Doporučujeme filmy na týden od 15. 3. 2010

Doporučujeme filmy na týden od 15. 3. 2010


Pondělí 15. 3. 2010 – 20.00

O sláve a tráve (1984)


Název Solanova filmu evokuje známé přísloví Všechna sláva polní tráva. Autorka námětu a scénáře Zora Kryštůfková se spolu s režisérem Peterem Solanem pokusili dát tomuto úsloví konkrétní podobu. Ve čtyřech povídkách, navozených křestními jmény protagonistek (neboť se jedná o ženy a dívky) Lucia, Alena, Jana a Bea, sondují rub a líc existence lidí, kteří se vyhřívají na výsluní slávy, ať již jde o osobnosti z uměleckého, sportovního nebo vědeckého světa. Mluví se zde mimo jiné o dani, kterou tyto celebrity (byť se v té době toto slovo ještě neužívalo) musí zaplatit za svou slávu, o možné ztrátě jejich osobní integrity, o úpadku citového života vedoucího až k rozpadu rodiny. Je zřejmé, že ona světská sláva ještě zdaleka není zárukou obyčejného lidského štěstí. S odstupem doby nebude jistě bez zajímavosti sledovat, zda a jak se někdejší spíše autorská fabulace strefila do tvrdé reality, které čelí dnešní celebrity. Jednotlivé spíše miniportréty (na každou část vychází něco kolem čtvrt hodiny filmového času) spojuje postava fotografa v podání Vladimíra Müllera.

Film Petera Solana má především ve slovenské filmové historii důležité místo: před kamerou Stanislava Szomolányiho se totiž sešly významné herečky osmdesátých let: mimo jiné Jana Plichtová, Olga Šalagová, Zdena Studenková, Emília Vášáryová, Kamila Magálová, Jana Nagyová, Anna Grissová, Tatiana Kulíšková, za jejich české partnerky pak například Valentina Thielová (nepamětníkům připomeňme, že Thielová bývala opravdu slavná)... Mezi jejich partnery se vedle již zmíněného Vlada Müllera objevují Milan Kňažko, Jaro Filip, Ivan Palúch, Pavol Mikulík, Lubomír Gregor nebo z našich končin Ladislav Pešek. Kolik z nich si asi někdy povzdechlo slůvka o slávě a trávě... Titulní postavu úvodní povídky Lucia jako svou první filmovou roli ztělesnila Monika Hilmerová, kterou jsme později mohli zaznamenat mimo jiné ve snímcích Oběti a vrazi, Der Lebensborn – Pramen života, Světla pasáže a určitě vám neunikla jako Alžběta Czoborová v Jakubiskově velkofilmu Bathory. Luciinu matku si zahrála Jana Plichtová, někdejší Muška z romantického příběhu Sladké hry minulého léta. Po Solanově filmu už natočila jen čtyři tituly, aby se poté naplno věnovala vysokoškolské vědecké a pedagogické dráze.

Režie: P. Solan. Kamera: S. Szomolányi. Hudba: P. Breiner. Hrají: V. Müller, M. Hilmerová, M. Kňažko, J. Plichtová, Z. Studenková.


Pondělí 15. 3. 2010 – 22.00

Zabíjačka (1999)


Tragikomedii Zabíjačka ocení především ti diváci, kteří mají rádi jak herce Mariána Labudu, tak tvorbu slovenského scenáristy, režiséra a herce Martina Šulíka. Televizní snímek Šulík natočil podle svého scénáře na přelomu let 1999 a 2000, prameny se pak neshodují na roku výroby – což samozřejmě zajímá především autory filmografií a katalogů. Ústředními postavami příběhu jsou již trochu starší manželé, kteří spolu žijí dlouhou dobu. Jako každé mnohaleté intimní partnerství i to jejich poznamenaly okamžiky nedorozumění, sporů a výčitek, které s postupujícím věkem jako by nabývaly na důležitosti. Jejich někdy s jemnou ironií traktované půtky jsou umocňovány steskem po synovi Jožkovi a po vnoučatech. Otec i matka v podání M. Labudy a V. Tornikové sní o tom, že uspořádají zabíjačku, na níž by se znovu sešla celá rodina. Režisér Martin Šulík je právě v těchto pasážích silný v kramflekách: umí velmi dobře postihnout pod povrchem skryté, někdy již zdánlivě zapomenuté neshody mezi protagonisty děje. Dokázal skvěle navodit pocit životní zmarněnosti, kdy si hrdinové příběhu jen zdráhavě připouštějí, že na celé neutěšené situaci mají sami rozhodující podíl.

Režisér Martin Šulík (nar.1962) v Žilině vystudoval obor filmová a televizní režie na VŠMU v Bratislavě, od roku 1994 působí na téže škole a katedře jako pedagog. Natočil celovečerní hrané filmy Neha, Všetko čo mám rád, Záhrada, Orbis pictus, Krajinka, Sluneční stát  a epizodu Obrázky z výletu z povídkového filmu Praha očima... Bohatá je jeho tvorba televizní a dokumentární, z níž předstupněm k práci na projektu Zlatá šedesátá byly zejména dva dokumenty o Juraji Jakubiskovi, filmový esej podle deníků Pavla Juráčka Klíč k určování trpaslíků a dlouhometrážní portrét Martin Slivka – muž, ktorý sadil stromy. Šulík se na svých filmech rovněž uplatňuje jako scenárista, má za sebou herecké role i režijní působení na divadle. Slovenský herec a humorista Lukáš Latinák, který v Šulíkově snímku jako svou první filmovou roli ztělesnil syna Jožku (nar.1977 v Breznu) je původně vyučený sklář, poté absolvoval studium herectví na VŠMU v Bratislavě. Dnes je  členem hereckého souboru divadla Astorka Korzo '90, současně hostuje v SND v Bratislave. Jeho filmografie obsahuje role ve slovenských i českých filmech a v televizních titulech; zahrál si v seriálech Panelák a Profesionálové a v nedávném projektu TV JOJ Rádio Hijó. Radim Špaček ho vloni obsadil do svého filmu Pouta.

