Doporučujeme filmy na týden od 8. 3. 2010


Pondělí 8. 3. 2010 – 20.00

Štek  (1988)

Film režiséra Miloslava Luthera Štek byl do kin vyslán s charakteristikou smutná komedie. Její přitažlivost zvyšovala především skutečnost, že hlavní roli vytvořil Bolek Polívka a že jeho partnerkou v roli jeho filmové manželky se zde stala Ivana Chýlková. A ačkoliv film byl realizován na bratislavské Kolibě, řadu dalších rolí vytvořili hostující herci z Čech. Bolek Polívka v Lutherově snímku představuje inspicienta Perdu, navíc výpomocného člena hereckého souboru Lidového divadla, kterému byla svěřena téměř nicotná role číšníka, doslova štěk, v nové hře z divadelního prostředí nazvané Hlavou proti kulisám. K překvapení všech je však Perda náhle přeobsazen do hlavní role dramatika Karaby. Perdovy „výkony“ na zkouškách, které probíhají v rekonstrukcí procházející divadelní budově, naznačují, že premiéra bude katastrofa – což se také potvrdí. Perdovi je hlavní role odňata, zmíněný štěk mu však zůstane. (Jak se mezitím ukázalo, zásluhu o Perdovu hereckou kariéru měl sám autor hry, který toužil seznámit se s  Perdovou atraktivní manželkou.)

Teprve nyní se ukáže, co v Perdovi je. Díky svému štěku může vstupovat na jeviště, což činí rád a s chutí toho využívá kdykoliv se mu zachce i v těch nejméně vhodných situacích. Prostě Bolek Polívka měl příležitost se zde vyřádit... Režisér Miloslav Luther v dobovém rozhovoru k tématu svého filmu řekl: Na první pohled by se mohl zdát, že Štek je jen o divadle, o jeho rekonstrukci, o uměleckém provozu a řízení. Přestože je příběh zasazen do divadelního prostředí obnažuje lidskou lhostejnost, povrchní přístup k práci, předstírání hodnot. Jsou to tedy problémy, které hýbou hýbou naší společností a které je třeba řešit. Já se je snažím postihnout v komediální rovině... – Odkvétající herečku Karasovou v Lutherově filmu ztělesnila Johana Tesařová. Někdejší členka Divadla na provázku po účinkování na scénách v Ostravě a Plzni nakonec zakotvila v pražském Národním divadle. Těžiště její umělecké práce tkví na jevišti, přesto zaujala diváky v početně skromnějších rolích mimo jiné ve filmech Katapult, zmiňován je právě Lutherův Štek, Figurky ze šmantů, vysoce je hodnocena její postava fanatické nacistky ve snímku Pramen života – Der Lebensborn.

Režie: M. Luther. Kamera: V. Holloš. Hudba: J. Bulis. Hrají: B. Polívka, I. Chýlková, F. Řehák, I. Petrovický, J. Tesařová.


Pondělí 8. 3. 2010 – 22.00

Zrelá mladosť  (1983)

Slovenský film režiséra Martina Ťapáka patří mezi tituly, které se natáčely při příležitosti oslav některého výročí; zde konkrétně šlo o pětatřicet let od únorových událostí roku 1948. Jistě není překvapující, že tento projekt byl odměněn řadou oficiálních poct, od zvláštní ceny pro Maximiliána Nitru, autora povídky Tvrdý chlebík po Cenu Antonína Zápotockého a Cenu Svazu slovenských dramatických umělců, jež přišly na řadu napřesrok. O ocenění nepřišel ani kameraman Vladimír Ondruš na Festivalu českých a slovenských filmů v Banské Bystrici 1984. A co si vlastně zasloužilo takovou nadílku? Zrelá mladosť je příběh mladého Klementa Gottwalda, který, citujme, „za svého pobytu v Banské Bystrici redigoval slovenský komunistický tisk a pomáhal organizovat komunistické revoluční hnutí.“ S mladým Klémou se seznamujeme v roce 1921, kdy přichází na Slovensko redigovat časopis Hlas ľudu. V Banské Bystrici, kde redakce sídlí, se seznámí s místními funkcionáři a dalšími spolupracovníky, kteří mu pomáhají se slovenštinou i s rozšiřováním listu.

Klémova agitační činnost v širokém okolí a charakter jeho článků samozřejmě budí nelibost úřadů, majitel tiskárny mu dělá potíže, což vede k tomu, že výroby novin se nakonec ujme tiskárna Bratrstvo ve Vrůtkách. Průběh dalších události jako by byl opsán z příruček politického školení; úřady chtějí noviny cenzurovat a zabavovat, stávkuje se, dojde i na střelbu do dělníků. Kléma však samozřejmě ve své činnosti nepolevuje... Režisér Martin Ťapák hlavní roli svěřil tehdy devětadvacetiletému Danielu Dítětovi (k herectví přešel jako absolvent strojní průmyslovky), který postupně prošel scénami v Ústí nad Labem, Divadla na provázku a Státního divadla v Brně. Jako filmový herec nejširší veřejnosti zůstal spíše skryt – počet snímků, v nichž hrál není příliš vysoký, více si jej mohli všimnout televizní diváci například v seriálech Šípková Růženka nebo Náměstíčko. Jeho dalším oborem je činnost v dabingovém studiu. Mezi představitelkami nadšených spolupracovnic filmového Klémy pak můžeme rozpoznat dvě výrazné slovenské herečky – Emílii Zimkovou a Deanu Horváthovou.

Režie: M. Ťapák. Kamera: V. Ondruš. Hudba: S. Stračina. Hrají: D. Dítě, V. Oktavec, Ľ. Záhon, E. Zimková, M. Mejzlík.


