film zvolil prestižní herecké obsazení: hlavní, psychologicky náročnou roli svěřil Magdě Vášáryové, jejími partnery se stali Jiří Bartoška a Jana Brejchová, významnou roli v příběhu má mladý Vlado v podání Juraje Nvoty, který zazářil v hlavní roli Ružových snů. Vedle několika hostujících herců z Čech (J. Asterová, E. Holubová, O. Navrátil, A. Goldflam...) se v Hanákově snímku objevilo několik maďarských umělců. Roli Sonina manžela vytvořil doma známý, mnohými cenami vyznamenaný režisér a herec Róbert Koltai. Ostatně ani film Tichá radosť nevyšel s cenami naprázdno: řadu z nich získal na festivalech v Sanremu a Chicagu, těch domácích pak bylo téměř nepočítaně.
Režie: D. Hanák. Kamera: V. Svoboda. Hudba: S. Havelka. Hrají: M. Vášáryová, J. Brejchová, J. Bartoška, R. Koltai, E. Pásztorová, J. Nvota.
Pátek 26. 3. 2010 – 20.00
Bouřlivé víno (1976)
V rozpětí let 1976 – 1986 se Vladimír Menšík třikrát stal Michalem Janákem, předsedou (to však jak kdy) vinařského družstva v jihomoravských Pálavicích. Tento herecký osud mu určili spisovatel Jan Kozák svým románem Svatý Michal, scenárista Miloš Macourek a režisér Václav Vorlíček. Příběh první, nazvaný Bouřlivé víno, byl koncipován víceméně ještě v duchu normalizačního poučení o chybách roku 1968. Filmová verze sice nebyla tak důsledně ideologicky kovaná jako Kozákova předloha, přesto z ní „správná“ politická linie trčí jako hřebík v botě. S předsedou družstva Janákem, agronomkou Mlčochovou a dalšími družstevníky se seznamujeme v létě osmašedesátého roku, kdy se naplno projevují spory o to, jak má družstvo vlastně fungovat. Někteří členové se rozhodnou hospodařit po svém a založí vlastní družstvo Vidrupa. Rozvážný Janák však odmítne tento skrytý návrat ke kapitalismu a dál připravuje výsadbu nových vinic. Do vývoje událostí v Pálavicích se připlete zkrachovalý emigrant Hrdlička, který se v novém obleku a vypůjčeném autě rozjede z Vídně do rodné vsi, aby pod maskou zkušeného obchodníka s vínem vyrazil z členů Vidrupy, co se dá. Také televize přispěje svou troškou do antijonákovského mlýna: její reportáž z Pálavic je však tak tendenční, že mnozí družstevníci začnou chápat, jak se věci mají. Diváci nepřijdou ani o odhalení podvodníka a určitě budou držet palce Janákovi, který se zamiloval do agronomky Mlčochové.
Bouřlivé víno bylo natočeno jako komedie, což podtrhlo obsazení hlavní role Vladimírem Menšíkem. Poněkud rozpačití nejspíš budeme z Ivy Janžurové, která měla v roli potřeštěné družstevnice Šmejkalové zdůraznit, že by nás Vorlíčkův film měl hlavně pobavit – ale tohle si každý rozhodne sám. Do filmu byl angažován skutečný rakouský odborník-vinař Lenz Moser (hraje sám sebe) a kdekoho jistě zaujme Jan Kraus jako družstevník-rocker. A Jiří Vala v roli podvodníka Hrdličky se hodně snažil; jistě nebyl proti tomu, když se za ním filmaři vypravili do Rakouska, aby ho na místě demaskovali. A protože šlo o ideově žádoucím způsobem orientované dílko, režisér Vorlíček byl dekorován titulem Laureát státní ceny Klementa Gorttwalda.
Režie: V. Vorlíček. Kamera: J. Illík. Hudba: K. Svoboda. Hrají: V. Menšík, B. Turzonovová, J. Vala, I. Janžurová.
