Doporučujeme filmy na týden od 1. 2. 2010


Pondělí  1. 2. 2010 – 20.00

Sladké hry minulého leta (1969)

Film Sladké hry minulého léta vznikl jako součást umělecky ambiciózní dramaturgie slovenské televize, v roce 1970 pak získal na televizním festivalu v Monte Carlu nejvyšší ocenění Grand Prix spolu se Zlatou nymfou za kameru pro J. Šimončiče. Scenáristka Alta Vášová tu režisérovi nabídla rozšířenou verzi drobné črty Guy de Maupassanta Muška, kterou slavný romanopisec a povídkář napsal v roce 1890, kdy již věděl, že jej čeká neodvratný konec v důsledku progresivní paralýzy. V Mušce se spisovatel rozpomíná na 70. léta devatenáctého století, kdy se v plné síle oddával bujarému vodáckému životu. Na řece si tehdy kompenzoval ubíjející šeď svého ministerského úřadování. Příběh členů vodáckého spolku má jednoduchý děj: mezi jeho mužskými členy se jednoho dne objeví čilé dívčí stvoření s vyřídilkou, na které si činí právo jeden z vodáků. Záhy začnou v Muščině přízni pytlačit i ostatní, a tak, když se zjistí, že otěhotněla, nezbývá než přijmout kolektivní otcovství. Od této povinnosti však vodáckou partičku osvobodí dramatická nehoda – pád kormidelnice do vody na ostrý kámen a potrat mrtvého plodu. Autor končí příznačnou zjihle cynickou pointou: velký žal Mušky zastaví jeden z chlapíků příslibem, že jí udělají jiného chlapce.
Významný podíl na vyznění a úspěchu filmu mělo obsazení hlavní role, jejíž typ předurčovalo pojmenování Muška, vyvolávající představu křehkosti, subtilnosti, poletavosti, neklidu, dětskosti..., ale i života visícího jakoby na vlásku. Filmová Muška ztělesněná Janou Plichtovou (byla to její první filmová role), představovala fotogenicky velmi výraznou osobnost, dávající tušit hlubší prožitkovou vrstvu. Příběh ji přivedl mezi typově různorodou skupinu flamendrovských bohémů z městské periférie, kde jí na úmornou dřinu pradleny dávalo zapomenout občasné pomilování a alkohol. Plichtová vytvořila typově podobnou postavu v Petrolejových lampách (opět pod režijním vedením J. Herze), později však již štěstí na další výjimečné role neměla. Můžeme ji například zahlédnout v komedii H. Bočana Parta hic nebo ve snímku Starý včelár. V roce 1985 se jako filmová herečka odmlčela, dnes ji slovenská veřejnost zná jako studenty psychologie prý obávanou prof. PhDr. Janu Plichtovou, PhD. Partnery J. Plichtové coby Maupassantovy Mušky se stala dvojice M. Lasica– J. Satinský a tehdy velmi populární F. Velecký.

Režie: J. Herz. Kamera: J. Šimončič. Hudba: Š. Koníček. Hrají: J. Plichtová, F. Velecký, L‘. Záhon, M. Lasica, J. Satinský, M. Ladižinský.


Pondělí 1. 2. 2010 – 22.00

Zima kúzelníkov (2006)

Každý film Dušana Trančíka je svým způsobem událost. Připomeňme si alespoň jeho nejznámější tituly Víťaz, Pavilón šeliem a Iná láska – a televizní snímek Zima kúzelníkov má šanci se k nim přiřadit. Od těch předchozích se však přece jen v něčem liší; přestože v Trančíkově předchozí tvorbě nechybí komika ani ironie, tentkorát je základním tónem jeho filmu komediálnost kořeněná groteskou. Protagonisté filmu, v podstatě věční smolaři, se ocitají před zásadním diilematem: mají ve svém životě vůbec ještě naději, že zažijí něco pořádného, výjimečného? A budou vůbec schopni poznat, že ta poslední životní šance je tu? Hlavní postavou příběhu je bývalý varietní umělec, který je náhle propuštěn z práce v autobazaru, kde si přivydělával jako noční strážný. Vitální šedesátník však ještě zdaleka nerezignoval a neustále touží žít – a něco zažít. Náhodné setkání s bývalým kolegou Čepelkinem mu po jejich bouřlivé oslavě vnukne nápad: souhlasí s nabídkou na lukrativní jízdu lodí po Středozemním moři, kde by po večer bavili majetné cestující svými kouzelnickými triky.

Vedle nich je tu svobodná třicátnice Biba, těhotná se svým milencem, věčně zadluženým gamblerem Moskytem. Prekérní situace spolu s tlakem vymahačů dluhů přimějí poněkud protoduchého Moskyta   k rozhodnutí opatřit si prostředky loupeží na poště. Vždyť každou chvíli je někdo přepaden a okraden, a málokdy někoho chytí – myslí si on. Biba však připadne na méně nebezpečné řešení. Hlavní roli filmu, který se na Slovensku setkal jak s nadšeným přijetím jako skutečně zábavná podívaná, tak rovněž vzbudil rozpaky, vytvořil Marián Labuda, jeho parťákem v roli Čepelkina se stal Marián Slovák. Jako třetí v trojlístku pánských hvězd je citován Csongor Kassai coby prosťáček Moskyt. Rodáka z východoslovenského Král‘ovského Chlmce u nás známe z filmů Musíme si pomáhat a Čert ví proč. Kassai je členem souboru Radošínského naivného divadla, hostuje však i na jiných scénách, mimo jiné ve Slovenském národním divadle. Soňa Norisová je samozřejmně sestrou u nás rovněž dobře známé zpěvačky a herečky Zuzany Norisové. 