Úterý 9. 3. 2010 – 20.00

Farářův konec (1968)

Režisér Evald Schorm je jednou z nejpozoruhodnějších osobností českého filmu. Synek ze statku měl počátkem padesátých let před sebou pouhou vidinu dělnické profese, po základní vojenské službě působil nějaký čas v AUSu, než mu relativní uvolnění poměrů v roce 1957 umožnilo zahájit studia režie na FAMU. Pod vedením Otakara Vávry absolvoval v roce 1962 společně s protagonisty rodící se nové české vlny – Chytilovou, Menzlem, Schmidtem, Juráčkem...  Již na fakultě vzbudily jeho práce zaslouženou pozornost, bylo zřejmé, že do naší kinematografie přichází výrazná tvůrčí osobnost. Do roku 1970 však mohl Schorm natočit jen několik filmů, které vesměs skončily v příslovečném trezoru. Po vyhazovu z Barrandova se věnoval divadlu, režíroval na osmdesát inscenací na činoherních i operních scénách doma a paradoxně také v zahraničí. Po dvacetileté pauze konečně dostal příležitost natočit film Vlastně se nic nestalo, jehož prermiéry se však již nedožil.

Tragikomedie Farářův konec vznikla podle předlohy Josefa Škvoreckého. Hrdinou vyprávění, rámovaného modernizovanou variací na kramářské songy, se stal kostelník Albert, který je víceméně omylem donucen pokřtít novorozeně. Na radu šťastných příbuzných odejde do podhorské vsi, kde se opět na nátlak tamních lidí ujme role místního duchovního pastýře. Na jeho úspěchy mezi zdejšími občany nevraživě hledí tamní kantor, bývalá „duchovní veličina“, který hledá důvody pro to, jak nevítaného soupeře eliminovat. Vyláká ho do stohu, kde je na něj „připravena“ místní povětrná děva; intrika však kantorovi nevyjde, při požáru stohu však zahyne starý vandrák. Kantor tedy na falešného faráře vyrukuje s církevními kapacitami... Titulní roli filmu vytvořil Vlastimil Brodský, s nímž si zde zahrála jeho tehdy ještě skoronovomanželka Jana Brejchová. V postavě sprosté babičky se blýskla Josefa Pechlátová; mezi ostatními zúčastněnými herci rozpoznáme řadu celebrit té doby: pěvce V. Jedenáctíka, Z. Škvoreckou, P. Boška, I. Krause, J. Sýkoru, J. Škvoreckého, K. Mareše... Pro natáčení některých scén filmaři využili karlínský kostel sv. Cyrila a Metoděje.

Režie: E. Schorm. Kamera: J. Šofr. Hudba: J. Klusák. Hrají: V. Brodský, J. Libíček, J. Brejchová, Z. Škvorecká, J. Pechlátová


Úterý 9. 3. 2010 – 22.00

Hvězda (1969)

Mírně nostalgickým příběhem režisér Jiří Hanibal připomněl divákům, že mezi námi stále (to znamená tehdy) žijí herečky, které bývaly obdivovanými hvězdami a které režim odsunul do zapomnění. Autorkou námětu a spoluscenáristkou byla prozaička, autorka muzikálových libret, filmová a televizní scenáristka Bohumíra Peychlová, jež se od 70. let intenzívně věnovala zejména úpravám filmových dialogů pro dabing. Hrdinkou filmu je téměř šedesátiletá Slávka Hradilová, která už jen s nostalgií může vzpomínat na dobu, kdy bývala obdivovanou filmovou hvězdou. Přesto úplně nerezignovala, udržuje se ve formě a občas vystupuje v televizních reklamách. Pravidelně se stýká s přítelkyněmi, jež ji, jak to bývá, obdivují, maličko jí zavidí a občas ji za jejími zády i pomlouvají. Jednoho dne se stane něco nečekaného: je jí nabídnuta filmová role – sice menší, než v jakou doufala, ale přece... Naplněna optimismem Slávka zavítá do ateliéru, v němž kdysi kralovala, její vystoupení před kamerou je však i pro ni hluboké zklamání. Zkušená profesionálka pozná, že její herecký projev je beznadějně zastaralý a že si ve filmu již nezahraje. Až s odstupem času a s pomocí přátel pochopí, že na piedestal filmové star ji ani v dobách její největší slávy nevynesly její herecké schopnosti, ale dobový ideál hvězdy.

Jiří Hanibal do hlavní role filmu obsadil Jiřinu Štěpničkovou, která ve skutečnosti prožila mnohem drastičtější osud než jako Slávka Hradilová. Někdejší obdivovaná herečka byla po Únoru 48 spolu s dalšími umělci a intelektuály provokatérem vylákána k pokusu o ilegální přechod hranic a řadu let poté strávila ve vězení – to je ostatně dobře známá historie. Spolu s ní Hanibal obsadil celou řadu dalších hereckých prominentů třicátých a čtyřicátých let, kteří sice neprošli takovými peripetiemi osudu jako Štěpničková, nicméně přízni režimu se příliš netěšili. Za jistou aktualizaci či nepatrnou úlitbu dobovému divákovi lze považovat například hereckou účast zpěváka Viktora Sodomy; nebude však problém odhalit ho i dnes mezi desítkami dalších postav?

Režie: J. Hanibal.  Kamera: J. Vaniš. Hudba: J. Sternwald. Hrají: J. Štěpničková, N. Gaierová, Z. Kabátová, M. Vášová, M. Glázrová, G. Nezval, N. Gollová.


