Doporučujeme filmy na týden od 8. 2. 2010


Pondělí 8. 2. 2010 – 20.00

Prstienky z kukučiny (1989)

Nejspíš by bylo třeba vysvětlit, co je to kukučina. Slovníkové heslo nám říká, že kokotice evropská (neboli slovensky kukučina) je jednoletá parazitická liána, ovíjivá lodyha až 150 cm dlouhá, bohatě větvená, lysá, žlutavá až načervenalá, kvete od srpna do října, plodem je vejcovitá tobolka. Druh je dosti proměnlivý, kokotice parazituje především na kopřivě, ale i jiných bylinách a keřích. Nás ovšem více zajímá, že si ji do názvu svého povídkového filmu zvolila režisérka Ľuba Velecká. Ta vyšla z příběhů slovenské prozaičky Viery Švenkové Husle, Biela pani Zuzana a Prstienok z kukučiny. Všechny povídky mají společné téma: je jím věčná ženská touha po lásce a naplnění života. Tři příběhy traktují vážné i méně vážné problémy nejmladší generace, současně však i s jejich vazbami na minulost. Divák dostává příležitost zamyslet se nad osudy žen, nad takzvaným ženským myšlením a jeho změnách, autorka se však spíše vyhýbá vyhroceným konfliktům. Přestože jde o film z produkce slovenské televize, velkou část rolí vytvořili čeští umělci.

Spisovatelka Viera Švenková (narozena 1937) vystudovala filozofickou fakultu v Bratislavě, stala se redaktorkou Slovenského vydavateľstva poľnohospodárskej literatúry a později vydavatelství Mladé letá. Po roce 1969 vystřídala několik dalších redaktorských postů. První básně a povídky publikovala již za studií, knižne debutovala v roce 1973 sbírkou próz Biela pani Zuzana, kde se soustředila na příběhy současných žen a na jejich citové a spoločensko-mravní problémy. Ženské tematice zůstala věrná i ve své další literární tvorbě (Limbový háj, Malý herbár, Jablčné jadierka nebo Steny a Prstienky z kukučiny, podle nichž rovněž vznikly televizní filmy). Poslední jmenovaný snímek je často citován zejména v souvislosti s legendou slovenského herectví – Vilmou Jamnickou. Tato slovenská herečka a spisovatelka kdysi studovala na lékařské fakultě, kde se seznámila se svým manželem, významným divadelníkem Jánem Jamnickým, víc než medicína jí však učarovalo herectví. Od roku 1929 po dalších čtyřicet let byla členkou Činohry Slovenského národního divadla. Po odchodu do důchodu se věnovala literatuře a tamní veřejnost ji poznala i jako astroložku. Vilma Jamnická zemřela v roce 2008 v úctyhodném věku 101 let.  

Režie: Ľ. Velecká. Hrají: M. Vančurová, J. Schmitzer, J. Adamovič, V. Jamnická, Z. Fišárková, V. Kratina.


Pondělí 8. 2. 2010 – 22.00

Tvár v rose (1988)

Více než dvacet let starý slovenský televizní film režiséra Jozefa Banyáka Tvár v rose pamětníkům zazní ozvěnou někdejších legendárních bratislavských pondělků v programech Československé televize. Tehdejší produkční informace je poměrně skoupá – říká nám, že jde o válečné drama podle námětu Františka Švantnera, ve své podstatě modelově zacílený snímek, věnující se osudům člověka, jenž se ocitl, obrazně řečeno, mezi dvěma mlýnskými kameny. Příběh se odehrává za války; jeho hrdinou je kněz, jenž musí volit mezi povstalci a vojáky. Protagonista, jenž je zde zobrazen i s jeho lidskými slabostmi a mravními dilematy, se dlouho brání zvolit jednoznačný postoj – nakonec se tomu nevyhne... O tom, že jde o svébytný příspěvek ke slovenské televizní tvorbě, svědčí minimálně dvě jména, totiž autora literární předlohy a režiséra, který ji převedl do filmové podoby. František Švantner (ročník 1912) pocházel z dělnické rodiny, stal se učitelem a jako pedagog působil v menších slovenských lokalitách (Mýto pod Ďumbierom, Podbrezová, Nová Baňa), nakonec zakotvil jako ředitel školy v Hronově. Publikovat začal již za studií na učitelském ústavu, ve své tvorbě čerpal hlavně z archaických mýtů a lidových balad. Velký vliv na něj měl literáti Zola, Hugo, Dostojevskij, ve svých dílech oslavoval přírodu a přírodní život, využíval naturalistické a lyrické prostředky i prvky iracionality a fantastiky, senzualismu a erotiky. Zajímala ho především hranice mezi životem a smrtí... F. Švantner předčasně zemřel v roce 1950.

Neméně zajímavá je osobnost režiséra filmu Jozefa Banyáka, jehož doménou jsou dokumentární a hrané filmy s romskou tematikou. Sám o sobě se rozpovídal: „My, Banyákovci, sme boli v rodných Biskupiciach známa rodina. Nemal som vážnejšie problémy, necítil som sa odstrkovaný. Iste, párkrát sa stalo, že mi niekto povedal Cigáň, ale to som rýchlo vyriešil. Nie silou, iba taká malá chumelica. Rómska komunita v Biskupiciach, to bola vlastne jedna väčšia rodina a žili sme plne integrovane. Nikdy mi nechýbalo sebavedomie, navyše, prevláda vo mne istý individualizmus. Nerád sa skrývam v dave. Atmosféra na vysokej škole múzických umení mi vyhovovala. Bolo to veľmi tvorivé. Ako študent som si začal uvedomovať, že nie je čo tajiť a postupne som sa stále smelšie hlásil k rómstvu v rôznych súvislostiach. Ešte pred ukončením štúdia som si našiel miesto v Slovenskej televízii, v redakcii hranej tvorby. Vysokú školu som už potom končil ako zamestnanec televízie, dokonca som tam robil aj svoju diplomovú prácu. Napriek tomu, že som bol vysokoškolák, začínal som ako asistent režiséra, neskôr pomocný režisér a až potom režisér, taká bola prax. Pracoval som som napríklad na tituloch  Miesto pre dvoch osamelých cyklistov, Poznám takú bylinku, Dirigent, Dravý nálet panny, Tvár v rose, Hra o peniaze, Konečná dolina. Na niektorých z nich som sa podieľal nie len ako režisér, ale aj ako scenárista.“ Na závěr již je jen třeba dodat, že v nových společenských podmínkách Jozef Banyák našel pracovní uplatnění v řadě hollywoodských produkcí.   