Režie: D. Trančík. Kamera:.D. Šimončič. Hudba: S. Michalidesová. Hrají: M. Labuda, A. Vargová, C. Kassai, M. Slovák, A. Michalidesová, S. Norisová.


Úterý 2. 2. 2010 – 20.00

Kulhavý ďábel (1968)

Zazní-li otázka, ve kterých filmech hrál Václav Neckář hlavní roli, určitě si většina diváků vzpomene na Ostře sledované vlaky, Skřivánky na niti nebo Šíleně smutnou princeznu. Ale co hudební komedie Kulhavýďábel? Titulní roli si v ní sice pro sebe vyhradil režisér filmu Juraj Herz, ale celý příběh se točil kolem mládence Honzy Nováka neboli Vaška Neckáře. Právě jeho si totiž vyhlédl ďábel vilnosti Asmodeus, aby mládence přesvědčil o pošetilosti čisté lásky. V podobě kulhavého muže se tento pokušitel toulá světem a svými kouzly po libosti spojuje milenecké dvojice. U Honzy a jeho milované blondýnky Zuzany však narazí kosa na kámen, oba mladí lidé mají oči jen pro sebe. Ďábel se však nechce vzdát a na oba strojí nejrozmanitější nástrahy. Vstupuje do Honzových snů a předvádí mu v nich stinné stránky a ošidnosti lásky – nevěru, hysterii, fetišismus nebo žárlivost, které lásku provázejí co jsou lidé lidmi. Honza i Zuzana však tvrdě odolávají, ačkoliv, kdo ví...?

Kulhavý ďábel je, jak již bylo zmíněno, hudební film. Václav Neckář tu proto nejen hraje, ale i zpívá, a spolu s ním M. Kubišová, Y. Přenosilová, H. Vondráčková či K. Štědrý, hrají orchestr K. Krautgartnera, skupina Mefisto i jazzband bratří Smetáčků. Jako choreografové se zde uplatnili Pavel Šmok a Luboš Ogoun. Herzův film pak nejspíš drží jeden český (oficiálně však nepotvrzený) rekord – několik desítek herců a hereček má u názvu své role napsáno: blázen. Kvůli těmto postavám pak ve filmu nechybí ani takové typy jako primář (toho s hlasem Jana Třísky hrál slovenský herec F. Zvarík) a zdravotní sestry a ošetřovatelky. Tu hlavní z nich představoval další host ze Slovenska, herečka Olga Šalagová, které zde režisér Herz svěřil její tehdy dost častý typ role, totiž svůdnice. Popravdě řečeno našel se málokdo, kdo by horoval pro to, že právě tenhle snímek patří mezi Herzova nejvydařenější díla. Přesto své místo v historii naší kinematografie má – svou první velkou filmovou roli (ztělesnila Zuzanu) tu totiž vytvořila Jana Šulcová.

Režie: J. Herz. Kamera: J. Novák. Hudba: J. Klusák. Hrají: J. Herz, V. Neckář, J. Šulcová, O. Šalagová, F. Zvarík.


Úterý 2. 2. 2010 – 22.00

Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979)

Filmem Panelstory se Věra Chytilová vrátila po azylu v Krátkém filmu mezi „plnohodnotné“ barrandovské tvůrce. Námět a scénář spolu s ní napsala spisovatelka Eva Kačírková, která se ve filmu objevila i jako herečka v roli členky kolaudační komise. Vlastní děj snímku je pestrou mozaikou situací a událostí, v nichž se ocitají a které prožívají obyvatelé rozestavěného sídliště. Očima malého Pepíčka Nováka a jeho dědy, kteří by se měli stát novými obyvateli sídliště, sledujeme ono nezvyklé hemžení lidí a lidiček, kterým nové, ještě nedokončené prostředí plné záludných nástrah, klade spoustu překážek. Jsme svědky povrchní činnosti kolaudační komise, která zde zjišťuje spoustu závad. Sledujeme jisté vystřízlivění mladé dívky, která by se ráda vdávala, když vyslechne manželskou hádku své někdejší spolužačky. Světlíkem se rozléhá milostné tokání dívčiny matky s populárním hercem Kodešem, který, jak jen může, se pokouší uplatňovat svůj šarm. Na sídlišti se objeví sanitka, jež má dopravit do nemocnice starou ženu, místo ní však odjede hysterická nastávající maminka. Malý Pepíček se mimoděk stane příčinou rozchodu jeho jmenovce se záletnou partnerkou a děda nakonec zjistí, jak se to doopravdy má s přáním jeho dcery, aby se k ní nastěhoval.

Ve filmu uvidíme dlouhou řadu známých i méně známých herců (J. Kodet si tu tak trochu tropí šoufky sám ze sebe) a osobností, které si sem odskočily z jiné profese (spisovatelky Eva Kačírková a Iva Hercíková, mim Boris Hybner, objeví se tu stará paní Štěpánka Chytilová i děti Věry Chytilové Štěpán a Tereza Kučerovi...). Věra Chytilová měla i s tímto filmem jisté potíže, ty už však naštěstí dávno odvál čas. A koho zajímá, na kterém sídlišti se točilo, mohl by si to jet ověřit na pražské lokality Chodov a Háje.