Středa 10. 3. 2010 – 20.00

Jan Žižka  (1955)

Druhá část takzvané husitské trilogie navazuje na předcházející Vávrův film Jan Hus. Scénář, který Otakar Vávra napsal společně s M. V. Kratochvílem, zachycuje dramatické události v období počínající hustitské revoluce. V této době již uplynuly čtyři roky od potupné smrti Mistra Jana na hranici v Kostnici. Slabý a nemocný král Václav IV. se stále více kloní ke katolické církvi, vrací jí kláštery a kostely, což vede k pobouření pražského lidu, vře to i na venkově. Pražská chudina pod vedením kazatele Jana Želivského vtrhne na Novoměstskou radnici, osvobodí zajaté bratry a konšely včetně purkmistra vyhodí z okna. Václav IV. z rozčilení při zprávě o defenestraci zemře. Povstání v zemi se rychle šíří a země se záhy rozdělí na dva tábory. Do čela lidového hnutí se postaví dosavadní velitel královy stráže Jan Žižka, který se svými lidmi zamíří k Táboru...

Otakar Vávra opět realizoval svůj historizující opus v duchu jiráskovské tradice. Tehdejší diváky přitahovala jak velkorysá výprava ve stále ještě vzácném barevném provedení, tak především dynamická a velmi realisticky působící bitva u Sudoměře, kde Vávra opět prokázal svůj talent pro masové scény s početným komparsem. Ve filmu Jan Žižka byly opětovně hlavní role obsazeny prvotřídními herci, nezřídka členy činohry Národního divadla, znovu zde s Vávrou spolupracovali Jiří Trnka (byl autorem filmových kostýmů) a hudební skladatel Jiří Srnka. Vávrův film navíc obsahuje jednu zaznamenáníhodnou skutečnost: svou největší, víceméně ojedinělou filmovou roli – a v pořadí zúčastněných herců jmenovanou hned na druhém místě – tu vytvořil  František Horák; jako kněz Jan Želivský se pak ještě mihl i v závěrečné části trilogie a do třetice si zahrál v roce 1961 ve filmu Pohled do očí. František Horák se rovněž zapsal do historie pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého tím, že po celý život zůstal věrný této scéně.

Režie: O. Vávra. Kamera: V. Hanuš. Hudba: J. Srnka. Hrají: Z. Štěpánek, F. Horák, K. Höger, V. Matulová, L. Pešek, J. Pivec.


Středa 10. 3. 2010 – 22.00

Vzhůru nohama  (1938)

Jiří Slavíček, ač se mohl pyšnit vysokoškolským titulem inženýra, v sobě nezapřel uměleckou náturu – jeho otcem totiž byl slavný malíř Antonín Slavíček. Proto krátce po absolutoriu Jiří Slavíček odjel na studijní cestu do Spojených států. Po návratu se stal střihačem v barrandovských ateliérech; mimo jiné bylo zaznamenáno, jak se mořil s prací na filmovými historiky celebrovaném snímku V. Vančury Marijka nevěrnice. Funkce střihače naučila Slavíčka základadům filmařského řemesla, takže se posléze rozhodl pro režii. Své první hrané filmy natočil ještě ve spolupráci s Čeňkem Šléglem, v roce 1938 se však již s plnou vervou pustil do samostané práce. Jeho první snímek Cestou křížovou byl přepisem románu J. Š. Baara, pro následující film si Slavíček opět zvolil českého klasika: tentokrát jím byl Jan Neruda a jeho Malostranské povídky, z nichž vybral tu, nazvanou Figurky. Do podoby filmové předlohy ji pak převedl zkušený a oblíbený scenárista Karel Steklý, jenž se v poválečných letech přeorientoval na režírování.

Protagonisty Slavíčkovy komedie se stali obyvatelé jednoho malostranského domu, kde si našel byt poněkud bouřlivě žijící student práv Krumlovský, aby tady, jak se domníval, v tichu a klidu konečně dostudoval. Víc se nemohl mýlit; pan domácí pořádá hlučné koncerty, o svého nového podnájemníka se živě zajímá jeho bytná, životachtivá vdova, atmosféru v domě narušují čísi zlé anonymy. Jejich terčem se stane jak náš student, tak dcera bytné Otylka, která se Krumlovskému stále více líbí...  Jiří Slavíček do role studenta Kamberského obsadil oblíbeného filmového milovníka Vladimíra Borského, jeho partnerkou v roli Otylky se stala Hana Vítová. Jednu ze svých největších rolí zde vytvořil Václav Trégl (hrál pana domácího), Helena Bušová  tu představovala studentovu svůdnou bytnou. Bušová (1911-1986), původně vyučená švadlena, se pokusila vystudovat konzervatoř, těsně před dokončením však dala přednost herecké praxi. V její filmografii figurují role nejrozmanitějšího charakteru i rozsahu, hrála mladé sympaťačky i záletné manželky... Se svým druhým manželem, pilotem RAF Karlem Kasalem odešla po roce 1948 do Anglie, kde pracovala pro  Svobodnou Evropu. Po přesídlení do Kanady rovněž působila jako herečka.

Režie: J. Slavíček. Kamera: J. Střecha. Hudba: M. Smatek. Hrají: H. Vítová, V. Trégl, H. Bušová, V. Borský, J. Plachta.


Čtvrtek 11. 3. 2010 – 20.00

Král kolonád (1990)

Osobní život a tvorba Zena Dostála byly hluboce poznamenány jeho židovským původem. Dostálovi rodiče byli za války internováni v koncentračním táboře, on sám se jako dítě (byl ročník 1934) tajně skrýval u příbuzných. Také jeho poválečné osudy byly pro tuto dobu dost typické: byl vyloučen ze studia na Karlově univerzitě a živil se jako dělník v nejrozmanitějších profesích. Počátkem šedesátých let se stal rekvizitářem na Barrandově, po čase přešel k profesi pomocného režiséra. V osmdesátých letech už patřil mezi respektované spisovatele, v roce 1990 pak natočil svůj první celovečerní film podle vlastní povídky Lev.

