|
Doporučujeme filmy na týden od 15. 2. 2010
Pondělí 15. 2. 2010 – 20.00
Sám vojak v poli 1 (1964)
V šedesátých letech s přesahem do začátku následujícího desetiletí měli naši diváci možnost sledovat řadu napínavých dobrodružství statečných chlapíků, kteří s falešnou identitou nasazovali svůj život v nepřátelském prostředí v boji proti německým nacistům. Vzpomenete si třeba na rozvědčíka Krylova-Kramera alias herce Michaila Volkova ve filmu režiséra Villena Azarova Konec „Saturnu“? To důstojník polské výzvědné služby v týlu německé armády Stanislaw Kolicki alias kapitán Hans Kloss v podání Stanislawa Mikulského v seriálu S nasazením života je nám jistě o mnoho povědomější. A Maxim Maximovič Isajev neboli Otto von Stierliz je přece klasika; tato postava z televizního seriálu Sedmnáct zastavení jara patří jistě k nejslavnějším rolím sympatického ruského herce Vjačeslava Tichonova. Slovenští televizní tvůrci pak přispěli do tohoto tematického soudku v roce 1964 přepisem románu J. Dolď-Mychajlyka Velká hra třídílným seriálem nazvaným Sám vojak v poli. Příběh o sovětském špionovi Grigoriji Gončarenkovi, který se jako baron Heinrich von Goldring etabluje v německé armádě, začíná v roce 1942, kdy se jako „zběh z Rudé armády von Goldring“ přihlásí u plukovníka Berchtolda. Ten v něm „pozná dávného přítele“, přijme ho jako adoptivního syna v naději, že se jednou ožení s jeho dcerou. Von Goldring je odvelen do Francie, kde si postupně získá důvěru německého štábu, gestapa a Moniky, dcery majitele penzionu, v němž je ubytován.
Režie třídílného seriálu, k němuž napsal scénář Pavel Vancík, se ujal režisér Otto Haas. Se jménem někdejšího šéfa činohry a ředitele Jihočeského divadla, opory Hudeního divadla v Karlíně i bratislavské Nové scény je například spjat vznik známého otáčivého hlediště v Českém Krumlově. Haas o tom tehdy řekl: „Chceme rozvinout na širokém plátně děj kolem hlediště. Otevírají se nám nesčíslné, nádherné možnosti, dimenze až dosud neznámé, od blízkého detailu až k odsunutí scén do dálek, v nichž se člověk pojí s velikostí přírody." Málo se ví, že Haas byl druhým manželem maminky herečky Kateřiny Macháčkové. Tato herečka později vzpomínala: „Putovali jsme po různých angažmá a já tím pádem střídala i školská zařízení. Například jsem měsíc chodila do školy v Uherském Hradišti, posléze v Martině a v Bratislavě, kde jsem žila několik let.“ Sám vojak v poli byla první práce Otto Haase pro televizní kamery, v roce 1970 realizoval další seriál Rozsudek, kde Václav Voska představoval muže, který po dvaceti letech, kdy trpěl ztrátou paměti, chce vykonat rozsudek nad zrádcem partyzánů. Do české kinematografie Otto Haas přispěl i jako herec, když se v roce 1970 objevil po boku Kateřiny Macháčkové ve filmu Svatá hříšnice. Ferdyše Pištoru tu tehdy hrál Martin Štěpánek.
Režie: O. Haas. Kamera: J. Hakl. Hrají: Š. Kvietik, F. Dibarbora, J. Budský, O. Zöllnerová, M. Huba, I. Mistrík.
Pondělí 15. 2. 2010 – 22.00
V každom počasí (1974)
Marta Vančurová se pro svůj křehký zjev a dojímavě výrazným očím pro mnohé režiséry stala ideální představitelkou žen, které čelí drsným až krutým ranám osudu. Ztráta malé dcerky, tragické zkušenosti z nacistického koncentračního tábora, znásilnění zločinci na útěku, předčasný skon Máchovy Márinky... – naštěstí tyto herecké osudy částečně vyvážily role žen a dívek laskavých a dobrosrdečných, v její filmografii pak rovněž nechybí ani komedie. Počátkem sedmdesátých let se Marta Vančurová z vůle slovenského scenáristy a režisér Ľudovíta Filana stala závodnicí na vodních člunech-kluzácích. Budeme-li realističtí, dnes by její Ľudka Rybanská podporována štědrými sponzory nejspíš denně trénovala kdesi v atraktivní cizině. Tehdy však mladá a úspěšná sportovkyně makala v podniku na výrobu závodních člunů; a jistě není překvapující, že tu patřila k nejlepším pracovníkům. Ľudka trénuje spolu se závodníkem Mišem Fajnorem. Dívka si uvědomuje, že jí sympatický mladík není lhostejný, Mišo však má oči pro její kamarádku z podniku Vilmu, která je doprovází na tréning. Tohle atraktivní děvče má ale přítele Tomáše...
Do vztahů mezi mladými lidmi tragicky zasáhne těžká nehoda: Ľudka se vážně zraní při defilé po jednom ze závodů a ochrne... Zde by bylo na místě už jen připomenout, jak tvůrci charakterizovali ideu příběhu: Tématem filmu je překonání psychických a fyzických následků zranění silou vůle a opětovné zařazení se do kolektivu. Vedle Marty Vančurové si ve Filanově filmu připomeneme Zuzanu Kocúrikovou (hrála Vilmu) a Martina Hubu (Mišo). Zatímco tehdy obdivovaná kráska Kocúriková se nám herecky poněkud vytratila z povědomí, Martin Huba je i současným českým divákům znám díky filmům, které u nás stále točí. Postavu Ference báčiho si zahrál robustní Míla Beran, který se stal kultovní figurou ve filmech Juraje Jakubiska; Filan jej do svého snímku obsadil právě poté, co Beran vytvořil nepřehlédnutelné role ve filmech Vtáčkovia, siroty a blázni a Do videnia v pekle, priatelia. Poté se Míla Beran objevil již jen ve třech snímcích, neboť v roce 1976 zemřel. Do svých filmů jej rovněž obsazoval Štefan Uher.
