|
Doporučujeme filmy na týden od 1. 3. 2010
Pondělí 1. 3. 2010 – 20.00
Sám vojak v poli 3 (1964)
V šedesátých letech s přesahem do začátku následujícího desetiletí měli naši diváci možnost sledovat řadu napínavých dobrodružství statečných chlapíků, kteří s falešnou identitou nasazovali svůj život v nepřátelském prostředí v boji proti německým nacistům. Vzpomenete si třeba na rozvědčíka Krylova-Kramera alias herce Michaila Volkova ve filmu režiséra Villena Azarova Konec „Saturnu“? To důstojník polské výzvědné služby v týlu německé armády Stanislaw Kolicki alias kapitán Hans Kloss v podání Stanislawa Mikulského v seriálu S nasazením života je nám jistě o mnoho povědomější. A Maxim Maximovič Isajev neboli Otto von Stierliz je přece klasika; tato postava z televizního seriálu Sedmnáct zastavení jara patří jistě k nejslavnějším rolím sympatického ruského herce Vjačeslava Tichonova. Slovenští televizní tvůrci pak přispěli do tohoto tematického soudku v roce 1964 přepisem románu J. Dolď-Mychajlyka Velká hra třídílným seriálem nazvaným Sám vojak v poli. Příběh o sovětském špionovi Grigoriji Gončarenkovi, který se jako baron Heinrich von Goldring etabloval v německé armádě, začal v roce 1942, kdy se jako „zběh z Rudé armády von Goldring“ přihlásil u plukovníka Berchtolda. Poté byl odvelen do Francie, kde si postupně získal důvěru německého štábu, gestapa a Moniky, dcery majitele penzionu.
Po řadě nebezpečných akcí maquistů sa však situace vyostřila a nedůvěřivý velitel gestapa Mueller nastrojil léčku, v níž Monika zahynula. Další válečné události pak zastihnou von Goldringa v Itálii, kde se náš hrdina mimo jiné dozví, že Moničinu smrt inicioval generál Berchtold. Goldring se seznámí s doktorem Mattinim, jenž spolupracuje s partyzány. Jejich velitele však zatkne Gestapo a hrozí mu smrt, von Goldring společně s Mattinim ale včas zasáhnou. Události směřují ke konci války, von Goldring v této době slaví úspěch v dalších odvážných akcích... " Po letech Štefan Kvietik, představitel Gončarenka-von Goldringa, vzpomínal: „Na nakrúcanie filmu si pamätám veľmi živo, aj keď odvtedy uplynulo 45 rokov. Bol som rád, keď ma Otto Haas oslovil a mohol som si zahrať s významnými hereckými osobnosťami. Ľudia tento seriál prijali s veľkým nadšením, asi aj preto, že v tom období sa u nás »oteplievalo«. Priznávam, že nálepky baróna von Goldringa som sa pak dlho zbavoval.“
Režie: O. Haas. Kamera: J. Hakl. Hrají: Š. Kvietik, F. Dibarbora, J. Budský, O. Zöllnerová, M. Huba, I. Mistrík.
Pondělí 1. 3. 2010 – 22.00
Pasodoble pre troch (1986)
Psychologicky laděný snímek s prvky žánru hudebně-tanečního filmu Pasodoble pre troch režiséra Vladimíra Balca zaujme zejména ty diváky, kteří oceňují moderní společenské tance. V tomto snímku se prolínají dvě tak různorodá prostředí: doly s jejich namáhavou dřinou a na pohled elegantní svět svižných tanečníků a tanečnic v přitažlivých kostýmech. Záměrem tvůrců pak bylo ukázat, že každá práce je cenná, dělá-li se zodpovědně. Hlavním hrdinou příběhu je mladý horník, navenek možná drsný, ale přitom poctivý chlap, který se zamiluje do tanečnice. Příliš pozdě však zjistí, že jde o vypočítavou dívku, jež každý vztah posuzuje jen podle toho, co z něho může pro sebe vytěžit. Že je ochotna střídat nejen partnery v tanci, ale i v lásce. Na Balcově filmu byla oceňována jak určitá realistická střízlivost v zachycení rozporuplného vztahu obou protagonistů, tak až dokumentárně vedená kamera v záběrech z tanečních sekvencí. Přirozeně působící lehkost tanečních výstupů je mimo jiné podtržená účastí známé choreografky Jarmily Calábkové a souboru společenského tance Interklub. U jmen představitelé hlavních rolí pak v encyklopediích figuruje tento jediný filmový titul.
Režisér Vladimír Balco začínal ve Slovenské filmové tvorbě jako technik scény a asistent kamery, kdy spolupracoval mimo jiné na filmech režisérů J. Režuchy, D. Trančíka a M. Ťapáka. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let studoval na bratislavské VŠMU dokumentární tvorbu, jeho studentský film Tri tony šťastia získal Hlavní cenu na prestižním festivalu v Oberhausenu. Po několika krátkých filmech se Balco přeorientoval na natáčení celovečerních snímků: v roce 1984 vznikl jeho Uhol pohľadu, následovaly filmy Pasodoble pre troch a drama z archeologického prostředí Postoj. Psychologický příběh mládence, snícího o filmařské profesi Let asfaltového holuba vznikl v roce 1990, o osm let později Balco realizoval film Rivers of Babylon, tragikomické podobenství o člověku, který pro sebe využil společenské změny po roce 1989. Po roce 2000 se Balco věnoval především působení na Filmové a televizní fakultě VŠMU.
Režie: V. Balco. Kamera: V. Rosinec, Z. Weigl. Hudba: A. Michajlov, L. Ježek. Hrají: R. Neudörflová, L. Ježek, M. Jankovič, M. Štiavnický, J. Calábková.