Protagonistou dramatu Král kolonád se stal elegantní hudebník a zpěvák lázeňského orchestru, který neměl počátkem třicátých let nouzi o zástupy ctitelek. Sám se nakonec rozhodl pro mladou židovskou dívku Rózu a krátce před válkou se s ní oženil. Pak však přichází Mnichov, okupace a s ní i problémy s „nevhodnou“ manželkou. Hudebník se zpočátku pokouší v rámci daných poměrů lavírovat, mění místa – až nakonec podlehne nátlaku a se ženou se rozvede. Následující měsíce a roky jsou svědkem jeho hlubokého fyzického a morálního úpadku; výčitky svědomí jsou mnohem hlubší, než si protagonista vyprávění předtím připouštěl. – Dostálův film se setkal s rozporuplným přijetím. Oceňována byla autorova snaha vylíčit proces lámání charakterů v mezních životních situacích, velmi pozitivně byl hodnocen výkon představitele hlavní role Josefa Novotného, v „civilu“ houslisty orchestru pražského Národního divadla. Dostálovi se naopak vyčítalo jisté prvoplánově silácké pojetí filmu, což však lze přičíst na vrub pochopitelné touze dlouho přehlíženého tvůrce vypovědět maximum. Ostatně první film nebývá ten rozhodující titul vypovídající o uměleckých kvalitách autora; Zeno Dostál tuto pravdu potvrdil svým následujícím snímkem Golet v údolí. Třetí příležitost mu však již osud nedopřál: Dostál náhle v roce 1996 zemřel.

Režie: Z. Dostál.  Kamera: J.Macák. Hudba: L. Fišer. Hrají: J. Novotný, B. Leichnerová, I. Chýlková, S. Hubeňáková, V. Brodský.


Čtvrtek 11. 3. 2010 – 22.00

Jan Saudek (2007)

Celovečerní dokumentární film Jan Saudek s podtitulem V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu, vypráví osobitým způsobem syrově pravdivý životní příběh hrdiny i odpadlíka. Podává jej jako velkolepé drama. Drama plné barev vzrušujících obrazů, ale také provokujících myšlenek, iluzí a idejí. Jan Saudek, světově uznávaný fotograf, v zahraničí mnohokrát oceněný a vystavovaný daleko dříve, než ho poznala široká veřejnost v rodné vlasti, vystupuje před kamerou v mnoha rolích. Často je mění, často překvapuje, nejčastěji šokuje. Přesto se ani tento velký stvořitel iluzí zcela neschoval před pronásledujícími třemi kamerami a nemilosrdně odhalujícím okem režiséra. Svým tvůrčím pojetím se dokument nehlásí k tradiční formě tohoto žánru. Snaží se s ní zacházet volně tak, aby dokázal pojmout a interpretovat celou složitost umělcovy osobnosti. Každá ze tří do sebe navzájem propojených obrazových linií vypovídá o jiném světě. Ta barevná je filmová, čistá a „realistická“, vypráví a podává faktické informace. Černobílá se zabývá nitrem samotného autora, a proto mu nikdy nestojí tváří v tvář. A syrově dokumentární kamera přímo z ruky režiséra mapuje intimní chvíle, kam doposud nebylo dovoleno vstoupit žádnému filmaři. Chvíle, kdy Jan Saudek prožívá své intelektuální, citové a sexuální „orgie“. Stejně tak je ale svědectvím o opravdových citech, o štěstí a o samotě génia.

Autor a režisér Adolf Zika vychází z dlouholetého přátelství s portrétovaným. Přestože si jej hluboce váží, neomezuje se na pouhé zaznamenávání vyslovovaných pravd kontroverzního mistra fotografie. Spolu s divákem se snaží nahlédnout za umělcovu masku, a to i za cenu bolestivých odhalení – dostat se až na samou dřeň těchto „pravd“. V některých pasážích dokumentu by se možná dalo hovořit o záběrech a scénách, které jsou za hranicí etiky a morálky současné společnosti. Přesto se nejedná o první český pornofilm v kinech, ale o největší love story posledních let. Válka, utrpení, ztráta nejbližších jsou zde v kontrastu ke slepé lásce, vysněné rodině a neuchopitelnému lesku slávy. Chudoba, zatracení a zneuznání v kontrastu k bohatství, pokryteckému obdivu a nebe se dotýkající svobodě v nezastavitelném stárnutí. O tom a mnohém nevysloveném a nevyslovitelném vypráví tento  dokument o životě a díle zřejmě nejslavnějšího žijícího českého fotografa Jana Saudka.

Režie: A. Zika. Hraje: J. Saudek.