Režie: Ľ. Filan. Kamera: T. Biath. Hudba: Š. Koníček. Hrají: M. Vančurová, M. Huba, Z. Kocúriková, M. Beran, E. Zájasenská.
Úterý 16. 2. 2010 – 20.00
Samorost (1983)
Hořce ironickou komedii natočil režisér Otakar Fuka podle námětu scenáristy a dramaturga Jiřího Blažka. Hrdinou vyprávění se stal docent ve zralém věku, jenž přednáší etiku na filozofické fakultě. V teorii se všechno zdá tak jednoduché! Pak však stačí, aby se objevila jeho dcera z prvního manželství a docent Šťastný se ocitá v pasti: jeho Eva má totiž podle matčina rozhodnutí vystudovat medicínu, přestože dívka k tomu nemá potřebné předpoklady. Ale od čeho je tady otec, vysokoškolský pedagog? Podle Evy přece stačí, aby zvedl telefon nebo aby zašel za svými známými a její přání může být splněno. Bezúhonný chlapík proto začne zkoumat, jak vlastně funguje protekce, jak se vytvářejí neformální vazby mezi těmi, co něco mohou „zařídit“, aby z toho měli všichni prospěch... Jak se však ukáže, ani protekce není všemocná a tak docentova dceruška bude muset zanechat lehkomyslného způsobu života a na zkoušku z anatomie se prostě našprtat.
Tragikomicky laděný příběh líčí rozpor mezi rodičovskou láskou a smyslem pro morální a právní odpovědnost nejen ve vážných, ale často i humorných situacích. Jak tvůrci zdůrazňovali, nešlo jim o mezigenerační konflikt, ale o zachycení dvou různých životních postojů, diametrálně odlišných, ve svém důsledku však stejně chybných. Hlavní roli filmu, poněkud odstrčeného otce a manžela, vytvořil populární slovenský herec Milan Lasica, častý host v barrandovském studiu. S příznivou odezvou se setkala i Veronika Žilková ve věrohodné, bezprostředně životné postavě protekčního děvčete. Ve Fukově filmu se poprvé na stříbrném plátně představila dvacetiletá Ivana Chýlková v roli medičky Ivety, a jednu ze svých posledních rolí tu vytvořila herečka Blažena Slavíčková. V roli děkana Dobeše si diváci mohou připomenout Bedřicha Zelenku, svébytného redaktora, satirika a autora (mimo jiné) rozhlasových a televizních komediálních skečů. Vzpomínáte na druhdy nesmírně populárního Hlustvisiháka? Jeho duchodním otcem byl právě B. Zelenka.
Režie: O. Fuka. Kamera: J. Tarantík. Hudba: J. Šust, D. Fikejz, P. Brožek. Hrají: M. Lasica, J. Kasanová, J. Jirásková, J. Císler, V. Žilková.
Úterý 16. 2. 2010 – 22.00
Paragraf 224 (1979)
Jedna z tematických vln, které občas prolétly v sedmdesátých a osmdesátých letech našimi kiny se týkala takzvané výrobní problematiky, nezřídka spojené s pokusy o snímky s ekologickým námětem. Vybavíte si třeba filmy Štěpána Skalského Čistá řeka, Hrozbu Zdenka Sirového nebo Kachlíkovo pracovní drama Na koho to slovo padne? Do tohoto období spadá i další Sirového film, natočený v příštím roce po zmíněné Hrozbě. Paragraf 224 bylo ustanovení trestního zákoníku, který postihoval nedbalost s následkem smrti. Té se měl dopustit hrdina příběhu, chemik ing. Štěpán Bernát, jenž pomáhal svému staršímu kolegovi Plačkovi, vedoucímu výzkumu v chemičce, při vývoji nové umělé hmoty. Plaček však především trvá na tom, aby byla před zavedením výroby zřízena čistička, jež by zabránila kontaminaci okolí. Oba muži se sice věnují řešení tohoto problému, vedení podniku se však to Plačkovo, ač technicky vyspělejší, zdá zdlouhavě realizovatelné. Oba dosud spolu přátelsky vycházející muži se tak ocitnou proti sobě, Plaček odejde do důchodu a vedením je pověřen Bernát. Zanedlouho však dojde k explozi, při níž jsou ranění a dokonce jeden mrtvý...
Následující část příběhu je věnována vyšetřování nehody, při němž se projevují pravé charaktery osob, které by mohly do případu vnést jasno. Děj se částečně přenese i do jiné části Čech, aby se posléze ukázalo, že hledat panensky nedotčenou přírodu je zřejmě jaké pátrat po jehle v kupce sena... Režisér Sirový hlavní roli svěřil Aloisi Švehlíkovi, jeho kolegu Plačka ztělesnil Josef Kemr. Další obsazení nám tak trochu (s mírnou nadsázkou řečeno) představuje základní herecký kádr té doby, respektive interprety, kteří vesměs přihrávali dobovým hvězdám. Nenechme se mýlit tím, že mezi nimi najdeme Pavla Zedníčka a Jiřího Bartošku ; jejich jména ještě spolehlivě figurují téměř na konci seznamu mezi rolemi typu tlustý montér nebo muž v klobouku. O pár let později to však již bylo samozřejmě úplně jinak.