Úterý 2. 3. 2010 – 20.00
Smuteční slavnost (1969)
Filmový přepis románu Evy Kantůrkové patřil k těm titulům, které v závěru šedesátých let s nástupující normalizací čekaly dlouhá léta na své uvedení do kin. Dějová linie filmu režiséra Zdenka Sirového probíhá ve dvou rovinách: jednou je vystěhování odbojného sedláka Chladila ze vsi, kam se neměl nikdy vrátit, tou druhou je příprava jeho pohřbu, který chce po letech uskutečnit Chladilova žena Matylda. Vlastní filmový příběh začíná tragédií – v lesní roklině je nalezeno mrtvé tělo Václava Januše. Tímto okamžikem se začnou odvíjet vzpomínky zúčastněných osob na staré i nedávné události, jež se vážou k tomuto muži. V obci Svažov před lety došlo k vystěhování odbojného sedláka Chladila, který přes nevybíravé formy nátlaku zatvrzele odmítal vstoupit do JZD. Majetek Chladilovy rodiny byl zabaven a její členové se ocitli na druhém konci okresu v polorozpadlém stavení. Léta ubíhala a ve vesnici pozvolna na tyto události zapomínali. Jednoho dne se však zde objeví vdova Matylda Chladilová, která by ráda vystrojila manželovi pohřeb z jejich bývalého statku. Její přání vzbudí u bývalých exponentů obavy, aby se pohřeb odbojného sedláka nezměnil v mlčenlivou manifestaci. Otázky, na které by možná měli odpovídat, jsou totiž pro ně až příliš zneklidňující...
Postava vdovy Chladilové se stala životní rolí herečky Jaroslavy Tiché. Ačkoliv její filmografie čítá více než půl stovky titulů převažují v nich postavy, jež svým způsobem tvoří pozadí pro představitele větších a hlavních rolí. Velkou hereckou příležitost zde dostal Josef Somr jako bývalý funkcionář a později ředitel stavebního podniku, jeden z hlavních strůjců tragického osudu Chladilovy rodiny. Do role sedláka Chladila režisér Sirový obsadil příležitostného herce Ludvíka (L’udovíta) Kronera, bratra slavného Jozefa, který „v civilu“ pracoval v běžné dělnické profesi, vesničana Januše ztělesnil Gustav Opočenský, mimo jiné otec známého sochaře. Řádná premiéra filmu v roce 1990 byla přenášena Českou televizí, Sirového film pak získal předlouhou řadu cen.
Režie: Z. Sirový. Kamera: J. Macháně. Hudba: J. Kalach. Hrají: J. Tichá, J. Somr, B. Böhmová, L. Kroner, J. Vychodilová.
Úterý 2. 3. 2010 – 22.00
Pějme píseň dohola (1990)
Snímek Pějme píseň dohola, jímž jako režisér debutoval (dnes především producent) Ondřej Trojan se po svém uvedení setkal s diametrálně odlišnými reakcemi. Jeden pól tvořily hlasy oceňující v podstatě realistické líčení toho, jak to chodívalo na pionýrských táborech, na opačném konci pomyslné názorové stupnice zaznívaly nejtvrdší odsuzující hlasy. Důvodem je zcela jistě to, že Trojanův film natočený podle námětu a scénáře dnes osvědčeného tandemu Jan Hřebejk-Patr Jarchovský již předem potenciální diváky upozorňoval, že to je (citujme) „Nová česká stupidní filmová epopej na důsledné bázi socialistického realismu z prostředí pionýrského tábora. Psáno fixama na březové koře" – tak zněl reklamní text na plakátech. Hořká retrokomedie je v podstatě mozaika bláznivých příhod, které na letním pionýrském táboře prožívají jak děti, tak jejich dospělý doprovod. Je zde krásná, leč upjatá zdravotnice Vendy, praktikanti Ondra a Saďour nebo svalovec Bob; jednoho z nich hraje režisér a příležitostný herec Jiří Strach, který zde má dost nevšední sekvenci.
Velká většina zúčastněných tvůrců byli debutanti. Jan Hřebejk a Petr Jarchovský se etablovali jako autorská dvojice úspěšných snímků Šakalí léta nebo Pelíšky, poprvé zde stál za kamerou Asen Šopov, debutantem byl, jak již zmíněno, režisér Ondřej Trojan. Prameny se pak nepříliš shodují v tom, ve kterém filmu se vlastně Aňa Geislerová objevila poprvé před kamerou – zda u Trojana nebo v Rekviem pro panenku F. Renče. Film Pějme píseň dohola se nenápadně hlásí k poetice divadla Sklep, která dostala nejvýraznější vyjádření v podobě výtvarných koláží Davida Vávry. Příznivci filmu oceňovali přiléhavé postřehy charakterizující jednotlivé postavy, slovník mladých lidí i zdařile vykreslenou atmosféru tábora. Ondřej Trojan natočil v roce 2003 mnoha cenami ověnčený snímek Želary, v jeho produkci vznikly například snímky Pelíšky, Musíme si pomáhat, Cesta z města, Pupendo nebo Horem pádem. Jako herec se O. Trojan objevil ve filmech Cesta změsta, Želary či Skřítek. Že je synem herce Ladislava a bratrem Iva Trojanových se všeobecně ví...
Režie: O. Trojan. Kamera: A. Šopov. Hudba: J. Křivka, skupina Zikkurat. Hrají: V. Chalupa, U. Kotajná, L. Brothánek, J. Šašek, R. Říha, J. Procházka.