Pátek 12. 3. 2010 – 20.00

Mladé víno (1986)

V rozpětí let 1976 – 1986 se Vladimír Menšík třikrát stal Michalem Janákem, předsedou (to však jak kdy) vinařského družstva v jihomoravských Pálavicích. Tento herecký osud mu určili spisovatel Jan Kozák svým románem Svatý Michal, scenárista Miloš Macourek a režisér Václav Vorlíček. Po Bouřlivém vínu a Zralém vínu se setkáváme s Janákem a ostatními družstevníky v závěrečné části volné trilogie nazvané Mladé víno. V posledním dílu volné trilogie o vinařích na jižní Moravě režiséra V. Vorlíčka se vše točí kolem počítačů, které zakoupilo JZD. Poperou se družstevníci s technickým pokrokem a zařadí ho do každodenního života? Mezi starou gardu původních přicházejí noví lidé,  Z Michala Janáka se stal zástupce zastupujícícho předsedy Zlámala, který se urputně snaží o to, aby byl definitivně jmenován do funkce předsedy. Zlámal proto zakoupil pro družstvo drahé počítače, kterými si chtěl na okrese udělat reklamu, jenže s nimi nikdo neumí a ani nechce pracovat. Na starost je má inženýr Barták, který se usilovně snaží, aby se počítače využívaly; Barták je sice ženatý, což mu nevadí v častých záletech. Společně s kamarádem Zdenkem si pak své „úlovky“ zapisují do nepoužívaného počítače...

Změnilo se i leccos dalšího. Semerád, jenž se stal manželem družstevnice Šmejkalové, chce odejít z družstva, aby svou sklerózou nenapáchal škody na společné majetku. U nich se ubytuje „vzdálený příbuzný“ Honza Petrus, jenž nastupuje v místní hospodě jako brigádník. Petrus o sobě po vsi trousí roztrubuje drby ze své kriminální minulosti, což jsou jen účelové mimikry. Inženýra Petruse chce totiž okresní zemědělská správa, kterou nyní vede ing. Urban, dosadit na místo předsedy místního družstva... Zmatené, veselé i bláznivé situace jako by nebraly konce. Například místní mládenci odnesou šaty koupající se dívky Lenky, jiná parta družstevníků rozkrádá náhradní díly, Šmejkalová je pověřena vést agendu kolem kravína na počítači, Bartákovy svérázné záznamy v počítači se dostanou na světlo boží atd. atd. Dnes, kdy si s počítačem hravě rozumí i předškolní dítka je Vorlíčkova taškařice také tak trochu dokumentem o tom, že ještě ne tak dávno jsme vlastně ani netušili, co všechno nám zakrátko přinese budoucnoust – a nejen v počátačové sféře. Bohužel ve filmu nelze přehlédnout zhoršující se zdravotní stav V. Menšíka.

Režie: V. Vorlíček. Kamera: E. Sirotek. Hudba: K. Svoboda. Hrají: V. Menšík, J. Abrhám, I. Andrlová, B. Turzonovová,  J. Sovák, J. Bartoška.


Pátek 12. 3. 2010 – 22.00

Nevera po slovensky II (1981)

Režisér Juraj Jakubisko natočil Neveru po slovensky jako třídílný televizní seriál, jeho úpravou pak vznikl  stejnojmenný dvoudílný film. Nejznámější slovenský tvůrce se rozhodl natočit veseloherní příběh, jehož hrdiny by se stali běžní lidé s jejich všedními starostmi a radostmi. Ideální pro jejich zázemí se mu stala parta dřevorubců, trávící dlouhé dny v horách bez svých manželek. Život lesních dělníků je sice možná zdravý, ale vlastně trochu nudný. Všude samí chlapi nebo stromy. A naše parta jsou přece chlapi v plné síle. Není tedy divu, že příjezd sezónních lesních dělnic se pro ně stane vítaným rozptýlením... V předcházející části se chlapi vydali na noční zálety k tzv. „Lázničkám". Ačkoliv příliš toho nepořídili, k ženám se přece jen dostali a protože byla tma, nikdo vlastně přesně neví, co se tehdy v noci stalo. Takže když při další brigádě nepřijede Zlatka, není pro Terku těžké chlapy přesvědčit, že Zlatka bude chovat. A oni že by si měli šetřit na kolébku. Co teď? Asi to nepůjde jinak, než že Zlatku ožení se zapřisáhlým starým mládencem Dominem. Konečně to vypadá, že jejich úsilí bude korunováno úspěchem. Domino skutečně chystá se Zlatkou svatbu a dokonce vypadá, že je šťastný. Chlapi si mohou konečně oddychnout, že jejich „malé dobrodružství" zůstane utajeno. To by ale museli skutečně všichni mlčet jako hrob! Ale když někdo promluví, tak ať se pak nikdo nediví....

V Jakubiskově filmu se setkáme s předlouhou řadou slovenských herců a hereček, kteří však vesměs nepatřili mezi tamní hereckou prvoligovou elitu (šlo o Jakubiskovu koncepci, tím samozřejmě nebyly snižovány jejich spolehlivé profesionální kvality). Řadu rolí pak Jakubisko svěřil hostujícím umělcům z Čech. Ústřední role polesného a jeho ženy vytvořili O. Lackovič a J. Březinová, ze slovenských herců, kteří i po letech utkvěli v našem povědomí uvidíme například Z. Kronerovou, M. Markovičovou, I. Palúcha, M. Kiše a mnohé další. Autorkou kostýmů se stala Jana Břežková, která ve filmu samozřejmě také hraje. Zuzana Kronerová i díky tomuto filmu zvítězila v dobové anketě o nejpopulárnější slovenskou herečku.

Režie: J. Jakubisko. Kamera: S. Szomolányi. Hudba: P. Hapka. Hrají: O. Lackovič, J. Březinová, S. Kubiš, A. Trón, A. Šulík, M. Kiš.