Režie: Z. Sirový. Kamera: J. Macák. Hudba: P. Hapka. Hrají: A. Švehlík, F. Sirový, J. Kemr, J. Rozsíval, A. Procházková, H. Čížková.
Středa 17. 2. 2010 – 20.00
Mstitel (1959)
Karel Steklý měl takzvaně dobrý nos, když první a hned titulní filmovou roli v přepisu románu Karla Matěje Čapka-Choda nabídl Radoslavu Brzobohatému. Dnes jeden z našich neznámějších herců tehdy teprve získával praktické zkušenosti na scéně mosteckého divadla – a než se nakonec dostal do Prahy uběhlo ještě pár let. Oním filmovým mstitelem je mladý zedník Kašpar Lén, který po návratu z vojenské služby s bolestí v srdci zjišťuje, co všechno se za tři léta jeho nepřítomnosti změnilo. Pan Kryštof, rovněž zedník, u kterého Lén předtím bydlel, se ze zoufalství pomátl a spáchal sebevraždu, když ztratil práci. Hlad jej pak donutil krást u kupce Konopíka, který jej však přitom přistihl; zlotřilý chlapík vyhrožoval Kryštofovi policií a pak znásilnil jeho dceru Márynku... Poté, co si její zoufalý otec vzal život Márynka nakonec, aby mohla splatit dluh, skončila v nevěstinci. Lén, který si na dívku myslel, se rozhodl Konopíka, strůjce všeho neštěstí Kryštofovy rodiny, zavraždit. Přijme proto práci na stavbě kupcova domu, kde se postupně odehrávají další nešťastné události, jež v Lénovi posilují myšlenku na pomstu...
Karel Steklý oproti literární předloze poněkud zredukoval její rozvětvenost a současně snad až nadmíru zdůraznil sociálně kritický aspekt příběhu. Film je nicméně zajímavý nejen tím, že v něm debutoval Radoslav Brzobohatý, ale i že sice již svou třetí roli, v její filmografii však považovanou za nejzásadnější, tu vytvořila Ivanka Devátá jako mravní zkáze propadlá dívka Márynka. V hojných rolích zedníků se pak ocitli herečtí prominenti ze „starých časů (F. Filipovský, G. Nezval, V. Hlavatý) i příslušníci nastupující poválečné generace (G. Heverle, J. Skopeček, V. Postránecký, mihne se tu rovněž M. Hlavica, jeden z manželů I. Deváté...) Spektrum aktérů sociálního dramatu pak doplňují postavy milostpána, barona, advokáta, slečen, lehkých ženštin; stěžejní postavu zloducha Konopíka si zahrál Jan Pivec... Karel Steklý ostatně v několika svých dalších filmech potvrdil, že mu takto koncipované snímky přirostly k srdci. Stejně jako u mnoha jiných filmů K. Steklého je autorem hudby skladatel Jan Seidel, a tomu, koho zaujme interpret houslových sól prozradíme, že jím byl tehdy náš světově proslulý virtuóz Ivan Kawaciuk.
Režie: K. Steklý. Kamera: J. Stallich. Hudba: J. Seidel. Hrají: R. Brzobohatý, I. Devátá, J. Pivec, G. Nezval, J. Beyvl.
Středa 17. 2. 2010 – 22.00
Májové hvězdy (1959)
Příběhy Ludvíka Aškenazyho ze sbírky Květnové hvězdy se staly předlohou povídkového filmu, který v koprodukci pražského Barrandova a moskevského Studia M. Gorkého natočil slavný sovětský režisér Stanislav Rostockij. Především díky tomuto filmu si značnou popularitu u našich diváků vytvořil sympatický herec Vjačeslav Tichonov. Čtyři příběhy z května 1945 – Dušan a generál, Jiskra, Byt v podkroví, Cibulka – volně, tak jak se odvíjí děj, přecházejí jeden v druhý. V úvodní pasáži unavený generál věnuje svou kožešinovou čepici chlapci, jehož rodiče pozvali sovětského velitele k odpočinku ve svém domku. V druhé povídce ženista Rukavičkin zavítá do místní školy pro křídu, kterou chce označit místo s minami. Setká se zde s mladou učitelkou Janou – a mezi oběma přeskočí jiskra sympatií. Jeho adresu, kterou sympatický důstojník Janě před odchodem napsal křídou na tabuli, však pečlivý řídící učitel smaže. Hrdinou třetí povídky je sovětský voják, který zneškodní německého odstřelovače v domě, do kterého se vrací osvobozený vězeň z koncentračního tábora. Hrdinou čtvrtého minipříběhu je sovětský seržant, v civilu řidič tramvaje, který si u nás splní své přání, aby se alespoň na chvíli opět mohl vrátit ke své profesi.
Vzpomínky na romantické setkání s J. Brejchovou v tomto filmu se v minulosti stalo nezbytnou součástí návštěv V. Tichonova v naší republice. V Májových hvězdách však hrály další sovětské filmové celebrity (i když to tenkrát ještě málokdo mohl tušit). Sympatického samopalníka, který vyřídí německého odstřelovače představoval Leonid Bykov, pozdější významný herec a režisér divácky velmi úspěšných snímků Zpívající eskadra a Jdou vojáci, jdou. (Bykov bohužel koncem sedmdesátých let zahynul při autonehodě.) Seržanta-tramvajáka hrál herecký bard Nikolaj Krjučkov, nositel snad všech ocenění, které mohl tamní herec získat, mezi sovětskými vojáky se mihl i u nás známý komik Michail Pugovkin. Obdivovatelky Vjačeslava Tichonova, kterých u nás nebylo málo, určitě zesmutněla zprávam že vloni v prosinci ve věku 81 let zemřel.