Režie: V. Chytilová. Kamera: J. Šofr. Hudba: J. Šust. Hrají: L. Bech, A. Vaňha, E. Kačírková, J. Kodet, B. Poloczek, K. Jerneková.


Středa 3. 2. 2010 – 20.00

Mykoin PH 510 (1963)

Jiří Lehovec natočil pouze dva celovečerní filmy – jen toto konstatovat by však byla naprosto zavádějící informace, chtěli-li bychom si připomenout tohoto všestranného umělce, filmaře, fotografa, novináře a pedagoga. Jméno Jiřího Lehovce je spojeno snad se všemi aktivitami kulturní avantgardy v předválečném období, byl členem Devětsilu, podílel se narozvoji filmové kritiky, publicistiky a sociální fotografie, spolupracoval s E. F. Burianem, Elmarem Klosem, Jiřím Trnkou, působil ve filmových studiích na Barrandově a ve Zlíně, závěr života strávil jako pedagog na FAMU. Úctyhodný výčet jeho aktivit by ještě mohl dlouho pokračovat... Jeho doménou však byl především dokumentární film, Jiří Lehovec natočil dlouhou řadu snímků, z nichž mnohé se staly součástí tzv. zlatého fondu československé kinematografie. Hrané drama Mykoin PH 510 se sice v této souvislosti jeví jako Lehovcovo ojedinělé žánrové odbočení z jeho celoživotního zaměření, svým námětem je však svým způsobem v podstatě doplňuje.

Film je situován do období tzv. protektorátu, kdy v malé továrničce na léčiva kdesi na okraji Prahy dojde český personál k rozhodnutí pokusit se na vlastní pěst vyvinout lék ze „zázračné“ penicilínové plísně. Informace o ní získal bývalý vysokoškolák Honza ve starých novinách v článku o britském mikrobiologovi Flemingovi. Pod záminkou vývoje látky, která ochrání potraviny před zplesnivěním, se skupinka vědců a někdejších studentů ve skromných podmínkách pustí do práce. Ta je nakonec korunována získáním látky nazvané Mykoin PH 510. Tím však vlastní příběh ještě nekončí, nesmíme totiž zapomenout na vnější okupační okolnosti... Hlavní roli filmu režisér Lehovec svěřil herci Karlu Meisterovi, jehož profesionální dráha byla zpočátku spojena s řadou oblastních divadel, v šedesátých letech pak zakotvil na brněnských scénách. Film využíval jeho umění velmi sporadicky, postava dr. Bendy v Lehovcově dramatu byla Meisterova první velká a nakonec v podstatě ojedinělá filmová role. Atypické při natáčení filmu Mykoin PH 510 bylo využití mikro a makro kamer pro zachycení specifických záběrů, souvisejících s vědeckým výzkumem.

Režie: J. Lehovec. Kamera: J. Holpuch, Z. Šibrava. Hudba: Z. Liška. Hrají: K. Meister, V. Hašek, V. Čech, K. Vochoč, K. Bešťák.


Středa 3. 2. 2010 – 22.00

Noční host (1961)

Převést divadelní hru na filmové plátno bývá zapeklitý úkol; zkušený Otakar Vávra se s ním v přepisu komorního dramatu Ludvíka Aškenazyho Noční host vyrovnal svébytným způsobem – širokoúhlé plátno mu poskytlo prostor pro zakomponování retrospektivních sekvencí, které doplňovaly aktuální děj, probíhající v kterémsi pohostinském zařízení na benešovské silnici. Právě tady se zastaví západoněmecký obchodník Walter Huppert, jehož mercedes má závadu a sebevědomý chlapík, který cestou sbalil trochu naivní českou studentku Janu, tu hledá pomoc. Huppert si tu pro jistotu zajistí nocleh a pak ve výčepu spolu s vínem a předstíranou bodrostí zahrnuje přítomné výlevy své výřečnosti. Jak stoupá procento alkoholu v jeho krvi, stále zřetelněji vychází najevo jeho nacistická nátura. Hostinský Kalous poslouchá jeho žvanění se vzrůstajícím rozčilením – Huppert mu totiž stále silněji připomíná esesáka, který ho brutálně týral v koncentračním táboře. Kalous nakonec zarazí jeho štvavé řečnění výstřelem z pistole. Další konflikty mezi Huppertem a přítomnými na sebe nenechají dlouho čekat...

Vávrův film je jedním z dokladů hereckého mistrovství Rudolfa Hrušínského v titulní roli. Tehdy čerstvý čtyřicátník již nebyl do té doby vesměs stereotypně obsazovaným představitelem záporných figur a figurek, ani filmovým Švejkem a pohádkovým lakomcem Pandrholou. Šedesátá léta mu konečně nabídla možnost uplatnit jeho rozsáhlý herecký rejstřík od inteligentních komedií pro zločinný charakter pana Kopfrkingla. Jako Walter Huppert se dokázal vyhnout prvoplánové karikatuře (západo)německého bohatce, plasticky vytvořil zápornou, ve své realističnosti uvěřitelnou postavu. Pro dobové publikum byla překvapením kladná postava starého lamače Remundy, kterou ztělesnil Martin Růžek. Tomu do té doby byly totiž díky jeho výrazné fyziognomii vesměs nabízeny role typu důstojníka-zbabělce, pátera Koniáše nebo krále Kazisvěta. Ludvík Aškenazy, autor divadelní hry, prošel pestrými životními osudy. Jako rodák z Českého Těšína maturoval v Polsku, studoval ve Lvově, za války bojoval s Ludvíkem Svobodou u Sokolova. V roce 1945 se oženil s dcerou spisovatele Heinricha Manna, působil v pražském rozhlase, v roce 1968 jako mnoho jiných emigroval. Velkou popularitu mu vynesly jeho Dětské etudy, Aškenazy psal povídky a divadelní hry. Později v Německu se rovněž stal oblíbeným autorem mnoha rozhlasových her, televizních a filmových scénářů.