Režie: J. Banyák. Hudba: P. Breiner. Hrají: M. Bahúl, K. Machata, J. Mistrík, V. Polónyi.


Úterý 9. 2. 2010 – 20.00

Panna a netvor (1978)

Kráska a zvíře – kdo by neznal poněkud ponurý příběh o muži zakletém ve zvířecí podobě, kterého může vysvobodit pouze láska... Jednu z nejslavnějších filmových verzí tohoto pohádkového dramatu natočil v roce 1946 Jean Cocteau s Jeanem Maraisem a Josette Dayovou v titulních rolích, v paměti řada z nás určitě má i ne tak starou kreslenou disneyovku. Režisér Juraj Herz se v závěru sedmdesátých let rozhodl obohatit spektrum své tvorby o žánr poetického hororu hned dvěma souběžně natáčenými filmy. Tím si však poněkud ztížil svůj úkol – realizovat pohádkově koncipovanou strašidelnou historiku Deváté srdce a přepis Hrubínovy hry Kráska a zvíře (básník při psaní pomýšlel na jejím provedení na scéně českokrumlovského divadla s otáčivým hledištěm) ve stejných ateliérových dekoracích kladlo velké nároky na všechny zúčastněné tvůrce, především na kameramana Jiřího Macháně. Výtvarná složka filmu byla svěřena Josefu a Olze Vyleťalovým, kteří na rozdíl od běžně zažité představy, že netvor bývá něco mezi medvědem a lvem, jej koncipovali do podoby dravého ptáka. Návrhy kostýmů vypracovala Irena Greifová.

Vlastní příběh je vesměs dobře znám. Bohatý kupec vlivem nepřiznivých shod okolností zkrachuje, jeho zachránce v podobně zrůdného netvora má tvrdou podmínku: jako otec mu musí obětovat jednu ze svých tří dcer. Nevděčného úkolu se ujme otce milující Julie, která odejde do netvorova sídla. V okamžiku, kdy náhodou spatří skutečnou ptačí tvář majitele polozbořeného zámku (zatím znala jen jeho hlas), v panice uteče. Láska však, jak známo, překoná i ta největší úskalí... Herz do hlavní role obsadil slovenskou herečku Zdenu Studenkovou (opravdu se píše s krátkým e), druhou titulní roli vytvořil Vlastimil Harapes, s nímž Herz již spolupracoval na filmu Jeden den pro mou lásku. Kupce si zahrál Václav Voska, jeho dcery ztělesnily Jana Brejchová a v té době velmi obsazovaná slovenská hvězda Zuzana Kocúriková. Mezi herce si rovněž odskočili zpěvák Josef Laufer, pomocný režisér Zeno Dostál a spoustu prostoru dostali barrandovští kaskadéři stejně jako tanečníci a tanečnice. A tomu, kdo má rád statistiky dodáme, že Herzův film sbíral ceny zejména ve Francii, Španělsku a Portugalsku.

Režie: J. Herz. Kamera: J. Macháně. Hudba: P. Hapka. Hrají: Z. Studenková, V. Harapes, V. Voska, J. Brejchová, Z. Kocúriková.


Úterý 8. 2. 2010 – 22.00

Podivný výlet (1977)

Vracet se po dlouhých letech do míst, kde jsme strávili nezapomenutelné chvíle (ať již v kladném smyslu nebo takové, na které bychom raději zapomněli) často nepřínáší ty pocity, o nichž jsme věřili, že se na důvěrně známém místě dostaví. Ani přítomnost osob, se kterými jsme tam kdysi sdíleli společné zážitky vesměs nevyvolá tehdejší atmosféru a emoce – zklamání bývá tou nejčastější odpovědí zejména na pozitivní očekávání. Nejinak se vedlo architektu Petru Hronovi, hrdinovi ryze autorského filmu režiséra Jiřího Hanibala Podivný výlet. Hron již má delší dobu  pocit, že se jeho život ocitl v krizi – již před lety se rozešel s manželkou, dospělá dcera Jitka dává přednost svému příteli. Hron se proto rozhodne odjet na pár dnů do Beskyd, kde za války prošel řadou dramatických situací v bojích proti fašistům a kde prožil svou velkou první lásku s místní dívkou Zuzanou. Cestou sveze pohlednou stopařku Věru, která jen prohloubí jeho frustraci o pocit, že současná mládež nezná hluboký cit a preferuje pohodlný život. Hron navštíví i svého přítele Martina a na chystaný výlet do hor, kde kdysi bojovali, pozvou i čerstvého důchodce Čendu. Trojice se na místě setká s bývalou partyzánkou Růženou, z jedné z žen se vyklube někdejší Hronova láska Zuzana a objeví se tu i stopařka Věra se svým přítelem Vildou...

Scenárista a režisér Jiří Hanibal se rozhodl oslovit diváky generační výpovědí mužů v takzvaném nejlepším věku, pro představitele hlavních rolí si logicky vybral herce, kteří s ním mohli sdílet ne-li stejné, tedy alespoň podobné životní pocity. Hanibalovi chyběly dva roky do padesátky, relativně nestaršímu V. Brodskému (Čenda) bylo sedmapadesát, I. Prachař (Martin) byl o čtyři roky mladší a J. Valovi v hlavní roli architekta Hrona bylo jednapadesát. Hereckou pánskou soolečnost doplňovaly J. Dítětová jako Zuzana a B. Böhmová v roli někdejšíá partyzánky Růženy. Herecké mládí zastupovali J. Pehrová (později vdaná Krausová), J. Riháková, O. Kaiser a N. Konvalinková (mladých herců a hereček je ve filmu samozřejmě víc). Jiří Hanibal se dočkal... – ale proč to prozrazovat? Generační výpověď je intimní záležitost, kterou každý vnímá jinak. Počkejte si na film.