Režie: S. Rostockij. Kamera: V. Šumskij, V. Huňka. Hudba: K. Molčanov. Hrají: A. Chanov, V. Tichonov, J. Brejchová, M. Pugovkin, L. Bykov, M. Nedbal.
Čtvrtek 18. 2. 2010 – 20.00
Šílený kankán (1984)
Film Jaroslava Balíka evokuje specifickou atmosféru Vídně několika let těsně po první světové válce. Z šantánů do ulic zní vyzývavý kankán, z hospod citera či unylý šraml. Na Ringstrasse se mezi kočáry objevují první automobily a před radnicí demonstrují tisíce nezaměstnaných. Především mužů, kteří se vrátili z prohrané a zbytečné války, zmrzačených, zoufalých a mstících se na každém, koho uvidí v nenáviděné oficírské uniformě. Ale stále je tu dál třída lidí, která přežila válku poměrně bez úhony, ba co víc – většinou na ní ještě vydělala. Pod strojenými úsměvy těchto příživníků je ukryt jediný podtext : rychle zapomenout na válku, dostat se jakýmkoliv způsobem ještě víc nahoru, investovat, vydělávat. Hrdiny Balíkova filmu jsou dva muži, kteří prožili válku každý jinak: nadporučík Krumka a vojín Scholef. Setkávají se až na sklonku války v lazaretu – frontový bojovník Krumka a mazaný Scholef, který si dal za peníze lehce prostřelit nohu, aby se dostal ze zákopů. Scholef se stane Krumkovým ordonancem; dokáže být oddaný, horlivý, starostlivý, ví, kde sehnat potraviny a cigarety... Po válce se ve Vídni rozcházejí, ale ne nadlouho. Za nějaký čas se opět střetávají, tentokrát na burze. To už vězí Scholef v kožichu a pečlivě si zapisuje kurzy do ohmataného notesu. Krumka má za sebou zatím jen několik málo úspěšných pokusů dostat se nahoru mezi vídeňskou smetánku. A tak se bývalý oficír a jeho někdejší pucflek spojí a založí Ateliér pro komerční výzkum a ušlechtilé podnikání, jejž později změní v akciovou společnost.
Režisér Balík svěřil roli Krumky Karlu Heřmánkovi, který své postavě dává potřebnou ležérnost a blazeovanost někdejšího císařského oficíra, jenž jako by i v civilu nosil dál uniformu. Hvězdou filmu byl však Josef Vinklář v roli Scholefa, jenž dokázal poměrně věrohodně zprostředkovat proměnu lstivého oficírského slouhy až k vrcholu jeho kariéry, kdy kupuje palác starého knížete... Balíkův film, natočený v koprodukci s rakouskou filmovou společností byl ve své době vyzdvihován pro relativně zdařilé postižení specifické atmosféry doby, i když většině diváků byla tato kvalita chladně akademického přepisu novely Roberta Müllera Piráti nejspíš dost lhostejná. Pro historii naší kinematografie je možná podstatnější, že tu svou poslední filmovou roli vytvořil Jiří Dohnal, druhdy populární prvorepublikový milovník, který v poválečných letech dal průchod své levicově založené nátuře.
Režie: J. Balík. Kamera: V. Růžička. Hudba: K. Mareš. Hrají: J. Vinklář, K. Heřmánek, O. Sklenčka, J. Dohnal, J. Teplý, H. Talpová.
Čtvrtek 18. 2. 2010 – 22.00
Vyhnání z ráje (2001)
Režisérka Věra Chytilová mimo jiné proslula tím, že si před nikým a ničím nebere servítky. Někdejší protagonistka tzv. nové vlny ve své poslední tvorbě divákům nabízí především svůj subjektivní pohled na společenský vývoj „porevolučních“ let a, věrna svému založení, nikoho příliš nešetří. V závěru minulého století vzrušila veřejnost informace, že v jejím příštím filmu budou všichni herci nazí. Navíc titul Vyhnání z ráje odkazoval na její starší, po formální stránce náročný snímek Ovoce stromů rajských jíme – už jen proto budil tento projekt zvědavost. Ideovým zdrojem zamyšlení nad nahotou jako rajském stavu, kdy se člověk vrací ke své lidské podstatě a nad tím, čím se nahý člověk liší od lidoopů byl označen román Desmonda Morrise Nahá opice. Scénář s Chytilovou navíc napsal Bolek Polívka, který ve filmu samozřejmě vytvořil hlavní roli.
Pravdou je, že ve filmu, odehrávajícím se na nudistické pláži, se pohybují spousty nahatých osob; na mladá urostlá dívčí těla je jistě radost se dívat, jisté rozpaky pak přece jen budí veřejnosti známí starší pánové, kteří by se bývali mohli s režisérčinými uměleckými záměry decentně vyrovnat trochu jinak. (Spousta mužských protagonistů však zde své svršky vůbec neodloží.) Dějovou zápletkou filmu je natáčení filmu-podobenství o nahotě jako základu přirozenosti, do kterého jsou angažováni místní nudisté. Zbohatlický ruský producent Igor, který film financuje, si však od něj slibuje, že půjde o jakési mírné, dobře zpeněžitelné porno. O výsledku snažení režisérky Chytilové si každý divák jistě vytvoří svůj vlastní názor. Nakupení a dirigování naháčů před kamerou, Polívkovo pseudofilozofické mudrování s režisérem Antonínem Pitínským, který zde hraje scenáristu Petra, scény s teatrálně hysterickou hvězdou Valerií – nejen to může leckoho přivést k povzdechu, že Chytilová natočila už mnohem lepší filmy.