Středa 3. 3. 2010 – 20.00
Jan Hus (1954)
První část husitské trilogie režiséra Otakara Vávry se odehrává v letech 1412–1415. Velkoryse koncipovaný velkofilm líčí osudy Mistra Jana v čase, kdy kázal v Betlémské kapli, přes jeho působení na Kozím Hrádku až po osudný 6. červenec 1415... Po žánrově rozmanitých titulech z přelomu čtyřicátých a padesátých let se Otakar Vávra vzepjal k první ze svých historizujících filmových sérií. Jan Hus, pozdější Jan Žižka a závěrečný opus Proti všem byly ve své době přes svou nepřehlédnutelnou ideologickou tendenčnost středem diváckého zájmu – nabízely totiž důvěrně známá jiráskovská témata v dynamickém barevném provedení, Vávra zde prokázal i talent pro napětí a masové scény s početným komparsem a v neposlední řadě svůj vliv měla skutečnost, že hlavní role byly obsazeny prvotřídními herci, nezřídka členy činohry Národního divadla. Námět a scénář filmu spolu s Vávrou napsal M. V. Kratochvíl (autoři se netajili inspirací Jiráskovými knihami), na realizacï velkofilmu se pak podílely i takové umělecké veličiny jako Jiří Trnka nebo Jiří Srnka.
S Mistrem Janem se setkáváme v roce 1412, kdy papež Jan XXIII. vyhlásil prodej odpustků. Pražané, poučení kázáním Jana Husa, se proti jeho nařízení bouří, několik mladíků je dokonce za bránění¨prodeji odpustků popraveno. Nad Husem, ačkoliv má podporu královny Žofie, je papežem vyhlášena klatba, a musí se uchýlit na Kozí Hrádek, odkud odcestuje, vybaven ochranným glejtem císaře Zikmunda, na církevní sněm v Kostnici. Průběh dalších událostí je nám všem dozajista důvěrně znám... Podíváme-li se na herecké obsazení filmu, nezbývá než před Vávrou pomyslně smeknout – takové nakupení hereckých celebrit té doby hned tak nenajdeme. Nesporně zajímavé je sledovat, kdo z Husova příběhu pokračoval dál nebo se dokonce převtělil do jiné role v dalších dílech epopeje. Na prvním místě samozřejmě stojí Z. Štěpánek – zde Jan Hus a ještě v tomto filmu i Jan Žižka. Ty ostatní pak může divák hledat při jiné příležitosti...
Režie: O. Vávra. Kamera: V. Hanuš. Hudba: J. Srnka. Hrají: Z. Štěpánek, K. Höger, J. Pivec, V. Matulová, L. Pešek, G. Hilmar.
Středa 3. 3. 2010 – 22.00
Tereza (1961)
Herečka Jiřina Švorcová se do paměti většiny diváků zapsala především postavou Anny Holubové, protagonistky televizního seriálu Žena za pultem, ze vzpomínek se leckomu vynoří i její nešťastná Marie Rysová z Kachyňova pohraničnického opusu Král Šumavy. V nijak rozsáhlé filmografii Jiřiny Švorcové však kromě dalších postav figuruje rovněž žena z úplně jiného kadlubu: mladá kriminalistka Tereza Machátová, řešící svůj první závažný případ. U zrodu detektivky Tereza se sešli spisovatelka Anna Sedlmayerová, autorka předlohy filmu – románu Pomozte mi, Terezo, scenárista František Kožík a režisér Pavel Blumenfeld. Anna Sedlmayrová nepsala tuctové kriminální příběhy; podobně jako ve své předcházející tvorbě, kdy se ve svých společenských románech zamýšlela především nad citovou a mravní situací žen, se i v kriminálním žánru pokoušela předávat čtenářům mravní „poselství“ a hledat v jednotlivých postavách především jejich dobré stránky.
Podporučici Machátové, titulní hrdince detektivky Tereza, je svěřen její první velký případ. Na obvodní oddělení VB se dostavil referent Čechofrachtu Jan Bernard s tím, že se jeho žena Hilda nevrátila z návštěvy své sestry ve Východním Berlíně. Mladá vyšetřovatelka, jíž je Bernard docela sympatický, se pustí do pátrání, soustřeďuje se na zjišťování všech okolností, které odjezdu Hildy předcházely. To její nadřízený, zkušený praktik kapitán Landa, má v této věci jasný názor: Hilda podle něj přešla do Západního Berlína a její muž, který navíc měl milenku, chtěl využít služební cesty do Itálie k emigraci. Z jeho cesty však sešlo a Bernard to nyní zřejmě chce nějak vyžehlit. V této době je však v řece nalezeno tělo zavražděné ženy... Hlavním protihráčem Jiřiny Švorcove alias Terezy zde byl Vladimír Ráž coby Jan Bernard, jeho nezvěstnou manželku hrála Viola Zinková a větší roli tu měl i Otomar Krejča. V hereckém ansámblu kromě řady častěji obsazovaných interpretů odhalíme kdysi populární Jitku Frantovou, zahrála si tu i Kamila Moučková a v chlapecké roli se zde mihl dnes známý orientalista Martin Vačkář.
Režie: P. Blumenfeld. Kamera: V. Huňka. Hudba: J. Šust. Hrají: J. Švorcová, G. Heverle, V. Ráž, Jelena Tučná-Lukešová, O. Krejča.