Sobota 13. 3. 2010 – 20.00

Pasti, pasti, pastičky (1998)

Věrna své pověsti natočila Věra Chytilová kontroverzní film, v němž se opět nekompromisně vyjadřuje k problémům, které ji iritují. Pasti, pasti, pastičky jsou z rodu její někdejší Hry o jablko, právě tak jako před lety i nyní se terčem jejího ostrého pohledu stali muži, odmítající nést odpovědnost za své činy. Startujícím prvkem příběhu jsou architekt Petr a vadnoucí zájem o sex zkorumpovaného poslance a bývalého spolužáka Dohnala. Ten totiž s Petrovou asistencí znásilní mladou veterinářku Lenku, dívka však využije svou profesi, oba muže uspí a profesionálně vykastruje. Všichni tři se tak dostávají do eskalující spirály problémů. Dohnal se snaží celou věc ututlat před veřejností, Petr se jen s velkým vypětím zbavuje dívek, které mu víc než zřetelně dávají najevo svou přízeň a Lenka, ta se zhroutí vinou svého přítele, ekologického aktivisty Michala. Ten ji nejprve raní svým necitlivým přístupem, poté zradou, když se stane milencem její nejlepší kamarádky Anny a nakonec bezohledným pokusem využít znásilnění Lenky k vydírání Dohnala, náměstka ministra životní prostředí, kterým by zabránil výstavbě nového dálničního obchvatu.

Po uvedení filmu se rozpoutaly diskuse jak o tématu, tak o jeho režijním zpracování. Našli se jak rozhodní zastánci, kteří se jednoznačně stavěli za režisérčino pojetí problému, tak neméně zarputilí odpůrci, kteří  film Pasti, pasti, pastičky charakterizovali jako jeden z dalších projevů nenávisti Věry Chytilové, které navíc docházejí tvůrčí schopnosti, k mužům. Na čí stranu se kdo přikloní je samozřejmě na individuálním rozhodnutí každého diváka. Scénář filmu spolu s Věrou Chytilovou napsali Michal Lázňovský a „Sklepáci“ David Vávra a Tomáš Hanák, který rovněž vytvořil roli Petra. Postavu náměstka Dohnala Věra Chytilová svěřila Miroslavu Donutilovi. Lenku, která uvedla události do pohybu, hrála Zuzana Stivínová. Dcera známého jazzmana Jiřího Stivína, vnučka herečky Evy Svobodová a neteř někdejší semaforské Zuzany (ta kdysi emigrovala do Francie) vystudovala hudebně-dramatický obor pražské konzervatoře, krátce účinkovala v Národním divadle, po nedlouhém extempore ve Francii po návratu domů preferuje rozmanitá angažmá, v nichž může uplatnit jak svůj jazykový, tak i hudební talent. Do širšího povědomí se dostala právě díky roli Lenky ve filmu Věry Chytilové, za kterou byla nominována na Českého lva.

Režie: V. Chytilová. Kamera: Š. Kučera. Hudba: J. Chlumecký. Hrají: T. Hanák, M. Donutil, K. Hajná,
E. Holubová, D. Bláhová, K. Roden, Z. Stivínová.


Prerušená hra (1979)

Mladí protagonisté napínavého slovenského filmu režiséra Jozefa Režuchy mají své zájmy: jeden se stará o svého psa, druhý si rád hraje na indiány. Do jejich dětských dobrodružství však nečekaně zasáhne realita dospělého světa v podobě kriminálníků na útěku před spravedlností. Film Prerušená hra byl samozřejmě určen především mladším divákům. Vesničtí chlapci Jurko Želibský a Ryšavý Rudenko jsou sice vrstevníci, ale každý má jiné zájmy. Jurko se především věnuje svému psu Axelovi, Rudenko je náčelníkem místního „indiánského“ kmene. Oba mládenci se dostanou do sporu kvůli dívenkám, které si šly hrát do lomu, kde mají chlapci totem, což „indiáni“ berou jako urážku. V jedné pranici vyhraje Jurko, když se však hoši scházejí k dalšímu měření sil zjistí, že se tu pohybují dva uprchlí trestanci, po kterých bylo v televizi vyhlášeno pátrání. V důsledku vlastní neopatrnosti se pak oba chlapci postupně stanou rukojmími zločince, který má v plánu uprchnout do Rakouska. Protože však jeden z kriminálníků ukradne motocykl, který předtím pravému majitelu odcizil místní kleptoman, jsou již příslušníci VB v akci...

Tvůrci filmu měli zájem na tom, aby natočili především akční film, který by přitom zaujal vrstevníky mladých protagonistů příběhu. Proto se v jejich snímku setkáme i s odlehčenými situacemi, místy jsou sem rovněž zakomponovány až humorně působící sekvence. Postavy kriminálníků Jozef Režucha svěřil na Slovensku oblíbeným herců Slavovi Záhradníkovi a Karolu Čálikovi. Slavo Záhradník (ročník 1937) se poprvé před kamerou objevil v historizujícím snímku Štyridsaťštyri (to bylo v roce 1957), od té doby hrál v  řadě slovenských, ale i českých filmů, jejichž počet se točí kolem čísla třicet. Ať vytvářel větší či menší role nešlo jeho výraznou tvář i charakteristický hlas přehlédnout. O tom, že byl u svého publika oblíben (uplatnil se rovněž jako zpěvák) svědčí řada historek, které o něm vyprávěli jeho přátelé a kolegové a to jak již od školních let, tak po účinkování na scéně Slovenského národního divadla. Dovolte alespoň jednu od jeho kolegyně Idy Rapaičové: „Napríklad  Bukovčanov Takmer božský omyl bola hra o človeku, ktorý sa pretrhol v práci a vznikli z neho dve osoby. Jednu hral Slavo Záhradník a druhú Juraj Kukura. Raz prišiel Slavo spoločensky unavený a v posteli, ktorá bola na scéne, aj zaspal. Nemohli sme ho nijako prebudiť. Kukura tedy odohral svoje i Slavove texty.“ Slavo Záhradník zemřel přečasně v roce 1991, neoficiální informace zněla, že se stal obětí dopravní nehody.