Režie: J. Hanibal. Kamera: J. Novák. Hudba: L. Fišer. Hrají: J. Vala, V. Brodský, I. Prachař, J. Pehrová, O. Kaiser.


Středa 10. 2. 2010 – 20.00

Průlom (1946)

Historizující drama Průlom je v dějinách československé kinematografie uváděno jako první celovečerní film, který vznikl v rámci zestátněné filmové výroby, byť byl pod názvem Zlaté město připravován ještě za okupace. Současně jde o film, ve kterém jako režisér debutoval do té doby úspěšný scenárista Karel Steklý – zde však nad ním měl ještě umělecký dohled Martin Frič. Předlohou Steklého filmu se stala stejnojmenná novela z románu spisovatele Jana Morávka Blázen z Lorety. Příběh je situován do malého českého města v šedesátých letech 19. století. Zdejší měšťané kdysi zbohatli z výnosu zlatých dolů, ty jsou však nyní zatopeny. Do jejich odvodnění nechtějí ale investovat, neboť jsou přesvědčeni, že se to nevyplatí, zastavení těžby však uvrhlo do bídy havířské rodiny. Horníci se po marných žádostech o pomoc ve městě i na místodržitelství rozhodnou k vlastnímu činu. Pod vedením zdejšího ševce Domažlíka, který vypracoval plány na odvodnění, se sami pokusí vodu odvést. Přitom málem zahyne Domažlíkův syn Vojta... – ale proč tu prozrazovat víc?

Spisovatel Jan Morávek proslul jako svébytný kronikář Posázaví, dlouhá řada jeho děl je věnována řece Sázavě a lidem kolem ní. Podle jeho předloh byly rovněž natočeny filmy Plavecký mariáš (zřejmě nejznámější z nich) a Skalní plemeno. Hlavní roli filmu vytvořil Jindřich Plachta, spolu s ním se zde objevila celá plejáda tehdy populárních herců ještě ze „starých“ časů. Znovu se tu například s Plachtou sešla Jana Romanová, která hrála jeho dceru v komedii Nebe a dudy, ve filmu Muži nestárnou si zahrála s J. Pivcem, jenž zde ztělesnil řeznického syna Vojtu. Ostatně Jan Pivec se na čas stal jejím manželem. První herečkou uvedenou v titulcích jako Domažlíkova žena Marjána byla Ella Nollová, v podstatě nedoceněná všestranná umělkyně, která se před filmovou kamerou musela vesměs spokojit s menšími a malými rolemi – v podstatě vždy však v nich zazářila. Vedle osvědčených hereckých bardů tu pak zahlédneme i tváře z řad tehdy nastupujícího hereckého mládí – mimo jiné D. Medřické nebo O. Reifa.  

Režie: K. Steklý. Kamera: F. Pečenka. Hudba: M. Smatek. Hrají: J. Plachta, E. Nollová, J. Pivec, T. Pištěk, J. Marvan.


Středa 10. 2. 2010 – 22.00

Funebrák (1932)

Výtečný český filmař Karel Lamač měl počátkem třicátých let minulého století jako režisér velmi napilno – kvůli natáčení doslova křižoval Evropou. Posuďte sami: jen co v Praze ve spolupráci s M. Fričem dokončil snímek On a jeho sestra s Vlastou Burianem a Anny Ondrákovou odjel do Berlína, kde na něj a M. Friče čekal přepis kriminálky E. Wallace Udavač. Odtud zajel do pařížských ateliérů Joinville, kde dokonce v dvojím hereckém obsazením převedl na stříbrné plátno známou operetu J. Strausse Netopýr. Z Francie se na skok vrátil do Prahy, tady rychle natočil Lelíčka ve službách Sherlocka Holmesa a Funebráka – a odtud opět chvátal do do Vídně, kde už bylo připraveno natáčení další detektivky podle E. Wallace Práskač... A to jsme stále v letech 1931-2. Karel Lamač prostě byl zdatný profesionál a všechno stihl: například komedii Funebrák zvládl za pouhých šest dní. V tomto případě mu však zvládnout šibeničně krátký termín umožnila skutečnost, že (a v případě Vlasty Buriana to de facto nebyl ojedinělý případ) šlo o přepis divácky úspěšných her z repertoáru jeho divadla.

Funebrák jako titulní postava filmu propojil vlastně dvě Burianem uváděné hry: Už mou milou a Srážka vlaků. První z nich líčí trapný omyl zaměstnance pohřebního ústavu Pletichy, který místo koupě svatebního daru pro příbuznou svého šéfa začne organizovat přípravy na pohřeb. Věc se samozřejmě nakonec vysvětlí, Pleticha však od jednoho ze svatebčanů, Boleslava Hnipírda, vyslechne příhodu o tom, jak zažil srážku vlaků u Vraňan, při které se mu naštěstí  nic nestalo. Náš funebrák se proto s ovázanou nohou vypraví na ředitelství drah, aby jako Hnipírdo pro sebe vymámil bolestné... Film Funebrák je v podstatě pouhým sledem kabaretních výstupů Vlasty Buriana. První z nich je často citován díky Burianovu extempore se zpěvem písní různých národů (Rizoto picolo, O. k. footbal kastrol, Mademiselle la sardele, Hruška, tužka, puška...), velmi často pak bývá v televizi uváděn jako samostatná etuda stále zábavný „výslech“ Pletichy-Hnipírda o jeho údajné škodě při srážce vlaků. Rovněž je třeba připomenout, že se ve Funebrákovi setkáváme se třemi režiséry jako herci: Josef Rovenský si zahrál onoho pravého Hnipírda, Jana Svitáka tu vidíme jako milence nevěsty (tu hrála Růžena Šlemrová) a konečně Martin Frič zde ztělesnil uctivě snaživého zapisovatele na jednání na drážním inspektoriátu.  