Čtvrtek 4. 3. 2010 – 20.00
Skleněný dům (1981)
Název filmu Víta Olmera vystihuje pocity dětí, žijících v dětském domově – jako by žily v domě ze skla, kde je na ně neustále ze všech stran vidět. Žijí bez skutečného soukromí a především bez dospělého člověka, který by patřil jen jim. Do tohoto prostředí přichází dvanáctiletá Pavla Malíková, navenek divoké a konfliktní děvče, ve skutečnosti však citlivá a snadno zranitelá dívka. Pavla tu nehledá kamarády mezi ostatními dětmi, ale pokouší se k sobě citově připoutat mladou vychovatelku Jarmilu. Pavliny sny o jejich společném životě v budoucnosti se však zhroutí ve chvíli, kdy dívka zjistí, že vychovatelka má přítele, za kterého se chce vdát a založit s ním rodinu. Pavla se cítí zrazená a začíná trucovat... Autorka Skleněného domu Irena Charvátová prožila pohnuté dětství jako sirotek, poválečná léta strávila v dětských domovech. Poté vystřídala různá zaměstnání a činnosti (mj. hrála v Divadle na Vinohradech, krátce studovala herectví na DAMU, živila se jako sekretářka). V roce 1968 nastoupila do FS Barrandov, nejprve na místo sekretářky produkce, po třech letech se stala skriptkou a v roce 1977 zakotvila ve scenáristickém oddělení, mezitím vystudovala obor dramaturgie-scenáristika na FAMU.
Pozornost vzbudila především svými náměty a scénáři k filmům, jež realisticky vypovídaly o citovém zrání mladých lidí v konfrontaci se světem dospělých. Jako autorka je vedle Skleněného domu podepsána pod scénáři k filmům Housata Karla Smyczka, Hadí jed Františka Vláčila a Mezek Vladimíra Drhy. Napsala rovněž několik televizních inscenací (Lucie a Marta) a rozhlasových her (Mikulda). Irena Charvátová, která zemřela v roce 2008, je rovněž autorkou autobiografické knížky s názvem Než člověk vyroste. Jejím manželem byl herec Jiří Hálek. Michaela Kudláčková, představitelka Pavly, byla jako školačka oblíbenou dětskou herečkou, objevila se ve filmech Veronika, prostě Nika, Putování Jana Amose, Pasáček z doliny a Cesta kolem mé hlavy. Svou největší a současně poslední roli dostala v seriálu My všichni školou povinní. Také ona se však dočkala osudu jiných dětských herců – ani po několika pokusech nebyla přijata na konzervatoř a věnovala se proto prozaickým občanským povoláním.
Režie: V. Olmer. Kamera: J. Fándli. Hudba: J. Stivín. Hrají: M. Kudláčková, V. Freimanová, A. Ferencová, V. Nejedlý, S. Novotná.
Čtvrtek 4. 3. 2010 – 22.00
Muži v offsidu (1931)
Titul dnes již klasické komedie režiséra Svatopluka Innemanna je mimo jiné důkazem toho, jak se proměňuje čeština – již dlouhou dobu přece jsou její hrdinové pány v ofsajdu. Innemannův film má v naší kinematografii zásadní postavení – poprvé byla totiž zfilmována předloha oblíbeného novináře a spisovatele Karla Poláčka, Hugo Haas se zde poprvé představil divákům jako filmový herec. Rovněž se, spolu se současně natáčeným a uváděným filmem Miláček pluku, poprvé na stříbrném plátně objevila Jiřina Štěpničková. Než se stal idolem návštěvníků kin Haas si získával popularitu na scénách Vinohradského a později Národního divadla, s oblibou s ironickým nadhledem hrával role salonních milovníků, které však v němém filmu nemohly najít uplatnění. S nástupem zvuku však nastal obrat a díky Mužům v offsidu se Haas rázem stal vyhledávaným filmovým hercem. K úspěchu filmu pak přispěl především Haasův výkon v roli obchodníka se střížním zbožím Načeradce, zejména to, jak bravurně dokázal tlumočit poláčkovské dialogy v typicky pražském židovském žargonu.
Haasovi v tomto filmu zdárně sekundovali především Jindřich Plachta v roli krejčího Habáska a Eman Fiala jako jeho syn Eman. Načeradec, skalní fanda Slavie, a Habáskové, kteří uznávají jedině Viktorku, se střetnou na utkání Slavie-Viktorie a jejich rozmíška skončí až na policejní strážnici. Nakonec se Eman díky tomu stane zaměstnancem v obchodě pan Načeradce a může se zamilovat do Emilky Šefelínové u Nuslí. Ale to ještě zdaleka není konec... Jistě není bez zajímavosti si připomenout, že přestože Plachta a Fiala hráli otce a syna, byl ve skutečnosti stejně staří – v době natáčení filmu jim bylo 32 let. Eman Fiala se v Mužích v offsidu neuvedl pouze jako herec, byl rovněž autorem filmové hudby. Jeho píseň Dej gól! s textem Jarky Mottla si zazpívali Melody Boys R. A. Dvorského. A určitě nepřehlédněte legendárního reportéra Josefa Laufra, který tu samozřejmě nevystupuje jako nikdo jiný než sportovní redaktor.
Režie: S. Innemann. Kamera: V. Vích. Hudba: E. Fiala. Hrají: H. Haas, J. Vanerová, F. Kühne, J. Plachta, E. Fiala, B. Kysilková.
Pátek 5. 3. 2010 – 20.00
Rozpuštěný a vypuštěný (1984)
Postava největšího Čecha, univerzálního génia Járy Cimrmana, bývala kdysi dostupná v podstatě pouze posluchačům rozhlasu a později návštěvníkům Divadla Járy Cimrmana. Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, protagonisté tohoto svébytného souboru, dlouho váhali nad tím, zda mají svému duchovnímu dítku dát konkrétní podobu. V roce 1983 pak byl konečně uveden do kin snímek Jára Cimrman, ležící, spící, kde pod režijním vedením L. Smoljaka propůjčili Járovi svou tvář Z. Svěrák a V. Kaplanová. O rok později byl návštěvníkům kin zpřístupněn fragment z Cimrmanovy literární tvorby, lépe řečeno L. Smoljak natočil detektivní komedii podle společného scénáře se Z. Svěrákem, vycházejícím z jejich hry Vražda v salonním coupé. Ústředním motivem příběhu je pátrání inspektora Trachty a policejního praktikanta Hlaváčka po záhadně zmizelém továrníkovi Bierhanzlovi, výrobci zázračné masti podporujícíc růst vlasů. Podle všeho byl továrník zavražděn, rozpuštěn ve vaně v kyselině sírové a poté vypuštěn do odpadu.