Režie: J. Režucha. Kamera: B. Krivošík. Hudba: K. Svoboda. Hrají: S. Záhradník, K. Čálik, S. Matyáš, I. Macho, F. Kovár.



V horách duní (1946)

Někdy je docela překvapující zjištění, pod jakým pracovním názvem se natáčel film, který se pak promítal v kinech s úplně jiným úvodním titulkem. Například drama režiséra Václava Kubáska se mělo jmenovat téměř poeticky: Jakub Skýva, člověk spravedlivý. Přiznejme si však, že úderný titul V horách duní se hodil ke snímku s partyzánskou problematikou mnohem lépe... Kubáskův film, natočený podle scénáře Josefa Macha, nám však mimo jiné pomůže alespoň v hrubých obrysech si představit, jakými cestičkami se začala ubírat čerstvě znárodněná kinematografie. Továrníky už sice v podstatě střídaly kádry nastupující epochy, ale do oné skutečné smršti nových „pokrokových“ témat ještě přece jen ještě několik málo let chybělo. Chcete příklad? Theodor Pištěk tu ještě získal fyzicky nepříliš náročnou roli chalupníka Výmoly, zatímco o čtyři roky později už musel ve filmu Veselý souboj usilovat o Tyršův odznak zdatnosti.

Kubásek ve svém filmu vyhověl dobově podmíněnému volání po aktuálním tématu, spojeném s právě skončenou válkou. Našel jej v příběhu krejčího Skývy z malé vesnice na Vysočině, který se v předjaří roku 1945 ujme sestřeleného anglického pilota. Nešťastnou shodou okolností je vzápětí ve vsi považován za zrádce, který málem vydal letce do rukou SS – pilot totiž místo k partyzánům, jak měl, se sám omylem vydal vstříc nepříteli. Závěr historky nemohl dopadnout jinak, než jak v té době bylo téměř povinné: vesničané vezmou osud svůj i pilota do svých rukou, ozbrojí se a spolu s partyzány si s esesáky vyřídí účty. V hlavní roli se divákům představil spolehlivý J. Průcha, který spolu s dalšími osvědčenými herci  zcela určitě netušil, že se při natáčení setkával s tehdy prakticky neznámými mladíky, kteří později v análech naší kinematografie zaujmou místo daleko před ním. O role synů tamního starosty se totiž podělila sourozenecká dvojice Lubomír a Oldřich Lipští.

Režie: V. Kubásek. Kamera: J. Střecha. Hudba: D. C. Vačkář. Hrají: J. Průcha, M. Homola, M. Vášová, B. Záhorský.


Sobota 13. 3. 2010 – 22.00

Stíhán a podezřelý (1978)

Hrdina kriminálního příběhu scenáristy Karla Valtery a režiséra Zbyňka Brynycha je na tom zdánlivě stejně jako protagonisté řady jiných detektivek – usilovně totiž po něm pátrá policie. Ve skutečnosti však jsou týmy příslušníků někdejší Veřejné bezpečnosti vedeni jinými důvody než obvyklým cílem dopadnout pachatele vraždy: musí inženýra Trojana najít proto, aby mu sdělili, že není vrah. Trojan má však všechny důvody pro to, aby byl přesvědčen, že zavraždil svou manželku. Při hádce, která následovala po nočním návratu jeho ženy Evy domů, se totiž poté, co jí silně stiskl hrdlo, manželka bezvládně skácela k zemi. Trojan, přesvědčený o tom, že ji zabil, v panice uteče; nejprve se ubytuje v hotelu, který však opustí když uvidí v televizní relaci svou tvář. Odtud zamíří na sever, kde se s Evou seznámil, cestou havaruje v ukradeném autě a nakonec zraněný a v horečkách najde úkryt v ruinách Mostu, města odsouzeného k demolici. Druhou linii příběhu pak tvoří snaha policistů Trojana najít a sdělit mu, že Eva až poté, co se probrala po jejich šarvátce, nečekaně zemřela přirozenou smrtí. Kriminalisté mají totiž obavy, aby se Trojan v zoufalství nedopustil nějakého nepředloženého činu.

Snímek Stíhán a podezřelý se řadí do závěrečné fáze Brynychovy filmové tvorby. Ta byla již jen stínem jeho někdejší tvůrčí potence. Již tehdy se nechtělo věřit, že rutinně povrchní tituly jako Kdo přichází před půlnocí nebo Mravenci nesou smrt natočil režisér, který kdysi realizoval taková díla jako Žižkovská romance, Transport z ráje nebo ...a pátý jezdec je Strach. Přelom semdesátých a osmdesátých let minulého století byl herecky vděčným obdobím pro Reginu Rázlovou; v rozmezí šesti let se objevila v sedmnácti filmech. Její nedávné životní peripetie jsou veřejnosti dobře známy. Vedle spolehlivého profesionála Jiřího Adamíry v hlavní roli ing. Trojana a standardně uniformovaných představitelů příslušníků VB v podání I. Prachaře a M. Zounara musíme Brynychovi přičíst k dobru skutečnost, že dal před kamerou příležitost dlouhé řadě herců, kteří si jindy ve filmu moc nezahráli.

Režie: Z. Brynych. Kamera: J. Tarantík. Hudba: L. Štaidl. Hrají: J. Adamíra, R. Rázlová, I. Prachař, J. Přeučil, V. Brabec.