Režie: K. Lamač. Kamera: O. Heller, J. Stallich. Hudba: E. Fiala. Hrají: V. Burian, J. Rovenský, T. Pištěk, R. Šlemrová, B. Kysilková, J. Sviták.


Čtvrtek 11. 2. 2010 – 20.00

Slečny přijdou později (1966)

Před těmi více než čtyřiceti lety to vlastně byl docela dráždivý titul; diváci s napětím čekali, jak daleko se režisér Toman odváží zajít v detektivním příběhu o partě kuplířů, která si zařídila pokoutní obchod se sexem v jednom z pražských hotelů. Velkým tahákem bylo samozřejmě jméno Olgy Schoberové v roli přítulného děvčete na objednávku. Jisté naděje budily snímky ze souběžně natáčené Vorlíčkovy komiksové komedie Kdo chce zabít Jessii. V ní tato atraktivní herečka totiž příliš nedbala na to, zda její filmová garderóba už neodhaluje víc, než bylo v té době obvyklé. Nakolik se toto očekávání splnilo nebo zda tenkrát diváci vyšli ve svých očekáváních naprázdno se dnes může přesvědčit každý sám; v každém případě není bez zajímavosti si připomenout, že v šedesátých letech si zmíněné děvy (alespoň ve filmu) účtovaly za svou placenou přízeň tři sta padesát korun.

Tomanův film, natočený podle předlohy Karla Štorkána a Vladimíra Kaliny, začíná záhadnou smrtí mladé učitelky; kriminalisté mají podezření, že nešlo o sebevraždu skokem  z okna, že šlo o vraždu se jim však nepodařilo prokázat. Po roce si v hotelové recepci host-Čechoameričan vybere na stojánku s pohlednicemi obrázek hezké blondýnky a zaplatí zmíněný obnos. Recepční mu dá klíč a adresu s tím, že slečna přijde později. Poté se do dotyčného bytu dostaví Olga Schoberová – tedy vlastně Saša Léblová; z Čechoameričana se však vyklube kapitán VB Roháč, vyšetřující obchod se sexem, kterým si přivydělávají ženy seriózních profesí, a do něhož jsou zapojeni někteří zaměstnanci hotelu. Vzhledem k tomu, že dotyčného hrál Bohumil Šmída bylo divákům už tehdy jasné, že se zde žádný pro ně vizuálně atraktivní obchod neuskuteční. Události dostanou rychlý spád, v hotelu se usídlí policie – a po pádu z terasy zahyne recepční. Byl však on vrahem mladé učitelky? Vedle obsazení hlavních rolí tehdy standardním hereckým ansámblem a již citované Olgy Schoberové máme vzácnou příležitost připomenout si jednoho z nejzajímavějších jazzových zpěváků poválečné éry a příležitostného herce Václava Irmanova, který zde samozřejmě také zazpívá. Sluší se připomenout, že jak O. Schoberovou tak D. Smutnou při postsynchronech namluvily jiné herečky. A jestli někoho zajímá, jak jak se pro potřeby filmové dokumentace jmenovaly v podstatě anonymní role početného dámského personálu ze stáje tajuplného kuplíře-vraha, tak se všechny vešly do stejné kategorie s označením přížívnice.

Režie: I. Toman. Kamera: R. Stahl ml. Hudba: J. Šust. Hrají: S. Beneš, E. Dubský, S. Fišer, B. Šmída, O. Schoberová.


Čtvrtek 11. 2. 2010 – 22.00

Poslední etapa (1962)

Je to opravdu tak, že než jsme se v našich kinech setkali s potrhlým blonďákem s jednou botou červenou a druhou černou, měli jsme příležitost vidět ho mnohem dřív – a to dokonce v českém filmu? Jméno Pierre Richard k tomu samozřejmě svádí, v některých encyklopediích se opatrně naznačuje, že ve filmu Poslední etapa se objevil někdo později velmi známý. Jiné hlasy však rozhodně konstatují, že jde pouze o shodu jmen a že slavný francouzský komik u nás na kole nezávodil. Film režiséra Miroslava Ondráčka natočený podle námětu Oty Pavla je totiž situován přímo do cyklistického Závodu míru. Dějovou zápletku tvoří snaha mladého cyklisty Jana Vojty v předposlední etapě projet rodnou vesnicí jako první, zbytečně se však přitom vysílí a skončí nakonec na posledním místě. Tím poškodí celé družstvo, které soupeří s Francouzi – jejich závodník Castel tak získá šanci na celkové vítězství... Jak se lze dočíst v dobových pramenech, novinář a spisovatel Ota Pavel byl s realizací filmu velmi nespokojen.

Mezi filmovými cyklisty, kteří usilovně šlapou do pedálů poznáváme již filmaři prověřené herce Jiřího Holého a Jaroslava Satoranského, naopak pro Jána Mistríka, bratra známějšího Ivana M., Jiřího Císlera, o nějaký ten pátek později velmi slavného baviče, nebo ostravského Bohuslava Čvančaru šlo o první filmové role. O režisérovi Miroslavu Ondráčkovi se můžeme více dozvědět například ze vzpomínek Josefa Škvoreckého, který o něm mimo jiné napsal toto: Když jsme přijeli do Kanady, obrátil se na mě režisér Miroslav Ondráček, který už tam asi půl roku byl a měl námět na film. Ondráček byl sympatický a hodný člověk. V Praze patřil k nové vlně, natočil půvabný středometrážní film Střevíčky s Jiřinou Jiráskovou, a pak se nerozvážně pustil do kombinace dramatu s reportáží Poslední etapa. Byl to jakýsi dramatický příběh, filmovaný však v cyklistickém závodě Praha - Berlín - Varšava, s kameramanem a herci jedoucími přímo v pelotonu, kde se nedalo nic přetáčet ani dotáčet. Na té kvadratuře kruhu Ondráček pochopitelně ztroskotal. Byl to smolař, ale člověk tak hodný, že v Kanadě se ihned projevil jako ten, kdo snadno nalítne... Po podrobném popisu nezdařilých pokusů jak uspět v Kanadě jako režisér J. Škvorecký pokračoval: Ondráček se potom stal (velmi oblíbeným) profesorem na prestižní torontské Ryerson College, jakési místní UMPRUM, a potom předčasně umřel. Často na toho hodného a nadaného člověka vzpomínám; měl jsem ho rád a je mi tragickým ztělesněním nerealizovaného emigrantského snu...  