Ve filmu, laděném do stylu nostalgického retra, je bohatě uplatněn typický humor dvojice S+S („... pak kdosi, tuším, že jsem to byl já...“ – říká například Zdeněk Svěrák jako básník Jelínek), do širšího povědomí se dostala a svým vlastním životem žije třeba tzv. hláška o sprostém podezřelém. Postava zkušeného inspektora Trachty, proslulého svými netradičními vyšetřovacími metodami, se stala vděčnou hereckou příležitostí pro Jiřího Zahajského a v podstatě zastínila jeho ostatní filmové role. Postava horlivého Trachtova učedníka Hlavíčka byla svěřena Markovi Brodskému, synovi Vlastimila Brodského; tento všestranný umělec, výtvarník, hudebník a novinář se uplatnil i jako filmový herec rovněž ve snímcích Dneska přišel nový kluk či v televizním Křečkovi v noční košili. Podle Markových slov je však jeho herecká dráha již uzavřenou minulostí. Jeho otec Vlastimil Brodský si ostatně ve filmu rovněž zahrál podezřelého Oulíka. Další „rodinnou“ dvojicí, která se ve filmu objevila, jsou otec a syn Rudolfové Hrušínští.
Režie: L. Smoljak. Kamera: A. Barla. Hudba: P. Skoumal. Hrají: J. Zahajský, M. Brodský, J. Abrhám, R. Hrušínský, Z. Svěrák.
Pátek 5. 3. 2010 – 22.00
Nevera po slovensky I (1981)
Režisér Juraj Jakubisko natočil Neveru po slovensky jako třídílný televizní seriál, jeho úpravou pak vznikl stejnojmenný dvoudílný film. Nejznámější slovenský tvůrce se tak pokusil po období jistého nuceného půstu, který mu byl naordinován v sedmdesátých letech (točil tehdy převážně krátké filmy a snímky pro televizi) a po „civilním“ příběhu Postav dom, zasaď strom natočit veseloherní seriál, jehož hrdiny by se stali běžní lidé s jejich všedními starostmi a radostmi. Ideální pro jejich zázemí se mu stala parta dřevorubců, trávící dlouhé dny v horách bez svých manželek. Život lesních dělníků je sice možná zdravý, ale vlastně trochu nudný. Všude samí chlapi nebo stromy. A naše parta jsou přece chlapi v plné síle. Není tedy divu, že příjezd sezónních lesních dělnic se pro ně stane vítaným rozptýlením. Letos se však nehodlají jenom dívat. Budou mít sice velké potíže jak vysvětlit svým starostlivým ženám, proč musí do lesa i v noci, ale jednou se dali na vojnu, tak musí něco překonat. To ale ještě netuší, že nejsou sami. Jejich šéf – polesný má totiž podobné plány... Jenže děvčata, ubytovaná v lesní boudě, taky nejsou včerejší. V noci se sice parta ženáčů vydala na noční zálety k tzv. „Lázničkám" (ženy z nedaleké obce Lazov). Ačkoliv příliš toho nepořídili, k ženám se přece jen dostali a protože byla tma, nikdo vlastně přesně neví, co se tehdy v noci stalo...
V Jakubiskově filmu se setkáme s předlouhou řadou slovenských herců a hereček, kteří však vesměs nepatřili mezi tamní hereckou prvoligovou elitu (šlo o Jakubiskovu koncepci, tím samozřejmě nebyly snižovány jejich spolehlivé profesionální kvality). Řadu rolí pak Jakubisko svěřil hostujícím umělcům z Čech. Ústřední role polesného a jeho ženy vytvořili O. Lackovič a J. Březinová, ze slovenských herců, kteří i po letech utkvěli v našem povědomí uvidíme například Z. Kronerovou, M. Markovičovou, I. Palúcha, M. Kiše a mnohé další. Autorkou kostýmů se stala Jana Břežková, která ve filmu samozřejmě také hraje. Zuzana Kronerová i díky tomuto filmu zvítězila v dobové anketě o nejpopulárnější slovenskou herečku.
Režie: J. Jakubisko. Kamera: S. Szomolányi. Hudba: P. Hapka. Hrají: O. Lackovič, J. Březinová, S. Kubiš, A. Trón, A. Šulík, M. Kiš.
Sobota 6. 3. 2010 – 20.00
UF-Oni jsou tady (1988)
Dvojmyslný název filmu režiséra Oty Kovala navozuje představu, že v něm půjde o návštěvu mimozemšťanů na naší planetě. Jméno režiséra však napovídá, že jde spíše o dětský příběh pro nejmenší diváky. Obojí je samozřejmě svým způsobem pravda. Ota Koval, jenž býval asistentem známých režisérů na jejich slavných filmech (Až přijde kocour, ...a pátý jezdec je Strach, Valerie a týden divů) se po profesním osamostatnění věnoval především natáčení příběhů pro dětské diváky. Jeho UF-oni podle námětu Miroslava Adamce měli být jakousi kombinací veselohry a detektivky, přesněji řečeno původně nezávazný žertík studentů postupně vyústil v případ běžné kriminality, pochopitelné i těm nejmenším.