Pátek 26. 3. 2010 – 22.00
Když Burian prášil (1940)
Jedna z nejpovedenějších komedií Vlasty Buriana se původně jmenovala Baron Prášil. Od šedesátých let minulého století, kdy pod stejným názvem natočil Karel Zeman svůj mistrovský trikový snímek, se však v distribuci uvádí Fričův film se jménem V. Buriana v titulku. Fričovi se podařil realizovat přepis hry Rudolfa Kautského Děti v notesu tak nápaditě, že diváci nejspíš vůbec nepostřehnou, že se de facto dívají na divadelní kus – celý se totiž v podstatě odehrává jen v několika kulisovitých prostředích. O divácký úspěch filmu se postaraly dva faktory: především vtipné dialogy a herecké výkony představitelů jednotlivých rolí.
Ústřední postavou hry je baron Archibald Prášil, žijící se svou ženou Olgou a dcerou, komtesou Karlou na rodinném zámku Prášily. Baron, známý svými neuvěřitelnými vylhanými historkami, kdysi žil nevázaným životem a tak nyní hlavním úkolem jeho komorníka Ronalda je posílat alimenty na baronovy v tajnosti držené potomky. Karla studovala ve městě, kde se bez vědomí rodičů provdala za sympatického mladého muže Arnošta Bendu. Právě ve chvíli, kdy Ronald oznámí baronovi, že se mu ztratil notes se jmény baronových potomků, na zámek přijíždí Arnošt, aby se seznámil s rodiči své manželky. Současně sem dorazí senilní hrabě Kocharowski, jenž měl kdysi poměr s baronovou ženou.Navíc se do všeho stále plete barončina prostořeká přítelkyně Ema, kterou se jaksi nedaří ze zámku úspěšně vyexpedovat. K dovršení zmatku přijíždějí i Arnoštovi počestní rodiče. V sérii nedorozumění a spletitých omylů se střídavě kdekdo považuje za Arnoštova otce, zúčastněné dámy se ocitají v podezření z nevěry, jeden zmatek přechází v jiný. Vlasta Burian je perfektní jako vždy, Burianův stálý partner Čeněk Člégl je jako senilní hrabě prostě neodolatelný, Oldřich Nový je osvědčeně šaramantní, více prostoru projevit svůj komediální talent zde dostaly Meda Valentová, Anna Steimarová a Ela Nollová. Roli Karly vytvořila Zorka Janů, sestra Lídy Baarové, jejíž tragický životní osud, jenž se naplnil v poválečných dnech, je všeobecně dobře znám.
Režie: M. Frič. Kamera: V. Hanuš. Hudba: J. Kalaš. Hrají: V. Burian, M. Valentová, Z. Janů, A. Steimarová, J. Marvan, O. Nový, Č. Šlégl.
Sobota 27. 3. 2010 – 20.00
Mravenci nesou smrt (1985)
Kriminalistická historka režiséra Zbyňka Brynycha natočená podle románu Vladimíra Vítka měla v době svého vzniku varovat tuzemské občany před nebezpečím drog, které se pod záštitou západních centrál začínají rozšiřovat i u nás. Při sledování filmu je zřejmé, že tvůrce takových děl jako Žižkovská romance, Transport z ráje nebo ...a pátý jezdec je Strach evidentně již ztrácel tvůrčí síly, respektive nejspíš se nedokázal odpoutat od praktik, kterými načichl během svém působení v německých filmových ateliérech. Kostrbatý příběh příslušníků naší Bezpečnosti rozkrývajících síť drogových distributorů a čelících zkušenému profesionálnímu zabijákovi již tehdy působil jako mimoděčná parodie na daný žánr. Divák má na vybranou, co v něm vzbuzuje větší pocit útrpnosti: zda mladí narkomani, zmítající se v područí své závislosti nebo způsob, jakým nám je tvůrce filmu prezentuje. Rudolf Jelínek ve své prvoplánové „uniformě“ zarputile se tvářícího nájemného vraha je právě tak nenápadný jako kominík ve mlýně a motiv s Janem Kanyzou v dvojroli lotra a muže zákona by jen obtížně snesl shovívaný soud pátera Knoxe s jeho detektivními hříchy. Ostatně ani další postavy na tom nejsou o nic lépe, ať již je to Zora Jandová v roli mladé policistky Barborky nebo Jana Březinová jako „záhadná“ dáma Krausová.