Režie: M. Šulík. Kamera: P. Benczik. Hrají: M. Labuda, O. Vronská, L. Latinák, V. Torniková.


Úterý 16. 3. 2010 – 20.00

Návrat ztraceného syna (1966)


Autorský film Evalda Schorma (na scénáři s ním spolupracoval Sergej Machonin) určitě není určen divákům, kteří u televize chtějí zapomenout na své každodenní starosti. Psychologické drama je totiž hluboce citlivou výpovědí o nejniternějších problémech člověka. Hrdinou příběhu je inženýr Jan Šebek, který se po nezdařeném pokusu o sebevraždu léčí na psychiatrické klinice. Ošetřující lékař se v rozhovorech s pacientem i s lidmi v jeho okolí pokouší zjistit, co jej přimělo k tak závažnému rozhodnutí, jako je vzít si život. Janova pohledná manželka Jana tvrdí, že o žádném závažném důvodu neví, přestože sama téměř veřejně udržuje milenecký vztah s rodinným přítelem Jiřím. Příčina by mohla tkvět i v rodičích Jany, u nichž Šebkovi bydlí. Jan totiž nesnáší afektovanou a pokryteckou tchyni s její špatrně hranou laskavostí. Ani v léčebně však není Jan uchráněn před problémy, s nimiž se potýkal venku; sice se spřátelí se spolupacientem Zdeňkem, zdejší pobyt mu však „oslazuje“ lékařova žena svým nepokrytým nadbíháním.

Evald Schorm vzal svou výpověď o životě skutečně vážně; nelze čekat, že by přemýšlivý, své profesi hluboce oddaný a pravdivý tvůrce směřoval k povrchní pointě – v šedesátých letech totiž filmová tvorba nebývala pouhou ilustrací politických frází, čemuž byla podrobena v pozdějších normalizačních letech. Proto Evald Schorm svým filmem i po více než čtyřiceti letech nastoluje znepokojivé otázky, na něž se obtížně hledají odpovědi i dnes. Hlavní roli filmu vytvořil Jan Kačer, který se tak i díky ní stal téměř ideálním představitelem moderního člověka, obtížně se vyrovnávajícího s nároky, jež na nás klade současnost. Partnerkou Jana Kačera se zde stala režisérem často obsazovaná herečka Jana Brejchová. Výraznou, psychologicky náročnou roli pacienta psychiatrické léčebny Zdeňka vytvořil začínající tanečník Jiří Kilián, který dnes patří mezi nejvýznamější světové umělce této profese. Na mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu v roce 1967 získal Schormův film jednu z cen filmových kritiků.

Režie: E. Schorm. Kamera: F. Uldrich. Hudba: J. Klusák. Hrají: J. Kačer, J. Brejchová, J. Menzel, M. Morávek, D. Medřická.


Úterý  16. 3. 2010 – 22.00

Kočár do Vídně (1966)


Drama z posledních dnů druhé světové války patří k nejlepším dílům, vzniklých ve spolupráci scenáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni. Vedle sugestivně naléhavého zamyšlení nad tím, jak jsou životy lidí určeny událostmi, které nemohou ovlivnit, se tvůrci pokusili podat divákům méně „černobílý“ obraz vztahu Češky a německého vojáka, než jak bývalo zvykem... Hrdinkou příběhu je mladá vdova, které Němci zabili manžela, jenž ukradl pár pytlů cementu. Krátce poté, co muže pohřbila, se v jejím domě objeví dva německy mluvící vojáci, kteří ji přinutí zapřáhnout koně do vozu a odvézt je přes Znojmo do Rakouska. Jeden z vojáků je těžce raněný, druhý je ještě mladíček. Krista, jak se žena jmenuje, po celou cestu uvažuje o tom, jak pomstít manžela. Snad ani nevnímá rozprávění mladého Hanse, který ze všeho nejvíc sní o brzkém konci války. Krista postupně využívá všechny příležitosti a vojákům bere a zahazuje zbraně. Hans ji sice z vozu vyhodí, Krista však stále sleduje povoz a čeká na vhodnou příležitost. Ta se naskytne, když Hans pohřbí svého mrtvého druha a vyčerpáním usne. Na následující události, kdy se na scéně „za minutu dvanáct“ objevili partyzáni, se Kristě jistě nepodaří do konce života zapomenout.

Jako Krista se v Kachyňově filmu ve své první velké dramatické roli objevila Iva Janžurová, která do té doby hrávala studentky, služebné nebo úřednice. Teprve po Kočáru do Vídně se především díky Jiřímu Krejčíkovi Janžurová prosadila jako výtečná komediální herečka. Německé vojáky ztělesnili Jaromír Hanzlík a Luděk Munzar, v nepočetném hereckém ansámblu pak figuruje jen několik představitelů náhle bojechtivých pozdních mstitelů. Kočár do Vídně získal jednu z hlavních cen na karlovarském festivalu, Iva Janžurová pak byla oceněna v roce 1967 Trilobitem za své herecké výkony i ve dvou po Kočáru do Vídně následujících komediích Svatba jako řemen a Penzion pro svobodné pány.

Režie: K. Kachyňa. Kamera: J. Illík. Hudba: J. Novák. Hrají: I. Janžurová, J. Hanzlík, L. Munzar, I. Niederle, L. Jandoš.