Vše začalo při exkurzi ve hvězdárně, kde dva nezvedení studenti vyhodili do vzduchu svítící baterku. Tu zaznamenala tamní kamera jako záhadný světelný objekt – a když pracovnice hvězdárny paní Švecová si přinese domů snímek k podrobnému zkoumání, fantazie jejího šestiletého syna Jiřího začne pracovat na plné obrátky. Hoch je přesvědčen, že na Zemi přistáli mimozemšťané a spolu s dalšími kamarády začne zkoumat Strahov, kde se tak mělo stát. Na místě hoši odhalí podivné postavy – nakonec se ukáže, že to jsou zloději, kteří tam kradou stavební materiál. Mezitím se však do věci vloží dva původní iniciátoři celého nedorozumění, a začnou si hrát na ufouny, čímž Jirku a jeho kamarády důkladně zmatou. – Je třeba popravdě konstatovat, že Kovalův poslední barrandovský film se s žádným velkým ohlasem nesetkal. Každý divák může dnes sám posoudit, zda se v zamotaném příběhu dokáže orientovat, natož aby byl srozumitelný jeho malému synátorovi. Vedle dětských herců Koval do svého filmu obsadil Jaroslavu Schallerovou (s ní se setkal již při natáčení Valerie) jako matku malého Jirky, v postavě jeho filmového otce si k jiné profesi „odskočil“ známý fotograf a publicista Oleg Homola. Výtvarný rukopis Káji Saudka je tak výrazný, že připomínat, kdo nakreslil titulky, by bylo nošením dříví do lesa.
Režie: O. Koval. Kamera: J. Macák. Hudba: P. Hapka. Hrají: M. Soukenka, J. Kincl, J. Horáček, O. Homola, J. Schallerová.
Dievča z jazera (1978)
Romantické léto v krásné přírodě u jezera – to je prostředí jak stvořené pro první velkou lásku mladičké dívky. A je-li důvodem jejího vzplanutí atraktivní zpěvák pop-music, její city jsou o to rozjitřenější. Jak se však čtrnáctileté děvče vyrovná s tím, že její idol má docela prozaické starosti dospělého muže? Valika, hrdinka příběhu scenáristy Pavla Gejdoše a režiséra Jána Lacka, tráví letní prázdniny s bratrem Petrem u jejich otce, jenž pracuje jako správce přehrady. V kavárně nad přehradou má v tu dobu angažmá hudební skupina, jež si tu současně chce propilovat repertoár pro nadcházející zájezd do Švédska; ten organizuje Bela, manažerka a současně milenka kapelníka a zpěváka skupiny, nedostudovaného medika Oskara Hrona. Oskar se na romantickém ostrůvku uprostřed jezera seznámí s Valikou – a dívka k němu vzápětí vzplane prudkou láskou. Oskar zpočátku bere její citové zaujetí s rezervou, spíše s ní flirtuje, než by Valiku bral vážně. Postupně však i v jeho nitru dojde ke zlomu a Oskar se začne hlouběji zamýšlet nad svým životem a vyhlídkami do budoucna. Nezapomínejme však na Oskarovu milenku Belu, která má jako dospělá žena razantnější zbraně, než poněkud naivně zamilovaná dívenka...
Tvůrci filmu do hlavních rolí obsadili hostující umělce z Čech. Titulní postavu Valiky režisér Lacko svěřil tehdy čtrnáctileté studentce hudebně-dramatického oddělení Státní konzervatoře v Brně Michaele Dudové, která díky své o něco „dospělejší“ fyziognomii relativně zvěrohodnila Oskarův zájem o filmovou Valiku – zpěvák a příležitostný filmový herec Jiří Štědroň byl přece jen o více než dvacet let starší než ona. Ve dvou dalších filmech, do nichž byla Michaela Dudová potom obsazena, hrála ještě jako studentka – šlo o slavný „provázkovský“ muzikál Balada pro banditu a Tučkovu černou komedii Od vraždy jeho krok ke lži. Tím však její domácí filmografie končí. Postavu manažerky Bely hrála Eva Hudečková, tehdy ještě plně vytížená jako herečka. Jak je všeobecně známo tato oblíbená umělkyně se za pár let vzdala herecké dráhy, svůj talent později zúročila jako spisovatelka. Ali Brezovský, autor filmové hudby, byl za ni odměněn výroční cenou 1979 slovenských dramatických umělců v kategorii populárních žánrů. A ještě jeden detail: film se natáčel ve Staré Turé–Dubníku.
Režie: J. Lacko. Kamera: V. Ješina. Hudba: A. Brezovský. Hrají: M. Dudová, J. Štědroň, E. Hudečková, R. Stanke, J. Bzdúch.
Akce B (1951)
Spisovatel Eduard Fiker nepsal jen kvalitní detektivky, je podepsán například i pod námětem dobovou ideologií prosáklého příběhu o boji neohrožené SNB a STB s jednou z ozbrojených skupin, které ještě nějakou dobu po skončení druhé světové války pokračovaly v lokální bojové činnosti. Kdo sleduje aktuální politiku ví, že tématu tzv. banderovců se dnes věnuje hodně pozornosti. Vraťme se však do historie. Jednou z nejnebezpečnějších skupin banderovců byla sotňa Volodymyra Szczyhelského zvaného Burlak, která v roce 1947 operovala v oblasti Malé Fatry v podstatě už s jediným zájmem – dostat se přes naše území na Západ. Mezi banderovci, jak byli nazýváni podle svého vůdce Stepana Bandery, byli příslušníci Ukrajinské povstalecké armády i bývalí členové jednotek SS. Proti nim byly vyslány oddíly naší armády a Sboru národní bezpečnosti. Nejtragictější střetnutí se odehrálo na Maguře Lupče, kdy se proti sobě ocitli mladí a nezkušení aspiranti (posluchači školy pro důstojníky v záloze), navíc nedostatečně vyzbrojení a zásobení municí, a ostřílení bojovníci, kteří měli za sebou boje proti Rudé armádě a polskému vojsku. Výsledkem bylo šest mrtvých aspirantů... Přesto se nakonec podařilo banderovce eliminovat a jejich velitelský štáb zajmout. Na okraj připomeňme, že Burlakovi se podařilo ze zajetí uprchnout a až později padl do rukou polské justice, která mu vyměřila absolutní trest. Tolik skutečná historie.