Režie: O. Vávra. Kamera: J. Tuzar. Hudba: J. Srnka. Hrají: J. Vala, M. Růžek, R. Hrušínský, J. Hlaváčová, S. Amortová.


Čtvrtek 4. 2. 2010 – 20.00

Dům ztracených duší (1967)

Napínavý kriminální příběh, odehrávající se v prostředí psychiatrické léčebny, napsal spisovatel Pavel Hejcman jak v podobě románu Dům za duhovou zdí (vyšel v době natáčení filmu), tak jako scénář pro režiséra Jiřího Hanibala. (připomeňme si, že Hejcmanova detektivka Anděl hraje na violu se stala předlohou snímku Smrt za oponou.) Na počátku případu, který řeší kapitán Havel a poručík Mareš, je vražda válečného zločince Franze Mooseho, který  po svém soudu skončil na psychiatrii. Kriminalisté zjistí, že se tento pacient již několikrát marně pokusil o útěk a nudu si krátil malováním obrazů; čas od času jej navštívil německý občan Gebauer. Než kapitán Havel stačí vyslechnout pacienta Kozderu, který s Moosem sdílel pokoj, je Kozdera zavražděn. Zkoumání Mooseho obrazů dovede kriminalisty k místu, kde byly ve skále ukryty vzácné obrazy. Je jasné, že případ má dalekosáhlé pozadí, jehož nitky vedou do zahraničí. Neznámý pachatel však vraždí dál... Určitě by nebylo v pořádku prozrazovat tu víc; snad jen to, že příběh je opravdu napínavý a že o rozluštění nepřijdeme.

Herecké obsazení filmu není nijak překvapující, většinu rolí Jiří Hanibal svěřil osvědčeným interpretům v čele s J. Adamírou a M. Zounarem, setkáme se zde s J. Jiráskovou, J. Štěpánkovou či R. Brzobohatým, režisér si vzpomněl i na hvězdu padesátých let E. Kubešovou (hrála mimo jiné ve filmech Zítra se bude tančit všude, Větrná hora nebo 105 % alibi). Přesto je Dům ztracených duší alespoň v drobnostech hodný zmínky: svou první filmovou roli tu dostal Karel Dellapina, pozdější častý představitel spíše drsných chlapských typů, naopak poslední roli v českém hraném filmu tu měla Alexandra Myšková coby sestra Filiberta (ji si můžete pamatovat z filmů Romeo, Julie a tma, ...a pátý jezdec je Strach nebo Bloudění). V  roce 1968 dostala ještě roli v televizním snímku Spravdlnost pro Selvina... Datum naznačuje jednu z možností, proč i její jméno zmizelo ze seznamů našich herců, točících doma v dalších letech. Při pátrání v pramenech pak skutečně můžete narazit na jméno Alexandra Myšková u režisérky jednoho z divadel v Oslu. Šlo-li by o jinou osobu, „pravou“ Norku, nejspíš by se nepsalo v české podobě s –ova na konci.

Režie: J. Hanibal. Kamera: J. Vaniš. Hudba: E. Illín. Hrají: J. Adamíra, M. Zounar, J. Štěpánková, A. Myšková, J. Jirásková, R. Brzobohatý.


Čtvrtek 4. 2. 2010 – 22.00

Dáma na kolejích (1966)

Po úchvatných Starcích na chmelu se zdálo, že už je zaseto na bohatou úrodu na muzikálovém poli.  Stejný tvůrčí tým počínaje scenáristou Vratislavem Blažkem, přes trojici hudebních skladatelů, choreografa Koníčka až k režisérovi Rychmanovi dva roky po příběhu Filipa a Hanky nabídli divákům písničkami okořeněný pohled do manželské krize o generaci starších protagonistů. Ona, Marie Kučerová, jezdí s tramvají jako řidička, on, Václav Kučera,  je nákupčím v Chiraně. Jejich drama začíná v okamžiku, kdy Marie na pražském Malostranském náměstí spatří svého manžela, jak se polibkem loučí s jakousi atraktivní blondýnou. Zdrcená žena nechá tramvaj tramvají a jen co utře slzy, otevře stavidla pomsty. Manželovu nevěru řeší ryze ženským způsobem: shodí neforemný tramvajácký mundůr a začne utrácet  za modelové kostýmky, šaty, kosmetiku. Manžela, rozlíceného její velkorysou devastací spořitelních knížek dopraví opilého z podnikového večírku do bytu jeho milenky Kateřiny. Tam se seznámi s boxerem Karlem, chlapáckým manželem své sokyně a podlehne jeho šarmu... Události pozvolna směřují k rozhodujícímu utkání v ringu mezi Václavem a Karlem. Díky tomu Marie pozná, koho doopravdy miluje. Ale je to skutečně tak?