Středa 17. 3. 2010 – 20.00

Proti všem  (1956)


Třetí část takzvané husitské trilogie režiséra Otakara Vávry se již otevřeně přihlásila k Aloisi Jiráskovi – scénář, na kterém režisér opět spolupracoval s M. V. Kratochvílem vznikl totiž jako přímá adaptace Jiráskova stejnojmenného románu. Dějová linie filmu sleduje dramatické události v rámci rozmáhajícího se revolučního hnutí české chudiny. Obyvatelstvo se houfně přidává k husitům, kteří vítězně táhnou zemí, dobývají kláštery, hrady a tvrze. V rámci těchto „velkých“ událostí pak sledujeme osudy několika konkrétních osobností – louňovického probošta a jeho sakristiana, kteří neuniknou „spravedlivému hvěvu“ táborských, vladyky z Hvozdna a jeho dcery Zdeny, která se zamiluje do kněze Bydlinského, což vzbudí nenávist jeho fanatického druha Kányše. Značné divácké pozornosti se ve své době těšily scény s poblouzněnými adamity, kteří odhazujíce šatstvo nyli po příchodu království nebeského. Ani v tomto filmu samozřejmě nechybí bojové scény, od rozprášení rožmberských, táhnoucích na Tábor, až po bitvu na Vítkově, kde Žižkovi bojovníci slavně zvítězili a zachránili tak Prahu před křižáky ryšavé lišky, císaře Zikmunda.

Otakar Vávra opětovně spolupracoval se svými stálými partnery – kameramanem Václavem Hanušem, hudebním skladatelem Jiřím Srnkou, kostýmům se znovu věnoval Jiří Trnka. Rovněž mezi herci najdeme řadů interpretů, které jsme viděli v předcházejících částech trilogie; mnozí však představují jinou postavu, některé stejné osoby v příběhu hraje někdo jiný. Zdeněk Štěpánek jako Žižka, Jan Pivec coby Zikmund a František Horák alias Jan Želivský patří k těm, kteří si svou roli podrželi. To třeba Gustav Hilmar (Ctibor z Hvozdna) byl Janem z Chlumu, Miroslav Doležal (ve své zřejmě nejznámější filmové roli kněze Bydlinského) býval knězem Korandou (a ještě předtím řídil upálení Mistra Jana), zatímco v Proti všem tuto roli přepustil Rudolfu Pellarovi, Václav Voska, tak zaníceně v rolí Kániše štvoucí za asistence Jaroslava Vojty proti Bydlinskému se v předchozích dílech jmenoval Čeněk z Vartemberka. Nejvíce nápadná v tomto smyslu je pak Vlasta Matulová, která se z královny Žofie převtělila v nešťastnou Zdenu z Hvozdna. Podobných proměn je však ve filmu víc. Mezi desítkami postav (kompars v podobě sekty adamitů nebo vojáků pro masové scény nepočítáme) lze ještě připomenout mladičkou naději českého filmu Janu Rybářovou, mihl se tu i její „osudový muž“ Přemysl Kočí, Václav Špidla, otec našeho někdejšího premiéra si zahrál Ondřeje z Rožmberka. A který z diváků má dobrý postřeh může ve filmu pátrat po (i v solidních podkladech zmíněné) osobě, která se již v patnáctém století mohla pyšnit náramkovými hodinkami...

Režie: O. Vávra. Kamera: V. Hanuš. Hudba: J. Srnka. Hrají: Z. Štěpánek, G. Hilmar, V. Matulová, B. Karen, J. Pivec, M. Doležal.


Středa 17. 3. 2010 – 22.00

Sextánka (1936)


Melodrama Svatopluka Innemanna je typickým příkladem žánru, který se obecně charakterizuje jako červená knihovna. Předlohou filmu se stal stejnojmenný román Viléma Neubauera, „pilného autora řady podobně laděných příběhů“ (jak se lze o něm dočíst, proto uvozovky). Základní zápletka je prostá: sextánka Eva Martenová se beznadějně zamiluje do Jiřího Hrona, nového profesora na jejím gymnáziu. Ačkoliv jde o vynikající studentku, v jeho hodinách se nedokáže soustředit a proto začne dostávat špatné známky. O pohledného mladého pedagoga se však zajímá i Evina třídní Bruncvíková, od které si ale Hron udržuje odstup. Na školním výletě, kde Bruncvíková po kolegovi, jak se dnes říká, vyjede, Hron tančí jen s Evou. Nevraživost mezi dívkou a její třídní poté vyvrcholí ve škole, kdy žárlivá žena označí Hronovo přátelské gesto vůči Evě za projev milostného vztahu; Hronovi hrozí disciplinární řízení, Eva se pokusí o sebevraždu. Jsme však v červené knihovně a příběh ještě zdaleka nekončí...

Režisér Innemann do ústředních rolí obsadil Hanu Vítovou a Rolfa Wanku. U prvorepublikového dámského publika byl Wanka velmi populární. Elegantní mladý muž, který se hercem stal tak trochu náhodou, vzrušoval nejen svým podmanivým šarmem a přízvukem, jenž prozrazoval, že čeština není jeho rodný jazyk, ale i svou představivost podněcující minulostí. Vídeňský rodák, absolvent techniky, byl znám jako dobrý společník, který se jako ryba ve vodě cítí v dámské společnosti. Wanka měl tak trochu pověst dobrodruha, rád cestoval, ovládal celou řadu cizích jazyků. Po své třicítce pak zatoužil stát se hercem, údajně mu nečinilo žádné potíže si toto přání splnit. V třicátých letech už byl naplno usazen v našem filmu, současně točil v Rakousku a v Německu. Wanka byl  partnerem nejvýznamnějších českých hereček Hany Vítové, Adiny Mandlové, Zity Kabátové, Věry Ferbasové, Jiřiny Steimarové, Jiřiny Štěpničkové, Trudy Grosslichtové, Nancy Rubensové. V  roce 1938 však v českém filmu skončil, veřejnost mu vyčítala spolupráci s německou nacistickou kinematografií. Jeho posledním filmem v Čechách byla kriminálka Krok do tmy režiséra M. Friče. Wanka se poté přestěhoval natrvalo do Vídně, za války byl uměleckým šéfem Městského divadla, po válce točil filmy v Německu, Rakousku, Itálii, ve Španělsku i Velké Británii. Ve Vídni rovněž řídil úspěšnou velkou operetní scénu Wiener Stadttheater. Naposledy se před kamerou objevil čtyři roky před svou smrtí v jedné epizodě německého seriálu Místo činu.