Filmová podoba boje s banderovci má všechny náležitosti snímků z počátku padesátých let. Hemží se to zde špiony, agenty a zrádci, vyšetřovatelé Bezpečnosti zatýkají příslušníky katolického kléru, kteří diverzantům opatřují zbraně a doklady. Lehkomyslně navázaný vztah jednoho z vojáků k venkovské dívce vede k poznání, že i takto lze padnout do rafinovaných osidel třídního nepřítele. Vedle Josefa Beka a Rudolfa Deyla ml. v hlavních rolích si tu zahrála řada mladých herců, kteří měli věk na to, aby představovali vojáky (Sovák, Šůra, Richter, Vavruška), Martin Ťapák tu předvedl i svůj pěvecký talent. Démonickou Burlakovu milenku Ofélii ztělesnila Vlasta Chramostová, dívku, která obloudila vojína Ondru alias M. Ťapáka, představovala D. Medřická; její Anička byla ve skutečnosti agentka Polana, vlastním jménem Juditta Werner. Podobných perel je však ve filmu mnohem víc.
Režie: J. Mach. Kamera: J. Vegricht. Hudba: J. Srnka. Hrají: J. Bek, R. Deyl ml., B. Smutný, M. Holub, M. Čech.
Sobota 6. 3. 2010 – 22.00
Tísňové volání (1985)
S filmem režiséra Miloše Zábranského se vracíme do poloviny osmdesátých let, máme možnost si připomenout, jak fungovala naše policie (i když se tak tehdy nejmenovala). Pražské telefonní číslo 158 je takzvané tísňové volání na Veřejnou bezpečnost. V případech skutečného nebezpečí posílá operační středisko této linky na udaná místa hlídkové vozy. To je důležité zejména v noci. A právě práce jedné z tříčlenných hlídek pohotovostní motorizované jednotky VB se stala námětem filmu Tísňové volání' scenáristy Otty Zelenky a režiséra Miloše Zábranského. Téměř celé dvě noci projíždí divák s příslušníky VB služebním vozem pražskými ulicemí a je svědkem jejich zákroků při dopravní nehodě, proti opilcům, mladým vandalům, narkomanům, zlodějům i násilníkům a nakonec i vrahům. S poručíkem Josefem Kabátem může navíc prožít úzkost o dospívajícího syna Pavla, jehož výchova se rodičům, plně vytíženým v zaměstnání, vymkla v poslední době z rukou. Kabát miluje Prahu a má rá i své noční služby. Tvůrci situovali děj do historického jádra Prahy a v krátkých epizodách postihují odvrácenou stranu velkoměsta, s níž se obyčejný občan setká jen vyjímečně. Režisér Miloš Zábranský natáčeI na autentických místech, ale vytvořil si i prostor pro značnou stylizaci, jež se projenuje ve způsobu snímání i v použití symbolů. Tím se snímek se výrazně odlišoval od většiny barrandovských titulů s kriminální tematikou.
Miloš Zábranský začínal jako dětský herec, pracoval jako dělník v ČKD a na přelomu sedmdesátých a osmdsátých let studoval na FAMU. Již svými školními filmy Pavilón Z a Horečka všedního dne (i pozdější Poslední mejdan) vzbudil pozornost (u oficiálních kruhů však vesměs negativní); výsledkem bylo, že Zábranským nemohl nějaký čas točit. Jeho nejznámější film Dům pro dva byl dílem zakazovaný, na druhém pólu však byla nominace na evropskou cenu Felix. Spolu se snímky Masseba a Stavení pak tvoří ucelenou filosofickou výpověď o středoevropské křesťanské mytologii. I ve svých dalších krátkých snímcích a dokumentech Miloš Zábranský dokazuje, že patří mezi naše nejpozoruhodnější filmaře.
Režie: M. Zábranský. Kamera: J. Hanuš. Hudba: K. Růžička. Hrají: J. Vinklář, J. Štěpnička, M. Dlouhý, J. Březinová, B. Černý.
Neděle 7. 3. 2010 – 20.00
Sokolovo (1974)
Otakar Vávra se nikdy netajil svou velkou láskou k historii; ve své filmové tvorbě uměleckými prostředky (ať již máme na jejich kvalitu v jednotlivých projektech svůj názor) zmapoval v podstatě všechna podstatná údobí českých dějin – od mytického Oldřicha a jeho Boženy až třeba po Nočního hosta s motivem střetu německého turisty s bývalým vězněm koncentračního tábora. Ve Vávrově filmografii pak figurují dvě svým způsobem výjimečná období, jejichž ilustraci režisér věnoval po třech filmech. První z nich – takzvaná hustitská trilogie Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem – „rekonstruovala“ události v první třetině patnáctého století, druhá trilogie Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy zachycovala období let 1938 až 1945. Své filmy Vávra označil za umělecké dokumenty; měly totiž co možní nejvěrněji rekapitulovat historické události, zobrazovat jednotlivé osobnosti i například reprodukovat v zápisech dochované rozhovory politiků. Současně však ponechávaly volnější prostor pro autorskou licenci zejména v líčení vedlejších dějových motivů, které „vyplňovaly prostor“ vedle velkých, historii tvořících událostí.