Hlavní roli tramvajačky Marie režisér svěřil stále populárnější Jiřině Bohdalové, která v té době (a nejen v Rychmanově filmu) rozšířovala svůj umělecký repertoár o zpěv. Proradného Václava Kučeru ztělesnil Radoslav Brzobohatý, atraktivní Kateřinu hrála Libuše Geprtová a sportu oddaný František Peterka si (jako častokrát) mohl před kamerou opět zaboxovat. Seznam dalších účinkujících obsahuje desítky, ba až stovky jmen – v řadě scén se před kamerou uplatnily davy statistů. Mezi filmovými manekýnami se pohybují skutečné manekýnky, mezi fotoreportéry skuteční fotografové, mezi komentátory praví komentátoři... Kdo koho zná, ten si je tam najde. Filmová historie zhodnotila Dámu na kolejích stručně: není to špatný film, ale zázrak Starců se již nekonal...

Režie: L. Rychman. Kamera: J. Hanuš. Hudba: J. Bažant, J. Malásek, V. Hála. Hrají: J. Bohdalová, R. Brzobohatý, F. Peterka, L. Geprtová, S. Fišer.


Pátek 5. 2. 2010 – 20.00

Odvážná slečna (1969)

Komedie s poněkud idealistickým vyzněním (někdy v této souvislosti zaznívají myšlenky o pohádkovém řešení ústředního problému) vznikla podle divadelní hry Vratislava Blažka, v níž v titulní roli pod režijním vedením J. Dudka excelovala J. Hlaváčová. Ve filmové verzi, dopracované scenáristou O. Zelenkou postavu sekretářky Zdenky Mikové převzala Jiřina Bohdalová, režie se ujal František Filip. Na počátku neobvyklého případu altruistické ženy stojí docela všední příhoda. Nový předseda senátu civilního soudu JUDr. Kroupa v podání Josefa Kemra se náhodou stane svědkem toho, jak jeho sekteretářka Miková, kterou zdědil po svém penzionovaném předchůdci, krade v samoobsluze konzervy. Kroupa je tím zaskočen – mladá pohledná žena se mu líbí a za dobu, co se stala jeho sekretářkou, se do ní jednoduše zamiloval. A protože po ní samozřejmě chce vysvětlení, Zdenka ho přiměje k návštěvě u ní doma. Zde se sice soudce dozví, proč se jeho sekretářka chová tak, jak se chová, ale jeho znepokojení se změní ve zděšení.

Zdenka Miková se totiž rozhodla na vlastní pěst napravovat hříchy rodičů, kteří se ocitli před soudem, a kteří se hrdlí jen o vlastní zájmy a vesměs ignorují své děti. Kroupa zjistí, že jeho sekretářka v podstatě unáší potomky necitelných a leckdy i surových rodičů, falšuje adopční listiny a sama se pak o nešťastná dítka stará, jak jen může. Že tato činnosti odporuje zákonu je více než zřejmé; Kroupa proto Zdenku přiměje, aby se sama přihlásila na Bezpečnosti. Jak její soukromé prosazování spravedlnosti skončí? Nechte se překvapit... Vratislav Blažek je, jak známo, jedním z autorů slavných Starců na chmelu, jistou sounáležitost s tímto muzikálem potvrzuje i dvojice hudebních skladadelů Malásek-Bažant. V dobově standardním hereckém obsazení si určitě všimneme Romana Skameneho v roli jednoho z chráněnců Zdenky Mikové; milovníci starých, dnes již neexistujících pražských lokalit si mohou připomenout, jak tehdy vypadala poměrně známá kavárna Hlavovka.

Režie: F. Filip. Kamera: R. Stahl. Hudba: J. Malásek, J. Bažant. Hrají: J. Bohdalová, J. Kemr, S. Zázvorková, V. Voska, Z. Kryzánek.


Pátek 5. 2. 2010 – 22.00

Choking Hazard (2004)

Komediální horor režiséra Marka Dobeše je určen především mladému publiku. Mládež bezesporu ocení odvahu, s jakou začínající tvůrce vypustil na plátna našich kin nestvůrná zombie nejrozmamitějšího ražení. Někdejší filmový novinář Marek Dobeš se rozhodl stát členem obce, kterou sám předtím podroboval kritickému zkoumání. Svým komediálním hororem vzbudil jak vlnu nadšení a potlesk na „otevřené scéně“ především u mladých diváků, naladěných na stejnou vlnu humoru, tak i opovržlivé odsudky těch, kteří mu vytýkali minimálně začátečnický diletantismus. Poslyšte, s jakými postavami se vedle osob s všedními jmény a profesemi jako dr. Reiniš, pan Nedobyl, nadlesní, taxikář, servírka také v jeho filmu setkáváme: superzombivec, zombivec otloukánek, zombivec zmlácený Dádou, zombivec s hrncem na hlavě, Hitchcock, sexy prodavačka, kung-fu zombivci...

Při natáčení filmu se uplatnily i takové profese jako krotitel švába, designér rakve, mezi rekvizitami figurují sekera v zádech nebo bojové vozidlo Dády Patrasové. Hlavní role vytvořili Jaroslav Dušek a Jan Dolanský, o nichž víceméně panuje shoda, že tu hráli nad rámec svých běžných (u Duška „hřebejkovských“) šarží, Dáda Patrasová hraje Dádu Patrasovou – a chceme-li jmenovat další protagonisty z branže, nesmíme opominout Tomáše Baldýnského, Ondřeje Neffa, Roberta Rosenberga, Petra Zenkla... Vedle nich tu však jsou desítky postav, které rozšifrují především jejich známí mezi diváky. A co že je to vlastně onen Choking Hazard? Hračkářský průmysl tak označuje malé součástky výrobku, které by mohly dítěti zaskočit v hrdle. Něco podobného se pak stane hrdinům Dobešova filmu, kteří se sejdou v motelu Halali, aby tu hledali smysl života. Z lesa však na ně vyrukují zombíci, aby jako myslivci mezi nimi ulovili slabé kusy...