Režie: S. Innemann. Kamera: J. Roth. Hudba: J. Kumok. Hrají: H. Vítová, R. Wanka, J. Marvan, J. Šmídová, F. Kreuzmann, J. Kronbauerová.


Čtvrtek 18. 3. 2010 – 20.00

Království za kytaru (1989)


Relativně nenápadný film z doby, kdy se zásadně měnil náš společenský a politický systém a zřejmě málokdo měl tehdy myšlenky na to, aby šel do kina na film určený dospívající mládeži – premiéru měl totiž v březnu 1990. Dnes, po  dvaceti letech, však leckoho může nečekaně oslovit svou bezprostředností. Protagonistou příběhu scenáristky a režisérky Drahomíry Králové je šestnáctiletý mládenec Hynek Engel, který se doslova zblázní do elektrické rockové kytary. Jednu si vyhlédne, nádherný nástroj je však nad jeho finanční možnosti. Hynek se tedy rozhodne přemluvit rodiče, aby mu vypomohli, bohužel však u nich nepochodí. Nezbývá mu tedy nic jiného, než pokusit se potřebné peníze sehnat na vlastní pěst... Film Drahomíry Králové byl sice ex post charakterizován jako normalizační moralita, která měla mládež vést k žádoucím vzorcům chování, dnes však převládají hlasy, že toto hodnocení bylo poněkud ukvapené a že je vlastně neokázale realistický. Drahomíra Králová vystudovala režii na  FAMU, po ukončení studií nastoupila do Filmového studia Barrandov do výrobní skupiny dětského filmu. Nejmladším divákům zůstala Králová věrná po celou svou kariéru. Zpočátku spolupracovala s režiséry V. Vorlíčkem a M. Vošmikem, převážnou část své tvorby však natočila  s Věrou Plívovou–Šimkovou – Mrkáček Čiko (ten dokončila za onemocnělou kolegyni), Tony, tobě přeskočilo, Jak se točí Rozmarýny, Páni kluci, Přijela k nám pouť nebo rodinná komedie Artuš, Merlin a Prchlíci.

Jako samostatná režisérka Drahomíra Králová debutovala až v roce 1984 filmem Vyhrávat potichu, sama je podepsána i pod snímky Kam doskáče ranní ptáče, Vyhrávat potichu nebo Potkal jsem ho v ZOO. Králová se za léta svého působení u filmu naučila mistrně vést před kamerou i ty nejmenší dětské neherce, čehož je dokladem film Čarodějky z předměstí, kde spojila realitu všedního života s dětským světem plným fantazie a čarodějných kouzel. Drahomíra Králová nečekaně zemřela na infarkt v únoru 2007. Hlavní dětské (či „mladé“) role v „Království“ vytvořili neherci, v postavách rodičů protagonisty příběhu se pak setkáváme s Lenkou Termerovou a Oldřichem Víznerem. Hudbu k filmu složil známý jazzman Milan Svoboda. A koho zajímá, čí kytary ve skutečnosti ve filmu zazní, tomu prozradíme, že na ně hrají Luboš Andršt a Petr Zeman.

Režie: D. Králová. Kamera: V. Růžička. Hudba: M. Svoboda. Hrají: M. Kukla, M. Učíková, L. Termerová, O. Vízner, M. Herbichová.


Čtvrtek 18. 3. 2010 – 22.00

Modrá planeta (1979)


Pátý film režiséra Jiřího Svobody dost zamotal hlavu jak divákům, tak i těm, kteří o něm z nejrůznějších důvodů měli psát. Dobové prameny hovoří totiž o nepříliš jasně vystavěném ději, poněkud nadsazené stylizaci a málo pochopitelném ironickém odstupu některých protagonistů od příběhu, který byl prezentován jako náš příspěvek k oslavám československo-sovětské kosmické spolupráce. Na scénáři se přitom podíleli autoři, jejichž jména nám v dané tematické oblasti dodnes něco řeknou (Karel Pacner, Pavel Toufar i barrandovský scenárista Čestmír Mlíkovský) a ve své době známý Karel Valtera (pro toho, kdo už pozapomněl připomeňme, že v září 1969 nahradil na postu šéfredaktora Květů Jana Zelenku, který se chopil řízení Česloslovenské televize). Ústřední postavou filmu se stal ing. Pavlík, konstruktér působící v oboru měřící a spojovací techniky, který však ze všeho nejvíc touží stát se kosmonautem. Zatímco čeká na odpověď z Moskvy, kam poslal příslušnou žádost, stane se pracovníkem observatoře v Ondřejově a dál pracuje na měřící aparatuře, která má být umístěna na kosmické raketě...

Postavou ing. Pavlíka rozšířil režisér a herec Jiří Menzel svůj repertoár hlavních filmových postav. Jeho hlavního profesního konkurenta astronoma Málka, který střídavě dává výpověď a pak ji zase bere zpět, ztělesnil Jiří Kodet. V dalších rolích pak uvidíme pestrý pelmel herců, kteří nezřídka hrávají spolu nebo s nimiž měl J. Svoboda zkušenost (mimo jiné Lenka Kodešová nebo Josef Šebek), objeví se tu i členové pražské Ypsilonky, Jan Schmid si tu dokonce zazpívá. Záhadnou dívku Mab ztělesnila již zmíněná Lenka Kodešová, po sňatku se Sváťou Skopalem užívající rovněž příjmení Skopalová. Svou první filmovou roli, a hned titulní, vytvořila ve Svobodově filmu Zrcadlo pro Kristýnu. Od té doby jsme ji mohli vidět mimo jiné ve filmech Radost až do rána, Hodina života, Papilio nebo Čarodějky z předměstí; od osmdesátých let jí největší nabídky hereckých příležitostí před kamerou dává především televize.