Ve filmovém Sokolovu se ocitáme v roce 1942. Na východní frontě se podařilo zastavit útok Němců proti Moskvě a dokonce je zatlačit o stovku kilometrů zpět, německá vojenská mašinerie však ještě zdaleka nebyla poražena. Na úpatí Uralu, ve městečku Buzuluk, se pod vedením podplukovníka Svobody formuje československá vojenská jednotka. Doma, v takzvaném protektorátu, byl 27. května spáchán atentát na R. Heydricha, jenž vyvolaval krutou odplatu Němců. Příslušníci buzulucké jednotky sice žádají o okamžité odvelení na frontu, v důsledku ostrých diskusí mezi londýnskou vládou a komunisty v Moskvě k tomu však dojde až v únoru 1943. Jednotce, vedené nadporučíkem Jarošem, je svěřena obrana vesnice Sokolovo. V tuhém boji pak čechoslováci čelí útoku německých tanků. – Film byl natáčen ve spolupráci se studiem Mosfilm; ve shodě s celkovou Vávrovou koncepcí proto i zde vystupuje celá řada tehdejších sovětských vojenských činitelů, vedle nich tu samozřejmě figurují postavy českých politiků (Beneš, Gottwald, Fierlinger, Kopecký) a především vojáků (Svoboda, Jaroš, Lomský, Sochor, Ingr, Kubiš, Gabčík...) a Němců (Heydrich, K. H. Frank...). Film Sokolovo potkaly minimálně dvě nepříjemnosti: při filmování bojových scén byl totálně zničen nově postavený kostel, který, jak se tehdy uvádělo, měl původně po natáčení zůstat jako připomínka někdejších událostí. Tou druhou byl odchod Martina Štěpánka, filmového nadporučíka Jaroše, do tehdy nepřátelské ciziny; film tak šel v podstatě k ledu, neboť hrdinu přece nemohl ztělesňovat emigrant.
Režie: O. Vávra. Kamera: A. Barla. Hudba: Z. Liška. Hrají: L. Chudík, V. Samojlov, J. Solomin, B. Pastorek, M. Štěpánek, J. Pleskot.
Neděle 7. 3. 2010 – 22.00
Začátek dlouhého podzimu (1990)
Snímek slovenského režiséra Petera Hledíka patří k těm titulům, které se natáčely ve vzrušeném období společenských změn na konci devadesátých let minulého století, a jejichž tvůrci se pokusili do nich zakomponovat aktuální dějové motivy. Začátek dlouhého podzimu, původně dětský snímek s názvem Kos je vůl, odkazuje k dramatickým událostem z listopadu 1989, v zájmu aktualizace do něj byly doplněny televizní záběry z 28. října a 17. listopadu 1989. V epizodickém příběhu se autoři filmu pokusili ukázat atmosféru na moravské vesnici ještě těsně před zásadními politickými změnami. Události se tu točí kolem náhodného nálezu dětí, které ze studny vytáhnou sochu T. G. Masaryka v životní velikosti. Socha kdysi stávala na návsi, kde je dosud prázdný podstavec. Různé reakce dospělých pak charakterizují široké názorové spektrum, jež se objevuje kolem otázky, zda vrátit sochu na původní místo. V početném ansámblu tamních obyvatel zaznamenáváme kladné postavy rázovitého dědy Trvajíka v podání Rudolfa Hrušínského a Jolany Markové s dcerkou Johankou, které se na vesnici právě přistěhovaly z Prahy. Výraznou zápornou postavou je dogmatický tajemník MNV Havlíček v podání maďarského herce Gábora Harsanyiho (jeho roli namluvil J. Somr).
Gábor Harsanyi (ročník 1945) je v Maďarsku známým hercem, spisovatelem a dramatikem. Po studiu na divadelní a filmové akademii vystřídal několik prestižních budapešťských scén včetně Národního divadla, jeho jméno je spojeno s Karynthyho divadlem i se scénou divadla Vidámszínpad. V Budapešti má vlastní hereckou školu. Divákům, kteří sledují maďarskou kinematografii je jeho tvář samozřejmě dobře známá. Peter Hledík (narozen v roce 1946 v Bratislavě) směřoval k filmařské profesi poněkud nezvyklými cestičkami. Původně vystudoval v Praze Střední průmyslovou školu jaderné techniky, poté pracoval v jáchymovských uranových dolech jako laborant. Současně se věnoval atletice, patřil do širšího výběru slovenské reprezentace. Později pracoval jako kulisák v divadle, byl barmanem, obsluhoval klapku na Barrandově, stal se asistentem produkce a asistentem režie. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se pustil do studií FAMU, v té době spolupracoval s Čs. televizí. Poté, co působil jako druhý režisér u V. Bahny, Z. Záhona a J. Zemana natočil v roce 1982 jako svůj první samostatný celovečerní film snímek Kočka. Po něm následovala vědecko-fantastická historka pro mládež Tretí šarkan a poté s odstupem času Začátek dlouhého podzimu. Dnes je Hledík znám a respektován především jako zakladatel a vůdčí duch filmového festivalu ArtFilm v Trenčianskych Teplicích, spíše sporadicky se však vrací k vlastní filmové tvorbě.
Režie: P. Hledík. Kamera: J. Fándli. Hudba: P. Ulrych. Hrají: R. Hrušínský, G. Harsanyi, Z. Mucha, H. Součková, V. Helšus.
|