Režie: V. Chytilová. Kamera: K. Fuxjäger. Hudba: G. Mahler, A. Dvořák. Hrají: B. Polívka, A. Pitínský, M. Šteindler, Ch. Poullain.
Pátek 19. 2. 2010 – 20.00
Ta naše písnička česká II (1990)
Název Olmerova filmu ironicky upomíná na nostalgický muzikál Zdeňka Podskalského. Tentokrát však vůbec nejde o staropražské melodie – spoluscenárista Radek John a Vít Olmer se v hektickém porevolučním období, kdy se vrátili k projektu, rozpracovanému už koncem osmdesátých let, pokusili připomenout, jak to za normalizace fungovalo – v tomto případě v hudebním světě. Je nutné připomenout, že Olmerův film není veselohra, jde v podstatě o velmi vážnou výpověď o tom, jak normalizační mašinerie nýmandů ničila každého, koho si umanula zlikvidovat. Smutným hrdinou příběhu je houslista Jan Rošetský, kterému je po osmašedesátém zabráněno v další činnosti: rodiče jeho manželky totiž emigrovali. Rošetský má dvojí perspektivu: buď zůstane pracovat v kotelně, kam ho dostal pomstychtivý funkcionář-mládežník, nově etablovaný v umělecké agentuře, nebo se stane v pravém slova smyslu otrokem šéfa agentury, kterého musí doprovázet na pitkách a být mu dnem i nocí k dispozici.
Houslista zvolil cestu nejmenšího zla; nechce si zničit ruce v kotelně a proto se podvolí tlaku mocných; jeho postupná lidská i profesionální degradace však vede k tomu, že se stejně vytrácejí i jeho profesionální hudební schopnosti. Aniž si to připouští, sám se stává součástí normalizační mašinerie, jeho postup po úřednickém žebříčku je doprovázen typickými formami nemilosrdného boje zúčastněných: pomluvami, udavačskými dopisy na ÚV KSČ; jde-li však skutečně do tuhého, obětním beránkem se stává právě on... Olmer hlavní roli obsadil Janem Hartlem, jako ředitel se ve filmu objevil Bronislav Poloczek, David Matásek byl obsazen do role „muže s příčeskem“ – to je ten, který zahájil zničující Janův sestup. Starou sekretářku si zahrála Anna Ferencová, dcera proslulého kabaretiéra Ference Futuristy, Ivana Chýlková se zde představila jako zpěvačka. A toho, kdo má pocit, že ve scéně rekvaličních zkoušek, kde padají otázky typu Co napsal V. I. Lenin o hudbě nebo Kdo je předsedou pokrokové Strany práce v nějaké aktuálně spřízněné tramtárii si Olmer s Johnem vymýšlejí, lze jen ujistit, že šlo o nejtvrdší realitu té doby.
Režie: V. Olmer. Kamera: J. Malíř. Hudba: O. Soukup. Hrají: J. Hartl, B. Poloczek, L. Termerová, D. Matásek, I. Chýlková.
Pátek 19. 2. 2010 – 22.00
Katakomby (1940)
Vlasta Burian Burian, nekorunovaný král našich komiků, pociťoval počátkem čtyřicátých let minulého století určitý nedostatek vhodných námětů pro své veselohry. Z této „nouze“ mu vydatně pomohl scenárista (a režisér) Václav Wasserman tím, že pro Buriana adaptoval některé hry z repertoáru jeho divadla a rovněž přímo pro něj napsal originální scénář. Vídeňská situační fraška Gustava Davise Mušketýři z katakomb byla pro film přejmenována na pouhé Katakomby, v témže roce Burian ještě stačil natočit Barona Prášila (podle divadelní hry Rudolfa Kautského Děti z notesu); původní Wassermanův scénář komedie pro Vlastu Buriana pak pod názvem Přednosta stanice o rok později natočil režisér Ivan Sviták.
Burian se ve Fričově veselohře Katakomby převtělil v poněkud poťouchlého oficiála Bormana, úřadujícího v zatuchlém archívu v podzemí Pozemkového úřadu. Čas od času sem zavítá komisní přednosta úřadu Sýkora nebo některý z úředníků z vyšších pater; frekvence jejich návštěv se zvýší v okamžiku, kdy se za okny protějšího hotelu začne objevovat půvabná Nasťa, milenka ředitele Kryštofa, která si zřetelně na dálku rozumí s někým z katakomb – jak se říká archívu. Tím dotyčným je mladý sympatický úředník dr. Marek... V rámci podnikového večírku jsou večer do společnosti pozváni i Marek a Borman, kteří drželi v archívu službu; Marek má doplnit řady tanečníků, Borman má posloužit jako oběť karetní vášně prezidiálního Kláska. Svérázný Borman však nemá před šéfem potřebný respekt a dokáže proto pořádně zamíchat nejen karty, ale i vztahy mezi přítomnými osobami. V Katakombách se sešel v podstatě herecký výkvět Burianových filmů (a nejen jich): Marvan, Šlégl, Pištěk, Mandlová, Novotný, Gollová, Schránil, Šlemrová, Filipovský, Nedbal, Záhorský... Atmosféru a diváckou přitažlivost filmu pak zvýšila účast Kocourkovských učitelů v čele se skladatelem J. Kalašem, s nimiž si tady Burian rovněž zazpíval. A nepřehlédněte: garderoby do tohoto filmu navrhla proslulá Hana Podolská.