Režie: J. Svoboda. Kamera: A. Barla. Hudba: V. Petrov. Hrají: J. Menzel, R. Brzobohatý, E. Steimarová, J. Kodet, F. Řehák.


Pátek 19. 3. 2010 – 20.00

Hon na kočku (1979)


Najít pro sebe toho pravého mladíka, který by ji zasvětil do tajů intimního života, to někdy bývá pro nesmělou dívku zapeklitý problém. Jaromíra Mílová, lépe řečeno děvče, které hrála ve snímku režiséra Milana Muchny, by o tom mohlo leccos prozradit. Sympatická herečka Jaromíra Mílová se divákům představila ve filmu Báječní muži s klikou, kde, stejně jako v následujících Housatech, byla stylizována do role neprůbojné, spíše mlčenlivé osůbky s mírně utrápeným výrazem ve tváři. Ani M. Muchna se ve svém Honu na kočku neodchýlil od příslovečné škatulky, do které se začínající herečka už už chystala spadnout. Její filmová Bláža, všedně působící studentka, právě dospěla do věku, kdy nedočkavě dychtí po prvním sexuálním zážitku. Přestože o ní projevují zájem starší zkušení muži, především místní seladon knihkupec Kučera, ona sama v podstatě ještě přesně neví, jak by měl vypadat její vyvolený. Možná by to mohl být atraktivní tenista Pavel z Prahy, který se objevil v jejich lázeňském městě. Bláža „díky“ němu prožije okamžiky naděje a posléze zklamání, když se důvěřivá dívka za ním vypraví do Prahy. (Popravdě řečeno podobný motiv jsme již někde viděli.) Tím samozřejmě Blážiny trampoty nekončí...

V údajích o Muchnově filmu se kromě jiného lze někdy dočíst, že zde svou první filmovou roli vytvořil Karel Roden. Chyba! Českobudějovický herecký klan Rodenů někdy bývá rozčleněn podle „vzoru“ rodiny Hrušínských, totiž na K. Roden děd, K. Roden otec a K. Roden nejml. – a až on je naše současná hvězda. Takže u Muchny máme možnost seznámit se s K. Rodenem otcem v jeho poslední filmové roli dědečka hlavní hrdinky. Nejbližším partnerem J. Mílové se stal Ivan Wiesner, který se v osmdesátých letech mihl českou kinematografií. Svou nejslavnější roli si zahrál v komedii Matěji, proč tě holky nechtějí? Jednu ze svých příležitostných filmových postav tu vytvořil hudebník Ferdinand Havlík, fanoušci skupiny Katapult se  s ní setkají v jejím tehdejším čtyřčlenném obsazení. Jaromíra Mílová bývala dost známou herečkou. A že ji už na stříbrném plátně moc nevídáme? Sama o tom řekla: „Filmuju pořád. Vždycky se občas objeví různé malé roličky v seriálech nebo filmech, ale mně nevadí, že tolik netočím. Samozřejmě, že je pro herce lepší, když se dovede prosadit, ale já na téhle profesi mám ráda víc to samotné hraní, než ty věci okolo. Nikdy mi nešlo o popularitu, ale o to, aby mě práce bavila a těšila. A to se mi splnilo."

Režie: M. Muchna. Kamera: R. Valenta. Hudba: J. Klusák. Hrají: J. Mílová, I. Wiesner, J. Březinová, B. Poloczek, Z. Schmiedová.


Pátek  19. 3. 2010 – 22.00

Nevera po slovensky III (1981)


Slovenský režisér Juraj Jakubisko natočil Neveru po slovensky jako třídílný seriál a jeho úpravou vznikl  stejnojmenný dvoudílný film. Nejznámější slovenský tvůrce se rozhodl pro veseloherní příběh, jehož hrdiny byli běžní lidé s jejich všedními starostmi a radostmi. Ideální pro jejich zázemí se mu stala parta dřevorubců, trávící dlouhé dny v horách bez svých manželek. Život lesních dělníků je sice možná zdravý, ale vlastně trochu nudný. Všude samí chlapi nebo stromy. A naše parta jsou přece chlapi v plné síle. Není tedy divu, že příjezd sezónních lesních dělnic se pro ně stal vítaným rozptýlením... V předcházejících částech se chlapi vydali na noční zálety k tzv. „Lázničkám". Ačkoliv příliš toho nepořídili, k ženám se přece jen dostali a protože byla tma, nikdo vlastně přesně nevěděl, co se tehdy v noci stalo. Takže když při další brigádě nepřijela Zlatka, nebylo pro Terku těžké chlapy přesvědčit, že Zlatka bude chovat. A oni že by si měli šetřit na kolébku. Co teď? Asi to nepůjde jinak, než že Zlatku ožení se zapřisáhlým starým mládencem Dominem. – Závěrečná část Jakubiskova komediálního seriálu nese výmluvný název: Trest. Po všech možných nástrahách, které dřevorubci spolu s polesným připravili Dominovi, aby ho vehnali do chomoutu se Zlatkou, která je údajně po jejich dobrodružné výpravě v jiném stavu, to teď konečně vypadá, že jejich úsilí bude korunováno úspěchem. Domino skutečně chystá se Zlatkou svatbu a dokonce vypadá, že je šťastný. Chlapi si mohou konečně oddychnout, že jejich "malé dobrodružství" zůstane utajeno. To, co se však stane, když se všechno provalí, to si chlapi nepředstavovali ani v nejdivočejších snech.