Režie: M. Ondráček. Kamera: J. Novák. Hudba: L. Simon. Hrají: J. Satoranský, P. Richard, J. Holý, B. Čvančara, J. Císler, J. Mistrík.


Pátek 12. 2. 210 – 20.00

Ta naše písnička česká (1967)

Tenkrát, když do Prahy přiletěla vesna, rozkvetl tento dojemný příběh o panně Stázi z Kapucínské uličky. Začal v jednom starém domě na Malé Straně, kde se pana Stázi scházela se studentem Tadeášem Vránou. Když její milý skončil v klášteře, prožila panna Stázi tři milostné romány, a sice s panem Aloisem, s panem Francem a s panem Johanesem. A nakonec se narychlo vdala za starého pana domácího. Její tři nápadníci si nejprve div nezoufali, ale pak si našli útěchu. Pan Alois se oženil s pannou Majdalenkou, panu Johanesovi se připletla do cesty panna Veronika a pan Franc se dal na vojnu. Když se později vrátil do Prahy jako švarný důstojník, Stázi s ním ráda utekla od starého manžela...

Jednoduchý děj, v podstatě volné pásmo staropražských písniček, se stal příležitostí k prezentaci dodnes oblíbených melodií a textů Karla Hašlera. O jejich interpretaci se podělili Jiřina Bohdalová, Pavlína Filipovská, Josef Beyvl, Miloš Kopecký, Waldemar Matuška, Václav Neckář, Josef Zíma, Ljuba Hermanová, Hana Hegerová, Eva Pilarová, Edita Štaubertová, Stella Zázvorková, Josef Bek, Karel Gott, Milan Neděla, Otto Šimánek, Jaroslav Štercl, sestry Allanovy, Karel Štědrý, Darja Hajská, Božena Klocová, Věra Kočvarová, Jiřina Salačová, Lubomír Bryg, Zdeněk Dítě, Lubomír Kostelka, Zdeněk Najman, Vítězslav Černý, Vlastimil Brodský, Josef Hlinomaz, Jaroslav Mareš, Jára Pospíšil, Petr Janda, Milan Stehlík, Zdeněk Podskalský, Ivan Vyskočil, Václav Štekl, Antonín Jedlička, Vladimír Menšík, Gabriela Bártlová - Buddeusová, František Svačina, Helena Dubová, Václav Halama, Karel Kos, Jana Nováková... Poslední jmenovanou, rodící se českou filmovou hvězdu, jak si pamětníci jistě vybaví, později potkal truchlivý osud v podobě smrtelně žárlivého německého manžela. 

Režie: Z. Podskalský. Kamera: F. Valert. Hudba: K. Hašler, E. Illín.


Pátek 12. 2. 2010 – 22.00

Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993)

Autor předlohy Vladimír Vojnovič patřil k velkým nadějím sovětské literatury, ovšem v důsledku svých občanských postojů byl ve své vlasti šikanován, a zejména kvůli svému Čonkinovi nakonec vyloučen ze Svazu sovětských spisovatelů a v roce 1980 donucen k emigraci. Žil poté v Západním Německu a v USA. Jeho v podstatě satirické obrazy sovětských poměrů a ruské duše byly pro oficiální místa příliš silná káva, byť se skutečnosti, jak jsme ji měli možnost poznat z polistopadových pramenů, zdaleka nepřiblížily. Hrdina příběhu je obyčejný ruský mládenec, toho času – píše se červen roku 1941 – ve vojenské uniformě, kde v kuchyni jezdí s koňmi. Tentokrát však dostal zásadní úkol: musí střežit porouchaný letoun, který nouzově přistál v malé vsi s příznačným názvem Ruská. Dny však plynou a stále se nic neděje, nikdo se o letadlo nezajímá. Vesničanům voják nevadí, Čonkin se navíc postupně sblíží s místní pošťačkou Ňurou. Jen předseda kolchozu žije v obavách, zda Čonkin není tajná kontrola, jež má zjistit zdejší poměry. Pak však začíná válka...

Scénář filmu podle Vojnovičovy novely napsal zkušený Zdeněk Svěrák, který dovedně skloubil realistické postřehy ze života v předválečném Sovětském svazu s humornou nadsázkou, založenou na přežívajících, ve své podstatě absurdních vztazích mezi lidmi. Film byl natáčen u nás v Milovicích v široké mezinárodní spolupráci producentů z České republiky, Velké Británie, Itálie, Ruska a Francie. Původní jazyková verze byla ruská, do našich kin byl film nadabován do češtiny, což mu podle mnohých hlasů poněkud ubralo na působivosti. Titulní postavu vytvořil typově dobře vybraný herec Gennadi Nazarov (hlas mu propůjčil Ondřej Vetchý), naprostou většinu rolí samozřejmě vytvořili ruští herci. Pamětníkům určitě mnohé poví názvy filmů, v nichž se objevila Maria Vinogradovová, v Čonkinovi bába Duňa – Vzkříšení, Chodím po Moskvě, Červená kalina, Vzestup, Pozvi mě do světlých dálek... Nám neznámé neni ani jméno Valerije Zolotuchina (Dvanáct křesel, Jak car Petr ženil mouřenína), jenž hraje předsedu místní organizace KSSS. Z našich interpretů zaznamenáme snad jen Mariána Labudu. Vedle sedmi nominací na Českého lva a domácích cen na festivalu v Novém Městě nad Metují Čonkin bodoval na mezinárodních festivalech ve Vevey (Zlatá soška Le Charlot a Zvláštní cena poroty) a v Benátkách 1994 (Zlatá medaile předsednictva italského senátu) .