Film nejspíš zaujme zejména milovníky béčkových snímků, jejichž znaky Brynychův opus nepokrytě nese, tak i diváky, kteří se orientují v Karlových Varech, kde se převážná část filmu odehrává. Pro leckoho však jistě nebude ani nezajímavé setkání s Jiřím Vršťalou po jeho dlouholeté nepřítomnosti v našich filmech (tento herec se jako manžel hvězdné Angeliky Domröseové z NDR přestěhoval do Německa). Jak děti, které hltaly Polákovy filmy s klaunem Ferdinandem, tak i pamětníci, jimž utkvěl v hlavě svižný špionážní thriller Páté oddělení však jen obtížně budou hledat v postarším vašnostovi pronášejícím v Západním Berlíně frázovité obdivné sentence o české policii někdejšího dynamického chlapíka. Je třeba rovněž připomenout, že Mravenci nesou smrt je posledním českým filmem Zbyňka Brynycha.
Režie: Z. Brynych. Kamera: J. Pávek. Hudba: J. Svoboda. Hrají: J. Vinklář, J. Kanyza, R. Jelínek, J. Zahajský, Z. Jandová.
Kočka (1982)
Ačkoliv jde o slovenský film, jeho autoři použili název v češtině. Slovo kočka totiž zřejmě lépe vystihuje skutečnost, že ústřední postavou příběhu je atraktivní dívka, která použije všechny ženské „zbraně“, aby odvedla – ve svých očích perspektivního – muže od jeho dosavadní rodiny. Obětí půvabné mladé krásky Daniely se stane ing. Martin Bogdan, který svůj nadprůměrný životní standard „realizuje“ jako vedoucí v autoservisu. V retrospektivě, jež následuje po finále příběhu (s ním nás však autoři seznámí hned v úvodu filmu) sledujeme Bogdanovy životní peripetie od doby, kdy při zaměstnání studoval a s jistým rozladěním sledoval svou upachtěnou manželku, která věnovala veškerý čas a péči jejich malé dcerce. Poté, co Bogdan dostuduje a stane se šéfem, začne se stydět za svou ženu, původně servírku. Jako na zavolanou se v jeho blízkosti objeví atraktivní Daniela – a pak následuje to, co se v podobné situaci odehrává až příliš často: Bogdan se rozvede, ožení se s Danielou – a ta zanedlouho čeká jejich dítě. Jenže co bude dál? Vždyť Bogdan se na to, mít znovu mimino, cití přece jen poněkud starý...
Režisér Peter Hledík obsadil do ústředních postav svého celovečerního debutu Martina a Anny Bogdanových české herce Jana Kačera a Libuši Švormovou, titulní roli Daniely svěřil maďarské krásce Edit Frajtové (v době natáčení filmu jí bylo 27 let). Frajtová vyhrála v roce 1984 v anketě časopisu Film a divadlo jako nejlepší zahraniční herečka ve slovenském filmu. Peter Hledík (narozen v roce 1946 v Bratislavě) směřoval k filmařské profesi poněkud nezvyklými cestičkami. Původně vystudoval v Praze Střední průmyslovou školu jaderné techniky, poté pracoval v jáchymovských uranových dolech jako laborant. Současně se věnoval atletice, patřil do širšího výběru slovenské reprezentace. Později pracoval jako kulisák v divadle, byl barmanem, obsluhoval klapku na Barrandově, stal se asistentem produkce a asistentem režie. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se pustil do studií FAMU, v té době spolupracoval s Čs. televizí. Poté, co působil jako druhý režisér u V. Bahny, Z. Záhona a J. Zemana natočil Kočku jako svůj první samostatný celovečerní film. Dnes je znám a respektován především jako zakladatel a vůdčí duch filmového festivalu ArtFilm v Trenčianskych Teplicích.