V Jakubiskově filmu se setkáme s předlouhou řadou slovenských herců a hereček, kteří však vesměs nepatřili mezi tamní hereckou prvoligovou elitu (šlo o Jakubiskovu koncepci, tím samozřejmě nebyly snižovány jejich spolehlivé profesionální kvality). Řadu rolí pak Jakubisko svěřil hostujícím umělcům z Čech. Ústřední role polesného a jeho ženy vytvořili O. Lackovič a J. Březinová, ze slovenských herců, kteří i po letech utkvěli v našem povědomí se setkáváme se Z. Kronerovou, M. Markovičovou, I. Palúchem M. Kišem a mnohými dalšími. Zuzana Kronerová i díky tomuto filmu zvítězila v dobové anketě o nejpopulárnější slovenskou herečku.

Režie: J. Jakubisko. Kamera: S. Szomolányi. Hudba: P. Hapka. Hrají: O. Lackovič, J. Březinová, S. Kubiš, A. Trón, A. Šulík, M. Kiš.


Sobota 20. 3. 2010 – 20.00

Mys dobré naděje (1975)


Všechno jednou musí být poprvé – v případě dobrodružného filmu z posledních dnů druhé světové války to znamená, že se v něm před kamerou poprvé objevila Simona Stašová. Vytvořila zde postavu polské dívky Wandy, která se připojí k posádce labského šífu, plujícího z Německa domů. Vedle debutující Simony Stašové se ve filmu režiséra Oty Fuky objevil další tehdy ještě začínající mladý herec František Skřípek, který se však záhy začal věnovat především dramatickým žánrům – zejména divadlu. Hlavní role tu však vytvořila parta zkušených filmových profesionálů: Josef Větrovec, Ota Sklenčka, Otto Lackovič, Eduard Cupák, Jindřich Narenta. Vlastní příběh se odehrává počátkem května 1945 kdesi na německém území kolem Labe. Každému soudnému člověku musí být zřejmé, že válka každým dnem skončí; přesto fanatičtí Němci pokračují v marném úsilí alespoň o chviličku odvrátit konec. Hrdinové vyprávění tvoří českou posádku nákladní lodi Moldau, naložené výbušninami. Ty mají pomoci při ústupu německé jednotky v jedné z tamních osad, Němci naženou k vyložení nebezpečného nákladu kde koho. Proto se na jednom místě ocitnou s našimi lodníky uprchlík z totálního nasazení Čenda, inspektor Říha a mechanik Kříž. Kapitán lodi Vrána současně dostane od antifašisty Neumanna tajné dokumenty o chystaném zničení Prahy a slíbí dopravit je do vlasti za každou cenu.

Ve všeobecném znatku se odehrávají dílčí epizody posledních dnů války; vedle dramaticky probíhající plavby lodi Moldau jsme svědky pokusu německých důstojníků zachránit si kůži na malém člunu, kolem plující holandská loď se stane terčem náletu, do děje nečekaně zasáhne mladá polská dívka Wanda, z některých osob se vyklubou zbabělci, starající se pouze o bůhvíjak získané cennosti.... Nejspíš by bylo překvapující, kdyby film dopadl jinak, než napovídají ceny, jež získal scénář v soutěži k 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou a Čestné uznání pro tvůrce filmu od tehdejšího Svazu protifašistických bojovníků.

Režie: O. Fuka. Kamera: J. Hanuš. Hudba: J. Šust. Hrají: J. Větrovec, O. Sklenčka, J. Hanzlík, O. Lackovič, E. Cupák.


Previerka lásky (1956)

Drama režiséra Jozefa Medvedě natočené podle scénáře známého spisovatele Jána Mináče odráží společenské a ekonomické problémy své doby. Ústředními postavami příběhu jsou mladí manželé, jejichž život ovlivňuje jak jejich rodinné zázemí, tak vztahy na pracovišti a přežívající stereotypy v posuzování lidí. Již tehdy se divákům představili herci, kteří pak dlouhá léta tvořili spolehlivé profesionální jádro slovenské umělecké komunity. Inženýr Petuška je Čech, který zpočátku s velkým nasazením pomáhal na Slovensku budovat velký závod. Časem však zatrpkne, zejména jej trápí šovinistické protičeské smýšlení některých jeho spolupracovníků a jejich podceňování technické inteligence. Současně se dostává do sporu i se svým zetěm, mladým mistrem Horárikem, který se bez jeho vědomí oženil s jeho dcerou Ludmilou. Konflikt na pracovišti se vystupňuje v okamžiku, kdy je ředitel závodu povolán do Bratislavy. S ním rovněž odejde i Horárik, který se stačil poškorpit se svou ženou Ludmilou. Na ředitelovo místo je jmenován Petuška. To však podnítí hlavního inženýra podniku k rozpoutání dalšího kola intrik jak proti Petuškovi, tak v širším smyslu proti Čechům...

Přestože Medveďův film byl natočen v polovině padesátých let, většinu hlavních rolí vytvořili herci, jejichž jména vesměs ještě máme v dobré paměti a kteří postupně vytvořili prestižní kádr slovenské umělecké scény: Romančík, Valach, Dibarbora, Filčík, Prechovská, Horváth st... Inženýra Petušku ztělesnil Jaroslav Lokša, který prakticky celý svůj život zasvětil Státnímu, respektive Národnímu divadlu v Brně, jehož byl členem v letech 1929 až 1964. Jeho filmové role by se však daly – nejen symbolicky – spočítat na prstech jedné ruky; Lokša působil rovněž jako pedagog na JAMU. Bude-li vám povědomá tvář filmové Ludmily a přitom vám nic neříká její jméno v titulcích – Hana Čelková, není to vaše vina. Carmen Farkašovou, která si zvolila tento umělecký pseudonym, už dlouhá léta totiž známe jako Hanu Hegerovou. Tato známá zpěvačka vytvořila nejednu filmovou roli; vedle snímku Previerka lásky se uvedla titulní roli Krejčíkova dramatu Frona, dále hrála mimo jiné ve filmech Tam na konečné, Přežil jsem svou smrt, Policejní hodina, výtečně si vedla po boku R. Hrušínského v Kachyňově dramatu Naděje. Před kamerou se samozřejmě mnohokrát objevila jako zpěvačka v hudebních snímcích.