Režie: M. Frič. Kamera: V. Hanuš. Hudba: J. Kalaš. Hrají: V. Burian, J. Marvan, Č. Šlégl, A. Mandlová, A. Novotný.
Soboa 20. 2. 2010 – 20.00
Sedm havranů (1967)
U zrodu psychologického dramatu situovaného do období tzv. protektorátu stály bezesporu významné literární osobnosti: Jiří Křižan a Jiří Mucha. Realizace filmu se ujal jejich spoluscenárista, režisér Vladimír Čech, jenž měl v té době za sebou například sérii detektivek s Karlem Högrem a Josefem Bekem. Přesto jejich společné dílo, jež mělo premiéru v listopadu 1967, v proudu nadcházejících událostí zůstalo stranou větší pozornosti diváků. Zápletku příběhu tvořily osudy sedmi uprchlíků před nacistickým režimem, skrývajících se na sklonku roku 1944 ve vypálené beskydské chalupě: vedle mužů, odhodlaných bojovat proti Němcům je zde Žid ukrývající se před transportem, šmelinář, ruský vězeň, jenž utekl z podzemní továrny na výrobu tajné zbraně... Velení skupiny se ujme energický chlapík Lojza, který s pomocí hajného najde spojení s partyzány. Společná akce na vyhození mostu však skončí fiaskem – skupina je přepadena Němci. Je zřejmé, že mezi nimi je konfident. Důležitou roli při odhalování jeho totožnosti hrají lístek se zprávou pro gestapo. Za dramatických okolností přicházejí o život jednotliví členové skupiny, je však zřejmé, že zrádce stále uniká partyzánské spravedlnosti...
Jistý dokumentárně působící charakter filmu je dán především tím, že v něm byli angažováni méně známí herci, respektive ti, jejichž tváře sice známe, vesměs však pouze přihrávali slavnějším interpretům. Mnozí z nich do barrandovských ateliérů nebo na exteriéry dojížděli z Bratislavy. Z hereckého kolektivu bychom mohli vypíchnout třeba mladého Jiřího Bednáře, Oto Ševčík tu samozřejmě představoval esesáka. Další neznámé-známé si nejspíš zařadí každý sám.
Režie: V. Čech. Kamera: V. Huňka. Hudba: Š. Lucký. Hrají: V. Čaněk, M. Jedlička, J. Hajdučík, L. Eliáš, J. Ostermann.
Blízké dial'avy (1979)
Veronika a Ondrej sní o tom, že za týden budou ve vzdáleném Orenburgu, kde si vydělají dost peněz na to, aby se pak doma vzali a postavili si dům. Stačí však zdánlivě drobný malér a Ondrej se místo volantu musí chopit lopaty... Pamětníci vědí, o čem je řeč – jednu dobu se o stavbě plynovodu Orenburg hodně psalo a byl o ní natočen film. Režisér Otakar Krivánek se do análů slovenské kinematografie zapsal především jako tvůrce filmů pro mládež, ale i jako dokumentarista; zejména jeho krátké filmy získaly nejednu cenu na prestižních mezinárodních festivalech. Jako mnozí jiní filmaři s obdobným tvůrčím zaměřením i Krivánek si občas „odskočil“ k natáčení celovečerního hraného filmu. Příběh s psychologickým podtextem Blízke dial’avy podle námětu a scénáře Jána Štiavnického byl jedním z nich. Protagonistou vyprávění je mladý řidič Ondrej Hlaváň, který se stal jedním z adeptů na prestižní práci v zahraničí – na výstavbu plynovodu Sojuz, vedoucí z Orenburgu do západní části Sovětského svazu. Na pozadí této významné stavby v rámci tehdejší RVHP se odehrává soukromý příběh mladého muže a jeho přítelkyně Veroniky. Stačí však zdánlivě malý přestupek – Ondrejova černá jízda, aby se jejich plány do budoucna pořádně zašmodrchaly.
Postavu Ondreje ztělesnil „všeuměl“ Jiří Vondráček, bratr Heleny V. a otec Lucie V., který se u filmu uplatnil jako herec, režisér, hudební skladatel i zpěvák. Veroniku si zahrála v sedmdesátých letech oblíbená a velmi často obsazovaná slovenská herečka Brigita Hausnerová-Sitárová, jež se však po roce 1985 z titulků slovenských filmů vytratila. Pro zájemce o fakta uveďme, že Orenburg, jenž se v letech všeobecného přejmenovávání názvů sovětských měst změnil na Čkalov, leží asi 1 500 km za Moskvou směrem na Kazachstán a plynovod Sojuz (u nás Tranzitní...), který se stal páteří tzv. plynové magistrály, měří na 4 000 kilometrů. Dokončen byl v roce 1978.
Režie: O. Krivánek. Kamera: O. Šághy. Hudba: Š. Koníček. Hrají: J. Vondráček, B. Hausnerová-Sitárová, L. Greššo, J. Vašek, J. Beljajevová.