Režie: M. Dobeš. Kamera: M. Preiss. Hudba: F. Fuka. Hrají: J. Dušek, J. Dolanský, E. Nadaždyová, A. Fialková, E. Janoušková.


Sobota 6. 2. 2010 – 20.00

Království za kytaru (1989)

Relativně nenápadný film z doby, kdy se zásadně měnil náš společenský a politický systém a zřejmě málokdo měl tehdy myšlenky na to, aby šel do kina na film určený dospívající mládeži – premiéru měl totiž v březnu 1990. Dnes, po  dvaceti letech, však leckoho může nečekaně oslovit svou bezprostředností. Protagonistou příběhu scenáristky a režisérky Drahomíry Králové je šestnáctiletý mládenec Hynek Engel, který se doslova zblázní do elektrické rockové kytary. Jednu si vyhlédne, nádherný nástroj je však nad jeho finanční možnosti. Hynek se tedy rozhodne přemluvit rodiče, aby mu vypomohli, bohužel však u nich nepochodí. Nezbývá mu tedy nic jiného, než pokusit se potřebné peníze sehnat na vlastní pěst... Film Drahomíry Králové byl sice ex post charakterizován jako normalizační moralita, která měla mládež vést k žádoucím vzorcům chování, dnes však převládají hlasy, že toto hodnocení bylo poněkud ukvapené a že je vlastně neokázale realistický. Drahomíra Králová vystudovala režii na  FAMU, po ukončení studií nastoupila do Filmového studia Barrandov do výrobní skupiny dětského filmu. Nejmladším divákům zůstala Králová věrná po celou svou kariéru. Zpočátku spolupracovala s režiséry V. Vorlíčkem a M. Vošmikem, převážnou část své tvorby však natočila  s Věrou Plívovou–Šimkovou – Mrkáček Čiko (ten dokončila za onemocnělou kolegyni), Tony, tobě přeskočilo, Jak se točí Rozmarýny, Páni kluci, Přijela k nám pouť nebo rodinná komedie Artuš, Merlin a Prchlíci.

Jako samostatná režisérka Drahomíra Králová debutovala až v roce 1984 filmem Vyhrávat potichu, sama je podepsána i pod snímky Kam doskáče ranní ptáče, Vyhrávat potichu nebo Potkal jsem ho v ZOO. Králová se za léta svého působení u filmu naučila mistrně vést před kamerou i ty nejmenší dětské neherce, čehož je dokladem film Čarodějky z předměstí, kde spojila realitu všedního života s dětským světem plným fantazie a čarodějných kouzel. Drahomíra Králová nečekaně zemřela na infarkt v únoru 2007. Hlavní dětské (či „mladé“) role vytvořili neherci, v postavách rodičů protagonisty příběhu se pak setkáváme s Lenkou Termerovou a Oldřichem Víznerem. Hudbu k filmu složil známý jazzman Milan Svoboda. A koho zajímá, čí kytary ve skutečnosti ve filmu zazní, tomu prozradíme, že na ně hrají Luboš Andršt a Petr Zeman.

Režie: D. Králová. Kamera: V. Růžička. Hudba: M. Svoboda. Hrají: M. Kukla, M. Učíková, L. Termerová, O. Vízner, M. Herbichová.


Most na tú stranu (1961)

Mladá žena, spíše ještě dívka, na prahu vstupu do života – co všechno může na nezkušené naivní stvoření čekat? Když se pak v její bezprostřední blízkosti objeví atraktivní mužný mladík není se co divit,  že se do něj zamiluje. A protože jej hrála tehdejší slovenská filmová hvězda Jozef Adamovič, vzdychala po něm v kině nejedna – a určitě nejen mladá – divačka. Hrdinka psychologického snímku režiséra Vladislava Pavloviče Most na tú stranu je teprve šestnáctileté prosté děvče Mária, která převážnou část svého dosavadního života strávila na venkovské samotě. Vyučila se však a nyní přichází do velkého závodu; a protože jsme na přelomu padesátých a šedesátých let, není v té době v podstatě nijak neobvyklé, že oním podnikem je kotlárna a že Mária má pracovní zařazení svářečka. Okatá dívka okamžitě upoutá pozornost atraktivního dílenského plánovače Milana, pro kterého je hračkou nezkušené děvče získat. Zamilovaná Mária svou první lásku všemožně brání před kamarádkami a spolubydlícími, které se jí pokoušejí otevřít oči; dívka to chápe jako projev jejich závisti. Až při oslavě jejích sedmnáctých narozenin... – ale nepředbíhejme.