Režie: J. Menzel. Kamera: J. Šofr. Hudba: J. Šust. Hrají: G. Nazarov, Z. Burjaková, V. Iljin, S. Garmaš, V. Zolotuchin.


Sobota 13. 2. 2010

Druhý tah pěšcem (1985)

Poslední celovečerní film natočený podle scénáře Jaroslava Dietla realizoval Vít Olmer. Autoři kriminálního příběhu se pokusili co nejvěrněji zachytit postupy příslušníků naší Bezpečnosti při rozkrývání zahraniční expozitury, jež u nás „lovila“ experty pro práci v zahraničí. Podle dobových pramenů se měla v tvůrčích plánech Jaroslava Dietla postupně zrodit nová dvojice filmových kriminalistů v podání Karla Heřmánka a Ondřeje Pavelky. Jejich první příběh nazvaný Druhý tah pěšcem se však setkal jen s vlažným ohlasem publika. Navíc slavný barrandovský a televizní scenárista se bohužel již nedožil ani jeho uvedení do kin – Olmerův snímek figuruje v Dietlově filmografii jako jeho poslední realizovaný celovečerní film. Název upomíná na zálibu jednoho z protagonistů – příslušník kontrarozvědky Jan Prokop při každé příležitosti vášnivě rád hraje šachy. Jeho hlavním zájmem je však samozřejmě  boj proti zahraničním rozvědkám. Spolu s parťákem Liborem a členy svého týmu nyní řeší případ kolem podezřelé známky na dopise z Kanady a materiálů, kompromitujících mladého nadějného vědce. Autoři filmového příběhu se tak svým způsobem pokusili vrátit k žánru, který znamenal především díky filmu Jindřicha Poláka Páté oddělení v šedesátých letech jisté oživení ve spektru českých dobrodružných snímků.

Tvůrci filmu měli na mysli zejména realistické vykreslení práce kriminalistů tak, aby jejich snímek působil maximálně věrně. Důležitou úlohu měl v tomto koncepčním záměru zejména kameraman Ota Kopřiva.  Ústřední zápletku příběhu tvoří pátrání po možné nové, ještě nerozkryté zahraniční rezidentuře, která se pokouší záskávat naše odborníky pro práci v zahraničí. Současně se tvůrci pokusili představit pracovníky Bezpečnosti v nijak přikrášlené, civilní podobě. K věrohodné autenticitě filmu mělo přispět i obsazení celé řady středních a menších rolí méně využívanými herci, i když, popravdě řečeno, například Jan Přeučil jako rakouský turista do této koncepce příliš nezapadal. Fanoušci Spirituál Kvintetu pak v chlapíkovi jménem Ramskey bezpochyby poznají předčasně zemřelého člena tohoto souboru Oldřicha Ortinského.

Režie: V. Olmer. Kamera: O. Kopřiva. Hudba: O. Soukup. Hrají: K. Heřmánek, O. Pavelka, J. Paulová, J. Samek, T. Töpfer.


Previerka lásky (1956)

Drama režiséra Jozefa Medvedě natočené podle scénáře významného slovenského spisovatele Jána Mináče odráží společenské a ekonomické problémy své doby. Ústředními postavami příběhu jsou mladí manželé, jejichž život ovlivňuje jak jejich rodinné zázemí, tak vztahy na pracovišti a přežívající stereotypy v posuzování lidí. Inženýr Petuška je Čech, který zpočátku s velkým nasazením pomáhal na Slovensku budovat velký závod. Časem však zatrpkne, zejména jej trápí šovinistické protičeské smýšlení některých jeho spolupracovníků a jejich podceňování technické inteligence. Současně se dostává do sporu i se svým zetěm, mladým mistrem Horárikem, který se bez jeho vědomí oženil s jeho dcerou Ludmilou. Konflikt na pracovišti se vystupňuje v okamžiku, kdy je ředitel závodu povolán do Bratislavy. S ním rovněž odejde i Horárik, který se stačil poškorpit se svou ženou Ludmilou. Na ředitelovo místo je jmenován Petuška. To však podnítí hlavního inženýra podniku k rozpoutání dalšího kola intrik proti Petuškovi, a tak i v širším smyslu proti Čechům...

Přestože Medveďův film byl natočen v polovině padesátých let, většinu hlavních rolí vytvořili herci, jejichž jména vesměs ještě máme v dobré paměti a kteří postupně vytvořili prestižní kádr slovenské umělecké scény: Romančík, Valach, Dibarbora, Filčík, Prechovská, Horváth st... Inženýra Petušku ztělesnil Jaroslav Lokša, který prakticky celý svůj život zasvětil Státnímu, respektive Národnímu divadlu v Brně, jehož byl členem v letech 1929 až 1964. Jeho filmové role by se však daly – nejen symbolicky – spočítat na prstech jedné ruky; Lokša působil rovněž jako pedagog na JAMU. Bude-li vám povědomá tvář filmové Ludmily a přitom vám nic neříká její jméno v titulcích – Hana Čelková, není to vaše vina. Carmen Farkašovou, která si zvolila tento umělecký pseudonym, už dlouhá léta totiž známe jako Hanu Hegerovou. Tato známá zpěvačka vytvořila nejednu filmovou roli; vedle snímku Previerka lásky se uvedla titulní roli Krejčíkova dramatu Frona, dále hrála mimo jiné ve filmech Tam na konečné, Přežil jsem svou smrt, Policejní hodina, výtečně si vedla po boku R. Hrušínského v Kachyňově dramatu Naděje. Před kamerou se samozřejmě mnohokrát objevila jako zpěvačka v hudebních snímcích.

Režie: J. Medveď. Kamera: J. Míček. Hudba: Š. Jurovský. Hrají: E. Romančík, H. Čelková, G. Valach, J. Lokša, F. Dibarbora, C. Filčík.