Ves v pohraničí (1948)
Druhý celovečerní film režiséra Jiřího Krejčíka svým způsobem propojil relativně realistický příběh z časů poválečného osidlování našeho vyprázdněného pohraničí s napínavou historkou o odhalení nacistického vraha, který se skryl mezi zdejšími novými osídlenci. Do Severova, jedné z opuštěných vsí v západočeském pohraničí, se z vnitrozemí stěhují osídlenci. Jeden z nově příchozích je však cestou sem zavražděn... Vůdčí osobností nových obyvatel vesnice je někdejší pražský zelinář Pavlas, rozvážný muž, jenž se brzy stane hlavou místní samosprávy. Jeho hlavním úkolem je zajistit sklizeň i na polích, které ještě nemají nového majitele, což u některých sousedů budí nevoli. V čele „opozice“ stojí správce místní pily Zeman, který aspiruje na místo starosty obce. Současně s pátráním po pachateli vraždy neznámého muže se ukáže, že tu kvete černý obchod – četníky na stopu přivede děda Pavlas, kterému vrtá hlavou, proč někdy projíždějící vlaky v noci pískají a jindy ne... Tím, že Jiří Krejčík natáčel film v podstatě bezprostředně po válce, jeho snímek se mimoděk stal rovněž záznamem toho, jak vypadalo naše pohraničí po odsunu německého obyvatelstva, které zde například chybělo při žňových pracech. Ostatně v obdobné situaci se například ocitli i hrdinové o rok mladší, stále uváděné komedie Rodinné trampoty oficiála Tříšky.
Režisér Krejčík do hlavní ženské role paní Pavlasové obsadil herečku Jarmilu Kurandovou. Pro film relativně pozdě objevenou brněnskou umělkyni (první roli hrála ve svých téměř šedesáti letech) de facto prosadil právě J. Krejčík, když jí svěřil velkou roli ve své režijní prvotině Týden v tichém domě. Ve Vsi v pohraničí pak znovu hrála rozšafnou hlavu rodiny, v následujících „Trampotách“ se jí také stala – a takto bychom mohli pokračovat až k její nejslavnější roli Babičky Boženy Němcové. Krejčíkův film má v kontextu naší kinematografie trochu zvláštní místo i tím, že se tu herecky sešli otcové a synové: Rudolf Hrušínský starší a mladší (tedy tehdy ml.) a Jaroslav a Ivan Vojtovi (druhý z nich pak působil v Krátkém filmu Praha). A nejspíš nikomu nepřipadne zvláštní, že Bohuš Záhorský, ač o šestnáct let mladší, tu hrál Jarmile Kurandové tchána. Mimochodem o dramatické odhalení zločince samozřejmě nepřijdeme.
Režie: J. Krejčík. Kamera: J. Vegricht. Hudba: J. Šust. Hrají: J. Kurandová, J. O. Martin, B. Záhorský, R. Hrušínský, J. Pivec.
Sobota 20. 2. 2010 – 22.00
Případ ještě nekončí (1957)
První celovečerní snímek klasika naší muzikálové filmové tvorby Ladislava Rychmana byl (na svou dobu) napínavá detektivka. Jak její název napověděl nálezem uloupených peněz u bývalého kasaře pracovníci Bezpečnosti ještě zdaleka nebyli u svého cíle. Případ rafinované loupeže vlastně začal na setkání zaměstnanců výzkumného epidemiologického ústavu, kteří slavili úspěch svého kolegy dr. Pánka – objev nového protitetanového séra, za který rovněž obdržel dvacetitisícovou odměnu. Ráno však v ústavu zavládne pozdvižení: peníze zmizely z vyloupeného trezoru, na místě zůstala pouze rozbitá zkumavka s bakteriemi tetanu. Způsob, jakým byla nedobytná pokladna otevřena kriminalistům připomněla „práci“ dvou předválečných kasařů – Moučky a Chládka. První z nich je několik let mrtev, Chládek, který již takzvaně seká dobrotu, však má známost s jednou z laborantek z ústavu – a zanedlouho je nalezen mrtev v nedalekém lomu s Pánkovými penězi v kapse. Kriminalisty ale znepokojuje jedna okolnost: na jedné z bankovek se najde otisk prstu dávno mrtvého Moučky. Je jasné, že tento případ ještě nekončí...
Ladislav Rychman, byť se pokusil vystudovat FAMU, nakonec vstoupil přímo do filmařské praxe. Začínal jako asistent režiséra Bořivoje Zemana, řadu let pak působil ve Studiu populárně vědeckých filmů, kde se zaměřil především na národopisnou problematiku. Za tuto část své tvorby získal celou řadu prestižních cen. V roce 1957 pak přestoupil do sféry hraného filmu napínavou detektivkou Případ ještě nekončí. Odtud pak již pozvolna směřoval k legendárním Starcům na chmelu... Hlavní roli své detektivky Rychman svěřil tehdy velmi oblíbenému Vladimíru Rážovi, Jaroslav Marvan a Rudolf Deyl ml. tu obohatili výčet svých postav kriminalistů (zde samozřejmě členů SNB) o další čárku v jejich seznamu. Ladislav Pešek si tu zahrál bývalého kasaře Chládka, kterou si o rok později vyzkoušel – to však již v komediálně pojaté variantě – v Blumenfeldově filmu Kasaři. Tam s ním, stejně jako v „Případu“, hrál Jan Pivec, ovšem v poněkud jiném gardu.
Režie: L. Rychman, Kamera: A. Jiráček. Hudba: V. Lídl, K. Krautgartner. Hrají: V. Ráž, V. Voska, I. Kačírková, R. Deyl ml., Z. Polanová, J. Pivec.