Režie: J. Medveď. Kamera: J. Míček. Hudba: Š. Jurovský. Hrají: E. Romančík, H. Čelková, G. Valach, J. Lokša, F. Dibarbora, C. Filčík.


Mykoin PH 510 (1963)

Jiří Lehovec natočil jen dva celovečerní filmy – jen toto konstatovat by však byla naprosto zavádějící informace, chtěli-li bychom si připomenout tohoto všestranného umělce, filmaře, fotografa, novináře a pedagoga. Jméno Jiřího Lehovce je spojeno snad se všemi aktivitami kulturní avantgardy v předválečném období, byl členem Devětsilu, podílel se narozvoji filmové kritiky a publicistiky a sociální fotografie, spolupracoval s E. F. Burianem, Elmarem Klosem, Jiřím Trnkou, působil ve filmových studiích na Barrandově a ve Zlíně, závěr života strávil jako pedagog na FAMU. Úctyhodný výčet jeho aktivit by ještě mohl dlouho pokračovat... Jeho doménou však byl především dokumentární film, Jiří Lehovec natočil dlouhou řadu snímků, z nichž mnohé se staly součástí tzv. zlatého fondu československé kinematografie. Hrané drama Mykoin PH 510 se sice v této souvislosti jeví jako Lehovcovo ojedinělé tematické odbočení z jeho celoživotního zaměření, svým námětem je však svým způsobem v podstatě doplňuje.

Film je situován do období tzv. protektorátu, kdy v malé továrničce na léčiva kdesi na okraji Prahy dojde český personál k rozhodnutí pokusit se na vlastní pěst vyvinout lék ze „zázračné“ penicilínové plísně. Informace o ní získal bývalý vysokoškolák Honza ve starých novinách v článku o britském mikrobiologovi Flemingovi. Pod záminkou vývoje látky, která ochrání potraviny před zplesnivěním, se skupinka vědců a někdejších studentů ve skromných podmínkách pustí do práce. Ta je nakonec korunována získáním látky nazvané Mykoin PH 510. Tím však vlastní příběh ještě nekončí, nesmíme totiž zapomenout na vnější okupační okolnosti... Hlavní roli filmu režisér Lehovec svěřil herci Karlu Meisterovi, jehož profesionální dráha byla zpočátku spojena s řadou oblastních divadel, v šedesátých letech pak zakotvil na brněnských scénách. Film využíval jeho umění velmi sporadicky, postava dr. Bendy v Lehovcově dramatu byla Meisterova první velká a nakonec v podstatě ojedinělá filmová role. Atypické při natáčení filmu Mykoin PH 510 bylo využití mikro a makro kamer pro zachycení specifických záběrů, souvisejících s vědeckým výzkumem.

Režie: J. Lehovec. Kamera: J. Holpuch, Z. Šibrava. Hudba: Z. Liška. Hrají: K. Meister, V. Hašek, V. Čech, K. Vochoč, K. Bešťák.


Sobota 20. 3. 2010 – 22.00

Místenka bez návratu  (1964)


Svůj první celovečerní film natočil režisér Dušan Klein ještě společně se svým spolužákem z FAMU Miroslavem Sobotou podle v pořadí třetího zfilmovaného scénáře Vladimíra Körnera. (Diváky citlivé na zvukovou stránku filmů je třeba předem upozornit, že značná část zúčastněných herců promlouvá hlasem někoho úplně jiného. Ani Karla Chadimová sama nezpívá píseň Znám bílý dům.) Místenka bez návratu začíná jako detektivka – v mezinárodním rychlíku z Prahy do Stuttgartu je objeveno mrtvé tělo zavražděné žena bez dokladů; dotyčná má u sebe pouze místenku vystavenou na jméno Marie Vláčilová. Rozbíhající se vyšetřování přinese první informaci, že vdova Marie Vláčilová byla za války vězněna v koncentračním táboře a její jediné dítě, dcerka Pavla, byla umístěna do německé rodiny na „převýchovu“. Po válce se sice dívka k matce vrátí, bohužel však již k ní nenajde skutečný vřelý vztah. Nakonec Pavla využije příležitosti, kdy s mládežnickou výpravou odjela do Berlína a již se z Německa nevrátí. Paní Vláčilová tak zůstala sama...

Jednoho dne ji však československé úřady vyzvou, aby odjela do Německa jako svědkyně v procesu s válečným zločincem. Žena se upřímně těší na setkání s dcerou, která se mezitím v Německu vdala za inženýra Klause Hassnera a má s ním synka. K jejímu překvapení ji však Pavla od cesty za hranice důrazně zrazuje. Paní Vláčilová je však rozhodnuta do Německa odjet... – a další průběh událostí se pochopitelně nesluší prozrazovat. Hlavní roli filmu vytvořila Jiřina Šejbalová, jedna z našich nejlepších interpretek dramatických rolí (její komediální talent budiž zmíněn při jiné vhodné příležitosti), dospělou Pavlu hrála Karla Chadimová. Vedle příslušníků tehdy nastupující nové herecké generace (Brzobohatý, Vyskočil,  Janžurová) tu s generačně spřízněnou (byla o šest let mladší než představitelka hlavní role) tu s J. Šejbalovou držela krok Marie Vášová. Režisér Miroslav Sobota se uplatnil především v České televizi. Také v Místence bez návratu se jako filmová kulisa uplatnila fotogenická kartotéka České správy sociálního zabezpečení na pražském Smíchově.