Větrná hora (1955)

Napínavý film Jiřího Sequense se odehrává na odlehlém pracovišti geologů kdesi v nepřístupném pohraničním pásmu. Mezi dvanácti novými pracovníky, kteří sem směřují autobusem, je příští oběť vraždy – a možná i její vrah. To však na počátku dramatického příběhu nikdo z protagonistů ještě netuší. Autorem předlohy třetího celovečerního filmu Jiřího Sequense byl novinář a spisovatel Miloš Velínský. Jeho specialitou, alespoň ve vztahu k filmu, byly kriminální příběhy s postupně slábnoucím aktuálním politickým podtextem – psala se přece 50. léta a bez špionů a záškodníků se tehdejší kinematografie dlouho nedokázala obejít. Velínský vedle Větrné hory obohatil český film detektivkami Severní přístav, Zlatý pavouk a 105 % alibi, výjmkou se pak stal pokus o realistické vesnické drama Osení. Protagonisty Větrné hory se stali noví zaměstnanci podniku Rudný průzkum, vesměs brigádníci (mladá generace diváků se může v tomto směru trochu dovzdělat), kteří budou pracovat na geologickém průzkumu v místě zvaném Větrná hora. Vedle tří havířů jsou mezi nimi například zámečník, pytlák, holič nebo paleontolog... Do autobusu jich nastoupí dvanáct, na Větrnou horu jich však dorazí jen jedenáct. Chybí Rudolf Pecián, který se cestou chlubil tím, že to zde důvěrně zná, protože tu za války pracoval jako vězeň. Záhy se ukáže, že Pecián byl zavražděn, navíc se ze skladu začnou ztrácet trhaviny.

Větrná hora byla pochopitelně poplatná dobovým povinnostem, takže nikoho jistě nepřekvapí vývoj a vyvrcholení zápletky. I přes nepřehlédnutelnou ateliérovost některých sekvencí (vyvážených však akčními scénami v exteriérech) byl Sequensův film oceňován jako napínavá podívaná. Z dnešního pohledu je pak trochu zvláštní, že například M. Kopecký hrál roli pytláka nebo R. Hrušínský zámečníka, naopak někteří herci se ani zde nevymanili ze své tehdejší šarže (M. Vavruška – velitel pohraničníků, R. Lukavský – závodní). V postavě účetní Bartákové poznáváme Evu Kubešovou, někdejší členku Horáckém divadla, odkud se vrátila do Brna, kde byla členkou Městského oblastního divadla a Státního divadla. V 50. letech reprezentovala uvědomělé a zanícené dívky, které agitovaly mezi mládeží za lepší zítřky. V hudební agitce, koncentrátu socialistického realismu, jak byl označen film Zítra se bude tančit všude si zahrála ústřední roli svazačky Aleny, určitě si ji vybavíte v detektivce 105 % alibi, kde po ní podle scénáře pokukovali J. Bek i  K. Höger. Kubešová hrála ještě v řadě dalších filmů, na sklonku 60. let se definitivně s filmem a divadlem rozloučila. A kdo má dobrou vizuální paměť určitě v nesmělé kuchařince Anežce rozpozná příští princeznu – tady je samozřejmě ještě bez zlaté hvězdy na čele.

Režie: J. Sequens. Kamera: R. Milič. Hudba: M. Vacek. Hrají: J. Vinklář, S. Fišer, Z. Braunschläger, R. Deyl ml., E. Kubešová.


Sobota 13. 2. 2010 – 22.00

Páté oddělení (1960)

Špionážní drama Jindřicha Poláka Páté oddělení patřilo na samém počátku šedesátých let k filmovým trhákům; ve své době to byl proti zavedeným zvyklostem nečekaně svižně natočený snímek, v němž byla zdánlivá věrohodnost zápletky podtržena dokumentaristicky laděnými záběry. (Nesmíme však zapomenout, že od té doby uplynulo padesát let!) Svým druhým celovečerním filmem se autor novátorského českého westernu Smrt v sedle rozhodl vyjít vstříc divácké potřebě napínavých příběhů s kriminální zápletkou a natočit snímek o práci naší kontrarozvědky. Poměrně sugestivně působícím protagonistou filmu se stal americký špion Rudolf Karlík alias Pilař, který se rozhodl získat do služeb zahraniční centrály ing. Šimka, svého bývalého přítele, který pracoval na vojně jako radista. Rozrůzněný Šimek kdysi finančně pomohl Karlíkovi při emigraci a cynický chlapík jej nyní vydírá, aby spolupracoval při prozrazení přísně tajných hospodářských údajů. Šimek je nakonec donucen vysílat Karlíkovy zprávy, po čase se však rozhodne vše oznámit Státní bezpečnosti. Ta začne hrát s Karlíkem svou hru...

Hlavní roli filmu ing. Šimka vytvořil Radovan Lukavský, agenta Karlíka ztělesnil Jiří Vršťala, kdysi výrazná chlapská postava mezi českými filmovými herci. Vršťala však v té době začal koketovat s tvorbou pro děti, ve spolupráci s filmaři tehdejší NDR se nakonec prakticky doživotně stal utrápeným klaunem Ferdinandem a jako manžel tamní hvězdy Angeliky Domröseové přesídlil do Berlína. Šimkovu těhotnou manželku Martu si zde zahrála Naďa Gajerová, manželka režiséra Václava Gajera a matka herečky Veroniky Gajerové. Ve filmu se poprvé objevila v klasické Steklého Siréně, dále jí byly svěřovány spíše menší role dívek a mladých žen (Ještě svatba nebyla, Neporažení, Vyšší princip). V sedmdesátých letech jí pak herecké příležitosti nabízela spíše televize. A ještě jednu nečekanou kvalitu má Polákův film. Fanoušci někdejší  tramvajové dopravy v Ústí nad Labem, kde se film částečně odehrává, mají záběr po záběru zmapováno, kudy přesně, po jaké trati jede každá ve filmu zachycená souprava, typ vozidla a které lokality jsou v záběru. A  drobnůstka nakonec: v roli instruktora se ve filmu mihne Richard Falber.  