Neděle 21. 2. 2010 – 20.00
Údolí včel (1967)
Syrové drama o fanatismu a touze po svobodě vzniklo za kongeniální spolupráce scenáristy Vladimíra Körnera a režiséra Františka Vláčila. Údolí včel Vláčil natočil ve stejném roce jako Marketu Lazarovou, navíc se oba příběhy odehrávaly ve stejném období – proto byly oba filmy mezi sebou porovnávány. Zatímco Marketa Lazarová byla podmanivou, široce epickou historicko-kostýmní freskou, Údolí včel představovalo hluboký ponor do duše člověka s obecným, rámec doby přesahujícím filozofickým poselstvím. Obě díla však spojilo to, že byla natočena vrcholným mistrem svého oboru. Protagonistou Údolí včel se stal mladý rytíř Ondřej z Vlkova, kterého jeho otec před lety zasvětil mocnému křížáckému řádu. V mohutném hradu na severu Evropy se Ondřej stal přítelem asketického fanatika Armina von Heide. Už jako dospělý muž se Ondřej stane svědkem krutého trestu, který stihl uprchlíka z řádu. Chvatný rozhovor s ním způsobí zvrat v Ondřejově duši a zažehne v něm touhu po svobodě.
Mladý muž se rozhodne opustit řád a vydá se domů; po dramatické pouti se dostane na rodnou tvrz Vlkov, kde nyní žije jeho ovdovělá macecha Lenora. Právě její svatba s Ondřejovým otcem kdysi zavinila to, že prchlivý otec „věnoval“ Ondřeje německým rytířům jako pokání za svůj neuvážený čin. Po Ondřejových stopách však putuje rytíř Arnim von Heide, který se dostane až na Vlkov. Tam se právě konají přípravy na svatbu Ondřeje s Lenorou. Třinácté století však nebylo dobou, která by tolerovala odpadlíky od víry. A Arnim, byť formálně zdvořilý muž, je, jak bylo řečeno, fanaticky oddaný zásadám svého řádu... Sugestivní atmosféra chladného severu u Baltu kontrastující s životodárným bzučením včel v českých končinách, střídmé, ale působivé herectví Petra Čepka jako Ondřeje a Jana Kačera v roli Armina – to jsou jen některé přednosti Vláčilova filmu. Diváky osloví i dramatické scény z putování obou rytiřů s působivou scénou se slepou dívkou v podání brněnské herečky Jany Hlaváčkové. A samozřejmě musí být zmíněna Věra Galatíková teprve ve své druhé filmové roli živočišné zemanky Lenory. Film se natáčel převážně v jižních Ćechách a na hradech Marlbork, Frombork, Gniew a Lidzbark Warmiňski.
Režie: F. Vláčil. Kamera: F. Uldrich. Hudba: Z. Liška. Hrají: J. Kačer, P. Čepek, V. Galatíková, Z. Kryzánek, M. Macháček.
Neděle 21. 2. 2010 – 22.00
Skalpel, prosím (1985)
Operovat – nebo neoperovat? To je otázka, kterou si klade chirug, má-li před sebou osudové dilema: svým zákrokem může pacientovi život zachránit, nebo... V podobné situaci se ocitl hrdina románu Valji Stýblové, který do podoby scénáře převedl barrandovský dramaturg Václav Nývlt společně s režisérem Jiřím Svobodou, jenž film také natočil. Svoboda, v té době čtyřicátník, patřil k velkým nadějím československé kinematografie. Měl za sebou osm celovečerních filmů, z nichž mnohé získávaly pozornost a ceny nejen doma, ale i v zahraničí. Snímek Skalpel, prosím je natočen tak zvanou ich formou. Jednotlivé situace a epizody jsou v podstatě jakousi záminkou k zachycení profesorova postoje k realitě. Stýblové, jež sama byla významnou lékařkou – přednostkou neurochirurgie a psychiatrie ve Fakultní nemocnici UK, se podařilo postihnout podstatu charakteristického vnitřního sporu lékaře. Je to spor se smrtí, s ohraničeností vlastních sil, spor, který je zvlášť významný právě u neurochirurgů, ale i všude tam, kde hranice mezi životem a smrtí pacienta vede po ne zcela jasně ohraničené lince...
Hlavní roli filmu, zkušeného profesora neurochirurgie, jenž právě prožívá profesionální i osobní krizi, Svoboda svěřil Miroslavu Macháčkovi. Jeho manželku Jitku ztělesnila Jana Brejchová, které právě Svoboda poskytl více hereckých příležitostí než jiní režiséři. Po malého chlapce zvaného Uzlík, o jehož život se tu hraje, režisér zvolil věkově přiměřeného Jakuba Zdeňka. Režisér o tomto přístupu tehdy řekl: „Většinou se při obsazování rolí malých dětí zvolí starší představitel, který je již schopen mentální komunikace. Já jsem vsadil na dítě odpovídajícího věku, a myslím, že jsem udělal dobře. I když Jakub Zdeněk byl tak malý, že snadno podléhal únavě a náladám, přece jen dal postavě Uzlíka kouzlo a pravdivost pětileté bytosti.“ Vedle řady osvědčených českých herců Svoboda do svého filmu rovněž obsadil u nás prakticky neznámého slovenského herce Š. Mišovice, jenž však překvapivě ukázal, že i ti opomíjení bývají dobrými profesionály – a pak samozřejmě nelze opominout polskou hvězdu Barbaru Brylskou, která dodnes často působí mimo svou domácí kinematografii.
Režie: J. Svoboda. Kamera: V. Smutný. Hudba: J. Revallo. Hrají: M. Macháček, J. Brejchová, B. Brylská, R. Brzobohatý, Š. Mišovic.
|