Film Vladislava Pavloviče patří k těm titulům, u nichž se můžeme v dokumentačních podkladech setkat s častým „překlepem“: hlavní dívčí roli totiž nevytvořila pražská Jana Hlaváčová, ale jako svou první – a hned hlavní – devatenáctiletá brněnská herečka Jana Hlaváčková, tehdy ještě studentka JAMU. Svou nejznámější filmovou postavu pak vytvořila ve filmu F. Vláčila Údolí včel. Jejím partnerem se zde stal Jozef Adamovič, jeden z nejznámějších slovenských herců. Adamovič v roce 1960 absolvoval herectví na VŠMU v Bratislave a stal sa členem Slovenského národního divadla; současně o něj ihned projevili zájem filmaři: byl tehdy obsazen do snímku Valčík pro milión. Počet jeho filmových titulů pak dodnes přesáhl stovku – a to ten poslední z nich nese datum 1997!  Manžel herečky Božidary Turzonové, jenž odešel v roce 1991 z divadla, však poutal pozornost veřejnosti nejen svou uměleckou činností, ale i dramatickými životními osudy. Přežil mimo jiné těžkou autohavárii, celé Slovensko s napětím sledovalo jeho vítězný boj se smrtelnou chorobou, kterou zdolal speciální dietou, založenou na kozím mléku, již si sám vytvořil a aplikoval. Jako podnikatel a politik však Adamovič již neuspěl, dnes působí jako pedagog na Akademii umění v Banské Bystrici.

Režie: V. Pavlovič. Kamera: F. Lukeš. Hudba: M. Brož. Hrají: J. Hlaváčková, J. Adamovič, I. Rajniak, D. Blaškovič, O. Zöllnerová, D. Nováková.



Ducháček to zařídí (1938)

Slavný král komiků v jedné ze svých nejlepších veseloher vytvořil titulní postavu důvtipného zaměstnace v advokátní kanceláři, jejíž šéf je ochoten se kvůli lásce k vrtošivé dívce nechat finančně zruinovat. Nebyl by to ovšem Vlasta Burian – tedy Ducháček – aby nepřišel na důvtipnou fintu, jak majetek všech zúčastněných stran uhájit. Jednu z nejoblíbenějších komedií s Vlastou Burianem v hlavní roli natočil Karel Lamač v roce 1938 – v tomto roce byl oblíbený herec a režisér velmi pilný, realizoval tehdy totiž čtyři další filmy. Příští rok stihl ještě jednu veselohru – opět s Burianem v hlavní roli – U pokladny stál, jež měla premiéru v únoru 1939. To byl poslední Lamačův český film, režisér po něm zvolil odchod do emigrace. Tak jako u řady dalších Burianových filmů se předlohou Ducháčka stala hra z repertoáru jeho divadla, tentokrát fraška Rudolfa Bernauera a Rudolfa Österreichera Konto X. Burian v ní vytvořil postavu advokátního solicitárora Jana Damiána Ducháčka, zaměstnance advokátní firmy dr. Fauknera, která mimo jiné spravuje finanční záležitosti poněkud nafoukané a rozhazovačné rodiny Rispaldiců. Ducháček má velké starosti: jeho šéf totiž tajně miluje jejich dceru Juliii a proto Rispaldicům tají, že jsou prakticky na mizině. Naopak všechny jejich vrtochy hradí ze svého (tedy z konta X) a tím se sám finančně vyčerpává. Opravdu do úzkých se Ducháček dostane v okamžiku, kdy mu dr. Faukner nařídí, aby proplatil směnku, kterou podvodně podepsal Juliin lehkomyslný bratr Ervín. Ducháček, jak určitě všichni dobře víme, si však se všemi potížemi dokáže bravurně  poradit.

V postavě dr. Fauknera si připomínáme herce Ladislava Hemmera (ročník 1904), od roku 1937 člena Divadla Vlasty Buriana. V letech 1931 až 1942 hrál tento oblíbený představitel milovníků, důstojníků a floutků ve 40 filmech, v řadě z nich po boku svého zaměstnavatele, byť nejednou ztělesnil jeho nadřízeného (U pokladny stál, Hrdinný kapitán Korkorán, Pobočník Jeho Výsosti...). V roce 1942 se však Hemmer jako divadelní a filmový herec odmlčel. Svou nejvýraznější filmovou roli si tu zahrál tehdy třicetiletý Karel Máj, kterého si starší generace diváků spojují především s pražským Realistickým divadlem, kde působil od roku 1946 až do svého odchodu do důchodu. Film však byl na role pro Karla Máje pozoruhodně skoupý: po válce se tento herec objevil jen v pěti filmech. A fanoušky nepřehlédnutelného epizodisty Aloise Dvorského jistě potěší jeho výstup v postavě chlapíka jménem Josef Zmok.

Režie: K. Lamač. Kamera: O. Heller. Hudba: E. Fiala. Hrají: V. Burian, L. Hemmer, M. Gampeová, K. Máj, A. Mandlová.


Sobota 6. 2. 2010 – 22.00

Kočka (1982)

Ačkoliv jde o slovenský film, jeho autoři použili název v češtině. Slovo kočka totiž zřejmě lépe vystihuje skutečnost, že ústřední postavou příběhu je atraktivní dívka, která použije všechny ženské „zbraně“, aby odvedla – ve svých očích perspektivního – muže od jeho dosavadní rodiny... Obětí půvabné mladé krásky Daniely se stane ing. Martin Bogdan, který svůj nadprůměrný životní standard „realizuje“ jako vedoucí v autoservisu. V retrospektivě, jež následuje po finále příběhu (s ním nás však autoři seznámí hned v úvodu filmu) sledujeme Bogdanovy životní peripetie od doby, kdy při zaměstnání studoval a s jistým rozladěním sledoval svou upachtěnou manželku, která věnovala veškerý čas a péči jejich malé dcerce. Poté, co Bogdan dostuduje a stane se šéfem, začne se stydět za svou ženu, původně servírku. Jako na zavolanou se v jeho blízkosti objeví atraktivní Daniela – a pak následuje to, co se v podobné situaci odehrává až příliš často: Bogdan se rozvede, ožení se s Danielou – a ta zanedlouho čeká jejich dítě. Jenže co bude dál? Vždyť Bogdan se na to, mít znovu mimino, cití přece jen poněkud starý...