Režie: J. Polák. Kamera: J. Čuřík. Hudba: E. Illín. Hrají: J. Vršťala, R. Lukavský, J. Rozsíval, J. Mareš, N. Gajerová, E. Šenková.


Neděle 14. 2. 2010 – 20.00

Rukojmí v Bella Vista (1979)

Režisér Jiří Sequens byl nejen zdatným filmovým profesionálem (v jeho tvorbě figuruje několik bezesporu zdařilých titulů), ale nezapomínal ani – obecně řečeno – na obchodní stránku své činnosti. Nejlepší ilustrací toho konstatování jsou filmy, které Sequens „navěsil“ na své televizní seriály. Například v Partii krásného dragouna přivedl na velkoformátové plátno radu Vacátka a jeho partu z bájné čtyřky (nebyl to samozřejmě jeho jediný odkaz na Hříšné lidi města pražského), Rukojmí v Bella Vista už pak nepokrytě koncipoval jako pro potřeby kin upravené dva díly ze seriálu 30 případů majora Zemana: Poselství z neznámé země a Rukojmí... atd. Rozsáhlý případ, jehož nitky se táhnou mezi hledači nacistických pokladů a sabotéry našich zařízení, dodávaných do Chile, začíná vraždou muže, který se chystá emigrovat do nepřátelské ciziny. Jako poslední slova před smrtí vyřkne: „Na Moravě...“  Státní bezpečnost bez problémů zjistí, že se jedná o loď Morava, směřující ze Západního Německa do Jižní Ameriky; v posádce je z vraždy podezřelý námořník Barkl – a nově i major Hradec. Ten během plavby odhalí jako sabotéra dopravovaného zařízení pro chilské měděné doly právě Barkla. Po přistání se Hradec stává nedobrovolným „hostem“ šéta společnosti UTC Mestreye; dlouho se mu však nedaří zjistit, kde se vlastně ocitl...

Vedle známých pražských zákoutí Sequens točil v západoněmeckém Kielu, jihoamerické prostředí mu nabídla pohostinná Kuba. Nutno říci, že už po premiéře budil Sequensův film shovívavý úsměv; povrchní zápletka, popis kontrarevolučních a jiných rejdů západních centrál včetně odhalení spřízněné duše v podobě kubánského rozvědčíka – to diváky příliš nepřesvědčilo. Ti z nich, kteří si četli reportáže z natáčení mohli alespoň členům štábu a hercům závidět, jak se na Kubě pěkně opálili. Ve filmu samozřejmě hrála „Zemanova parta“, prim však měl Rudolf Jelínek jako Hradec. V televizním seriálu, jak víme, tento prominent naší kontrarozvědky přišel o život, ve filmu však všechny ústrky a útrapy přežil. Zklamaní diváci se pak následně dožadovali jeho pohřbu i ve filmu.

Režie: J. Sequens. Kamera: V. Hanuš, J. Hanuš. Hudba: Z. Liška. Hrají: R. Jelínek, J. Adamíra, H. Maciuchová, M. Klásek, R. Lukavský.


Neděle  14. 2. 2010 – 22.00

Tím pádem (1979)

Zazní-i dnes jméno Žluťák Hrubý, spousta diváků – přiznejme, že převážně divadelních a televizních – naprosto přesně ví, o koho jde. Tento svérázný herec stál poprvé před filmovou kamerou v roce 1968, kdy se natáčel Jirešův Žert. Josef Hrubý tehdy figuroval v seznamu účinkujících asi na padesátém místě. O dekádu později, kdy Karel Kovář realizoval svůj druhý film Tím pádem už Hrubý (byl to rovněž jeho druhé filmování) už hrál hlavní roli. V „civilu“ však v té době ještě pracoval jako vodoměřič; než se stal hercem na plný úvazek živil se jako liftboy a promítač. V Kovářově hořké komedii Hrubý ztělesnil venkovského učitele jménem Amadeus Macků. Nenapravitelný snílek , který měl být – jak o tom svědčí jeho křestní jméno – hudebním virtuosem, je posedlý touhou létat. Vymýšlí a vlastnoručně staví vznášecí aparáty, kvůli kterým se stal trnem v oku křupanským sousedům. Kvůli rozmanitým zraněním při svých létacích pokusech totiž zanedbává svou práci, sousedé si musí chodit sami pro poštu, navíc si ho oblíbila mladá místní lékářka. Partu hospodských žvanilů rovněž popuzuje dřevěná rozjezdová dráha, kterou umíněný pošťák buduje pro svůj další letecký experiment.

Výtvarně zajímavou hříčku napsal Jan Fleischer, jehož scénář připomíná hořké gruzínské komedie, které se u nás v osmdesátých letech také uváděly. Má navíc nádech protitotalitní alegorie o výjimečném jedinci,  šikanovaném konformním stádem. Nepříliš optimistický snímek nepřinesl režisérovi Karlu Kovářovi mnoho štěstí. Přestože jeho předcházející svižná detektivka Past na kachnu signalizovala nadějného tvůrce, po snímku Tím pádem se jako filmový režisér již odmlčel. V několika filmech se pak ještě objevil jako herec, v roce 1987 však sám ukončil svůj život. Z Josef Žluťáka Hrubého se mezitím stal „plnohodnotný“ herec, člen pražského Divadla na zábradlí, jenž však účinkuje i na jiných scénách. Dobře známá je jeho spolupráce s J. Krausem a J. Ornestem, kromě jiného jsme jej vídali v televizní Dvaadvacítce. Roli mladé lékařky hrála slovenská herečka Zuzana Cigánová, která nebývala na Barrandově  vzácným hostem (hrála mimo jiné v Romanci pro křídlovku, v detektivce Sázka na třináctku nebo v historickém opusu O. Vávry Putování Jana Ámose).  

Režie: K. Kovář. Kamera: F. Uldrich. Hudba: J. Klusák. Hrají: J. Hrubý, Z. Cigánová, K. Brožek, J. Abrhám, J. Větrovec, L. Kostelka.