Režie: P. Hledík. Kamera: J. Ďuriš. Hudba: P. Hapka. Hrají: J. Kačer, E. Frajtová, L. Švormová, I. Krúpa, D. Bambasová, A. Vaculík.
Paklíč (1944)
Kriminální komedie Paklíč režiséra Miroslava Cikána patří k filmům, které se (v porovnání s předcházejícími roky) ve skromnějším počtu natáčely v závěru okupační éry – jeho premiéra se uskutečnila v prosinci 1944. Námět poskytl zkušený detektivkář Eduard Fiker, scénář napsal autorsky neméně zdatný Jarka Mottl. Vlastní zápletka v podstatě není až tak ojedinělá – jejím protagonistou je totiž spisovatel detektivních románů, který se shodou okolností stane aktérem skutečného kriminálního případu. A protože tuto roli vytvořil Oldřich Nový bylo od počátků zřejmé, že šlo především o to diváky pobavit. Na počátku historky s podvodníky a falešnými policisty stojí manželské různice – Lola, žena spisovatele detektivek Gabriela Anděla, se totiž svému muž tak plete do jeho tvorby, že jejich spor zřejmě spěje k rozvodu. Anděl se proto chce odstěhovat do jejich venkovské vily, jenže tam se právě vyskytuje banda podvodníků, která má v plánu prodat vilu Čechoameričanu Fordsonovi. Manželé Andělovi nakonec skončí zamčeni ve sklepě – a postupně se na scéně objevují falešný i skutečný policejní komisař Čepelka, vedle pravého spisovatele Anděla i jeho imitátor, falešný notář, zloději se to tu jen hemží, ostatně otázkou je i to, do které kategorie se zařadí kupec Fordson se svým šekem. A mezitím se manželé Andělovi pokoušejí uniknout ze svého sklepního zajetí.
Miroslav Cikán obsadil do svého filmu osvědčené herce (Nový, Marvan, Futurista, Fiala, Řepa, Steimarová), počtem však přece jen převažují interpreti, kteří jsou dnes pro nás víceméně anonymním ansámblem. Svou zřejmě největší filmovou roli Frony, dcery podvodníka Škardy, tu vytvořila Vlasta Hrubá. Hrubá od dětství hrála s ochotníky, již jako čtrnáctiletá získala první divadelní angažmá. Postupně hrála v divadle Uranie, ve Vinohradském divadle, u Vlasty Buriana a Járy Kohouta i v Tylově divadle, kde hrála až do roku 1945. Vlasta Hrubá okouzlovala elegantním zjevem a příjemným hlasem, na jevišti vynikla především v milovnických rolích slečen z lepší společnosti. V šestnácti letech se objevila v romantickém dramatu Král ulice, následovně vytvořila vedlejší role v bezmála třiceti filmech, vesměs nenáročných veselohrách V. Slavínského nebo M. Cikána. Role v kriminální komedii Paklíč byla jejím posledním účinkováním v českém filmu. Vlasta Hrubá byla v roce 1945 vyšetřována pro své chování v době protektorátu, stíhání bylo ale pro nedostatek důkazů v roce 1946 zastaveno. V roce 1948 emigrovala do Velké Británie, zemřela ve Spojených státech.
Režie: M. Cikán. Kamera: V. Hanuš. Hudba: J. Stelibský. Hrají: O. Nový, J. Steimarová, J. Marvan, V. Hrubá, M. Homola.