Neděle 14. 3. 2010 – 20.00

Lásky jedné plavovlásky (1965)

Jedno z nejslavnějších děl nové vlny šedesátých let natočil Miloš Forman v kongeniální spolupráci s Ivanem Passerem a Jaroslavem Papouškem. Film je o to unikátnější, že až na několik profesionálů (Menšík, Pucholt) většinu stěžejních rolí vytvořili neherci, mnozí z nich stáli vůbec poprvé před filmovou kamerou. Vlastní příběh je vlastně jednoduchý; ve Zruči nad Sázavou panuje velký nedostatek mužů – zdejší průmyslový závod totiž zaměstnává na dva tisíce žen. Proto zejména dívky z podnikového internátu vidí jistou naději na zlepšení tohoto stavu v rozhodnutí vojenské správy zřídit zde posádku. Místo mladých chlapců sem však dorazí vesměs již postarší záložáci. Řada z nich se sice na zorganizované taneční zábavě pokouší navázat s místními dívkami a ženami kontakty, ty však vesměs končí trapasem. Jen Andula, protagonistka příběhu, má zdánlivě štěstí. Všimne si ji klavírista Milda z hrající kapely a stráví s ní noc. Dívka se za nějaký čas za Mildou vypraví do Prahy, u něj doma však narazí jen na jeho rodiče...

Jen obtížně lze předpokládat, že někdo z diváků tento klenot české filmografie ještě nezná. Tvůrcům se podařilo mistrně propojit autentické výkony nehereců (ve výsledku však výsostně profesionální v kontextu dané role) s mírně absurdními situacemi, v nichž se hrdinové ocitají. Samostatné zmínky si zaslouží parta záložáků na zábavě (Menšík, Kheil, Hrubý), neodolatelná erotická scéna Hany Brejchové a Vladimíra Pucholta a konečně až neuvěřitelně uvěřitelné noční proslovy rodičů pianisty Mildy (M. Ježková, J. Šebánek) o nevítané Andulině návštěvě. Je třeba připomenout, že osmnáctiletou Hanu Brejchovou si pro film vybral její švagr Miloš Forman (manžel její sestry Jany), Miladu Ježkovou, brusičku a soustružnici v podniku Nářadí Vršovice objevili I. Passer a J. Papoušek za jízdy tramvají, nezkrotně výmluvného řidiče Josefa Šebánka, který dokázal bavit celou společnost, přemluvil k účasti na natáčení kameraman M. Ondříček. Všichni se strefili; film dopadl výtečně, sbíral jednu cenu za druhou doma i po celém světě. Všichni jmenovaní pak vesměs hráli v dlouhé řadě dalších filmů.

Režie: M.Forman. Kamera: M. Ondříček. Hudba: E. Illín. Hrají: H. Brejchová, V. Pucholt, V. Menšík, I. Kheil, M. Ježková, J. Šebánek.


Neděle 14. 3. 2010 – 22.00

Akce Bororo  (1972)

Zápletka sci-fi příběhu scenáristů Drahoslava Makovičky, Ireny Drahoňovské a režiséra Otakara Fuky se točí kolem osobnosti významného českého cestovatele a vědce Alberta Vojtěcha Friče, který svůj život zasvětil jihoamerickým indiánům. Bororo je podle autorů filmu jak název jednoho z tamních domorodých kmenů, tak strom, který hraje v životě těchto indiánů významnou úlohu. Protagonistou filmu je dr. Junek, pracovník Výzkumného ústavu leteckého lékařství, jenž se jednoho dne při dopravní nehodě seznámí s půvabnou mladou ženou. Ta se mu představí jako Zuzana Kettnerová, dcera Čecha, který se před lety odstěhoval do Ria de Janeira. Lékař se do ní zamiluje a pozve ji jak na výlet do Tater (zde mladé ženě uniknou záhadná slova Ré a Tonatiu), tak ji vezme na návštěvu ke své přítelkyni, vdově po cestovateli Fričovi. Junkovi neunikne, že Zuzana má v brýlích kameru a tajně si fotografuje Fričovy poznámky z cest. Junek se proto zahloubá do deníků slavného cestovatele a najde v nich zmínky o stromu bororo, z jehož listí tamní indiáni vyrábějí léky – ale i smrtící jed.

Junek se vypraví do Brazílie, aby pátral po indiánském kmeni Bororo. Opětovně se zde setkává se Zuzanou, jež mu však nyní prozradí, že je ve skutečnosti Ori-Ana ze vzdálené planety Tonatiu. Se svým společníkem Seturim pátrají po léku, kterým by vyléčili nemoci, jež k nim zavlekli lidé z naší planety. Po zázračném léku však současně pátrá bývalý nacista Krause, který osudy zúčastněných osob důkladně zamíchá... Ve Fukově filmu jsou sice použity dokumentární záběry z Ria a ze Sao Paula, vlastní příběh se však spolehlivě odehrává v Černošicích, na Slapech, ve Vysokých Tatrách a na podobných místech. Pro historii v něm zůstaly zachovány záběry z barrandovských teras, když ještě byly v provozu a především ze slovenského Gabčíkova, než v tamní krajině kolem Dunaje vyrostlo gigantické betonové dílo. Svatopluka Matyáše ani Božidaru Turzonovovou jistě není třeba dvakrát představovat, v početném hereckém ansáblu, v němž převažují méně obsazovaní herci, se ve své poslední filmové roli objevil populární Franta Paul. Hlas, kterým ve filmu hovoří Zita Kabátová alias vdova Fričová pak patří Blance Bohdanové.

Režie: O. Fuka. Kamera: J. Hanuš. Hudba: P. Hapka. Hrají: B. Turzonovová, S. Matyáš, V. Brodský, Z. Kabátová, O. Brousek st., O. Lukeš.