Režie: D. Klein, M. Sobota. Kamera: V. Hanuš. Hudba: S. Havelka. Hrají: J. Šejbalová, K. Chadimová, P. Zatloukalová, M. Vášová, M. Macháček.


Neděle 21. 3. 2010 – 20.00

Dovolená s Andělem (1952)


Budovatelskou komedii Dovolená s Andělem natočil v roce 1952 Bořivoj Zeman vzápětí po své slavné  Pyšné princezně – premiéry těchto filmů se konaly prakticky v rozmezí půl roku. Režisér do Dovolené přivedl některé osobnosti, se kterými spolupracoval na své pohádce: především hudebního skladatele Dalibora C. Vačkáře a některé herce – Vladimíra Ráže, Alenu Vránovou, Josefa Hlinomaze... Na Zemanovu komedii panují dva rozdílné názory; na jedné straně se poukazuje na to, že šlo o propagandou prosycený snímek o novém svorném životě pracujících, kteří zaníceně budují naše lepší zítřky, přestože  skutečnost vypadala úplně jinak. Na opačném pólu pak jsou smířlivější hlasy, které Dovolenou s Andělem berou jako v podstatě dobově podmíněnou zábavnou podívanou s populárními herci v čele s Jaroslavem Marvanem v titulní roli. Popravdě řečeno československý zestátněný film dokázal vyprodukovat mnohem strašidelnější tendenční opusy než byla Zemanova komedie.

Vlastní děj určitě není třeba nijak zvlášť připomínat. Na letní odborářské rekreaci v zotavovně Jezerka se sejdou vzorní pracovníci z celé ČSR. Ani na dovolené u velkého jezera (pro jeho filmovou podobu byly využity vodní plochy v Hamru na jezeře a Máchova jezera) některé z nich neopustí neutuchající pracovní elán, který vyvrcholí spontánní rekonstrukcí nedaleké polorozpadlé bývalé hospody, kde mají mít místní děti žňový útulek. Atmosféře všeobecného optimismu nakonec neunikne ani protagonista příběhu, věčně nabručený revizor pražského dopravního podniku Gustav Anděl. Po boku Jaroslava Marvana se zde objevili jak příslušníci nastupující herecké generace (J. Dítětová, V. Ráž, A. Vránová, J. Pehr, F. Dibarbora...), tak někteří herci, kteří natáčeli ještě v soukromých filmových společnostech (V. Řepa, B. Slavíčková, A. Dvorský). Z nich určitě neznámější je Růžena Šlemrová, někdejší velmi oblíbená představitelka výřečných dam z lepších kruhů, které zde byla svěřena role staré paní Pichlové, jíž Anděl uštědřil pokutu za nesprávnou jízdu tramvají. Zvědavost rovněž budí herečka Stanislava Seimlová, jež hrála mladou řidičku autobusu Marienku Vaněčkovou. Tato postava je v podstatě jedinou v paměti diváků přetrvávající filmovou rolí této absolventky taneční konzervatoře; Seimlová se sice rovněž objevila ve filmech Velká příležitost, Slepice a kostelník, Plavecký mariáš, Morálka paní Dulské či Vyšší princip, psychologicky náročnou hlavní roli pak zvládla v opomíjeném filmu Roztržka, kde hrála s V. Voskou. Po roce 1968 pak i její jméno mizí z análů české kinematografie.

Režie: B. Zeman. Kamera: J. Stallich. Hudba: D. C. Vačkář. Hrají: J. Marvan, J. Pehr, J. Kemr, V. Ráž, J. Dítětová.


Neděle 21. 3. 2010 – 22.00

Akcia Edelstein (1986)


Slovenská detektivka režiséra Zoroslava Záhona se tematicky řadí k snímkům, v nichž se bývalí nacističtí zločinci po letech vracejí do míst svého neblahého působení, aby se zmocnili pokladů, jež tam tehdy ukryli. Režisér, scenárista a herec Zoro Záhon se mezi prominentní slovenské filmaře vyšvihl téměř přes noc. Poté, co se z pozice asistenta režie propracoval k režisérské stoličce a po nijak výjimečných titulech z poloviny sedmdesátých let natočil mimořádně dynamický a expresivní film Pomocník, který tehdy až bral dech svou výjimečností. Zásluhu na tomto úspěchu měl samozřejmě i představitel titulní role, maďarský herec a stoprocentní profesionál Gábor Koncz. Pomocník poté vynesl Záhonovi neuvěřitelnou záplavu cen. Právě proto se čekalo, jak si nová hvězda slovenské kinematografie povede.

Ke svému dalšímu titulu Akcia Edelstein se Záhon odhodlal až po pěti letech, kdy zvolil žánr detektivky s politickým podtextem. Ústřední postavou příběhu se stal Wolfgang Moser, vydávající se za účastníka mezinárodních závodů. Jeho pravým cílem však bylo vybrat skrýš, v níž byly za války v dělostřelecké nábojnici uloženy šperky a vzácné zlaté mince. Při plnění tohoto úkolu Moser zavraždí dva lidi. Bděla Bezpečnost však nespí... Thriller s politickým zázemím o propojení někdejších fašistů s imperialistickými špiony a teroristickými kruhy však, jak se dalo čekat, svou prvoplánovou strojeností mnoho diváků nepřitáhl a na tento Záhonův film se nenápadně zapomnělo.  Režisér sám se pak více než filmařem stal funkcionářem a pustil se i do politiky – ostatně stejně jako představitel hlavní role L’ubo Roman, který dnes patří mezi prominenntí osobnosti slovenského veřejného života.

Režie: Z. Záhon. Kamera: V. Svoboda. Hudba: D. Rapoš, M. Činovský. Hrají: L‘. Roman, B. Navrátil, K. Sirová, M. Šputová.