Sobota 27. 3. 2010 – 22.00
V horách duní (1946)
Někdy je docela překvapující zjištění, pod jakým pracovním názvem se natáčel film, který se pak promítal v kinech s úplně jiným úvodním titulkem. Například drama režiséra Václava Kubáska se mělo jmenovat téměř poeticky: Jakub Skýva, člověk spravedlivý. Přiznejme si však, že úderný titul V horách duní se hodil ke snímku s partyzánskou problematikou mnohem lépe... Kubáskův film, natočený podle scénáře Josefa Macha, nám však mimo jiné pomůže alespoň v hrubých obrysech si představit, jakými cestičkami se začala ubírat čerstvě znárodněná kinematografie. Továrníky už sice v podstatě střídaly kádry nastupující epochy, ale do oné skutečné smršti nových „pokrokových“ témat ještě přece jen ještě několik málo let chybělo. Chcete příklad? Theodor Pištěk tu ještě získal fyzicky nepříliš náročnou roli chalupníka Výmoly, zatímco o čtyři roky později už musel ve filmu Veselý souboj usilovat o Tyršův odznak zdatnosti.
Kubásek ve svém filmu vyhověl dobově podmíněnému volání po aktuálním tématu, spojeném s právě skončenou válkou. Našel jej v příběhu krejčího Skývy z malé vesnice na Vysočině, který se v předjaří roku 1945 ujme sestřeleného anglického pilota. Nešťastnou shodou okolností je vzápětí ve vsi považován za zrádce, který málem vydal letce do rukou SS – pilot totiž místo k partyzánům, jak měl, se sám omylem vydal vstříc nepříteli. Závěr historky nemohl dopadnout jinak, než jak v té době bylo téměř povinné: vesničané vezmou osud svůj i pilota do svých rukou, ozbrojí se a spolu s partyzány si s esesáky vyřídí účty. V hlavní roli se divákům představil spolehlivý J. Průcha, který spolu s dalšími osvědčenými herci zcela určitě netušil, že se při natáčení setkával s tehdy prakticky neznámými mladíky, kteří později v análech naší kinematografie zaujmou místo daleko před ním. O role synů tamního starosty se totiž podělila sourozenecká dvojice Lubomír a Oldřich Lipští.
Režie: V. Kubásek. Kamera: J. Střecha. Hudba: D. C. Vačkář. Hrají: J. Průcha, M. Homola, M. Vášová, B. Záhorský.
Neděle 28. 3. 2010 – 20.00
Anděl na horách (1955)
Tři roky po komedii Dovolená s Andělem se Bořivoj Zeman vrátil k morousovitému revizorovi pražského dopravního podniku a opět ho vyslal na rekreaci, tentokrát do Vysokých Tater. Vedle Jaroslava Marvana v titulní roli se tu diváci znovu setkali s Josefem Kemrem v roli Bohouše Vyhlídky, stejně jako v „Dovolené“ se zde jako skladatel uplatnil Dalibor C. Vačkář; diváci s dobrou sluchovou pamětí určitě zaznamanají ozvěny jeho hudby z předchozích snímků B. Zemana. Oproti budovatelskému nadšení, kterým byly prodchnuty Andělovy příhody na letní rekreaci v zotavovně Jezerka se v zimních Vysokých Tatrách řeší už víceméně osobní problémy protagonistů. Odborářský život sice nešlo úplně pominout, autoři si však dovolili do něj kriticky píchnout postavou vykutáleného referenta Pulečka, kterého si s chutí zahrál Rudolf Deyl ml. Poněkud „bakalářská“ zápletka filmu si vyžádala, aby více prostoru získali, respektive vůbec se objevili, Andělova manželka a jeho syn Mirek. Roli Věry, Mirkovy dívky, Bořivoj Zeman svěřil tehdy stále ještě mile rozpačité Mileně Dvorské, kterou si krátce předtím diváci zamilovali jako Marušku v jeho pohádce Byl jednou jeden král. Oba Zemanovy filmy měly premiéru relativně krátce po sobě, shodně v roce 1955.
Vlastní děj opět jistě není třeba dvakrát připomínat. Zimní odborářské rekreace ve Vysokých Tatrách se zúčastní tři mladí zaměstnanci Spofany – Zdeněk, jeho přítelkyně Věra a její kamarádka, také Věra. Revizor Gustav Anděl, který dostal v dopravním podniku poukaz na rekreaci do stejného místa, se rozhodne využít situace a nenápadně zjistit, co je synova snoubenka zač. Protože ji však nezná, považuje za ni Zdeňkovu přítelkyni Věru, která se – podle něj – nechová tak, jak by měla. Z tohoto základního nedorozumění pak ve filmu vychází většina více či méně humorných zápletek... Roli Zdeňkovy přítelkyně Věry vytvořila zpěvačka a herečka Helena Loubalová. Její umělecká dráha byla spojena především s Hudebním divadlem Karlín, bývala však i členkou oblastních divadel, uplatnila se rovněž jako zpěvačka v jazzovém orchestru svého manžela Ladislava Bezubky. Ve filmových análech figurují pouze tři její role: vedle Věry v Zemanově snímku se objevila před kamerou při natáčení filmů Páté kolo u vozu (režíroval opět Bořivoj Zeman) a až po dlouhých letech v Kachyňově snímku Láska.
Režie: B. Zeman. Kamera: J. Roth. Hudba: D. C. Vačkář. Hrají: J. Marvan, J. R. Deyl ml., J. Kemr, M. Želenská, V. Fabianová, M. Dvorská.
Neděle 28. 3. 2010 – 22.00
Nemocný bílý slon (1990)
Proč slon, proč bílý, proč nemocný? V dobovém tisku na tyto otázky odpověděl jeden (druhým byl Mirko Halmi) z autorů scénáře Ivan Bednář: „Bílý slon, albín, umírá mnohem dřív než ostatní sloni, protože ve společenství druhých nemůže obstát. Byl bych rád, kdyby stavba kulturního domu, o který se ve filmu jedná, měla obecnější platnost, abychom kolem sebe viděli i jiné nemocné bílé slony, tedy jevy a projekty, které jsou předem svým pojetím určeny k zániku. Je to vlastně konflikt člověka s mašinérií moci v groteskním podání. Jsem rád, že film točí Karel Smyczek, který má schopnost jít po určitých společenských problémech a zpracovat je na umělecké úrovni.“ Hrdinou filmu je novopečený ředitel kulturního domu Konrád Outlík; problém je ovšem v tom, že onen kulturák je teprve rozestavěný... A Konrád až v průběhu doby poznává, do jaké situace se dal uvrtat, s jakými partnery má co do činění a jak se vlastně má zachovat.
Autoři pozdní satiry, která se minula s dobou (začalo se natáčet v první jarní den roku 1989) si však dnes už mohou sami odpovědět na tehdy vyřčenou otázku či přání, aby se problémy, které jsou v jejich filmu terčem kritiky, co nejdřív staly minulostí. Ale tohle si vlastně každý z nás může objasnit sám. Přesto Smyczkův film má jednu nezpochybnitelnou vlastnost: před kamerou se zde totiž objevila dlouhá řada filmových publicistů, jejichž tváře tak Smyczek zachoval pro budoucnost: Pavel Taussig, Miloš Petana, Jan Foll, Věra Míšková, Radovan Holub, Jan Jaroš, Jiří Patočka, Jan Bernard, Milica Pechánková, Stanislav Bensch, filmový historik Zdeněk Štábla, režiséři Vlastimil Venclík, Elmar Klos... Kdo se blíže zajímá o filmovou problematiku ví, že mnohé z těchto jmen nepatří minulosti. Pomyslné herecké vavříny si však ve Smyczkově filmu vysloužil Miloslav Štibich, jehož samolibý místopředseda Vršinka svým úslovím o čertu, jezdícím na koze, pronásleduje nebohého Konráda v podání Oldřicha Navrátila i v nočních snech.
Režie: K. Smyczek. Kamera: I. Šlapeta. Hudba: M. Pavlíček. Hrají: O. Navrátil, M. Štibich, M. Durnová, B. Procházka, J. Sypal.
|