Režisér Peter Hledík obsadil do ústředních postav svého celkovečerního debutu Martina a Anny Bogdanových české herce Jana Kačera a Libuši Švormovou, titulní roli Daniely svěřil maďarské krásce Edit Frajtové (v době natáčení filmu jí bylo 27 let). Frajtová vyhrála v roce 1984 v anketě časopisu Film a divadlo jako nejlepší zahraniční herečka ve slovenském filmu. Peter Hledík (narozen v roce 1946 v Bratislavě) směřoval k filmařské profesi poněkud nezvyklými cestičkami. Původně vystudoval v Praze Střední průmyslovou školu jaderné techniky, poté pracoval v jáchymovských uranových dolech jako laborant. Současně se věnoval atletice, patřil do širšího výběru slovenské reprezentace. Později pracoval jako kulisák v divadle, byl barmanem, obsluhoval klapku na Barrandově, stal se asistentem produkce a asistentem režie. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se pustil do studií FAMU, v té době spolupracoval s Čs. televizí. Poté, co působil jako druhý režisér u V. Bahny, Z. Záhona a J. Zemana natočil Kočku jako svůj první samostatný celovečerní film. Dnes je znám a respektován především jako zakladatel a vůdčí duch filmového festivalu ArtFilm v Trenčianskych Teplicích.  

Režie: P. Hledík. Kamera: J. Ďuriš. Hudba: O. Hapka. Hrají: J. Kačer, E. Frajtová, L. Švormová, I. Krúpa, D. Bambasová, A. Vaculík.


Neděle 7. 2. 2010 – 20.00

Kdyby tisíc klarinetů (1964)

Muzikálová moralita z první poloviny šedesátých let je adaptací stejnojmenné hry Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra z repertoáru divadla Semafor. Jednoduchá zápletka o zbraních, které se proměnily v hudební nástroje byla především příležitostí prezentovat na stříbrném plátně tehdejší hvězdy velmi populárních divadel malých forem (jak se malé pražské scény souhrnně nazývaly) v čele se Semaforem a uplatnit v nich dobové semaforské hity v podání zpěvaček a zpěváků, kteří tehdy tvořili základ semaforského ansámblu. Vedle tohoto specifického herecko-zpěváckého seskupení se ve filmu objevila dlouhá řada osobností, které se pohybovaly na tehdejší hudební scéně. Vojenská kasárna a dívčí penzionát poskytly možnost „najít“ roli pro zpěváky, zpěvačky, tanečníky a tanečnice, hudebníky známé veřejnosti i svým způsobem anonymní ansámblové hráče. Mezi statisty spatříme pozdější hvězdy, některé tehdejší hvězdy se naopak vytratily z povědomí veřejnosti.

Hlavní roli filmu vytvořila Jana Brejchová, která jako televizní reportérka Tereza dala příležitost Waldemaru Matuškovi zazpívat slavnou píseň Tereza; zazní tu proslulý Motýl v podání trumpetisty Jiřího Jelínka a Jany Malknechtové (kde je jí dnes konec...) i již tenkrát do omrzelosti se opakující Babeta. Kdo  si ale dnes ještě vzpomene, že šlo o decentní odkaz na oblíbenou francouzskou komedii Babeta jde do války s půvabnou B. Bardotovou v titulní roli, která právě byla na programu našich kin? Jmenovat zde jen některé zúčastněné hudebníky, tanečníky a dirigenty by bylo nespravedlivé – je jich tam prostě tolik, že některé z nich nejspíš nakonec přehlédneme. Dovolte však připomenout alespoň jedno jméno: jednoho z generálů si zde zahrál režisér Václav Wasserman.

Režie: J. Roháč, V. Svitáček. Kamera: R. Stahl. Hudba: J. Šlitr. Hrají: J. Brejchová, W. Matuška, H. Hegerová, E. Pilarová, J. Suchý, J. Šlitr.


Neděle 6. 2. 2010 – 22.00

Smrt v sedle (1958)

Dobrodružný film z prostředí státního hřebčince díky režiséru Jindřichu Polákovi  „propašoval“ na plátna našich kin příběh s prvky westernu. Jezdí se tu na koních, točí lasem, střílí z koltů a zní tu i romantická kovbojská píseň. Hrdinou napínavého příběhu je mládenec Tomáš, který se ve státním hřebčíně spolu s dalšími chlapci připravuje na povolání žokeje. Nade vše rád čte kovbojky a rodokapsy a je proto terčem posměchu jak svých kamarádů, tak i hezké Věry, dcery trenéra Mikoty. Tomáš proto hledá útočiště u stárnoucího žokeje Kosiny, s obdivem naslouchá jeho zkazkám o někdejší žokejské slávě. Netuší, že Kosina musí opustit žokejské povolání kvůli podvodům a že hledá všechny cestičky, jak přijít k penězům. Chlapci a Věra se rozhodnou vyléčit Tomáše z jeho snění; vypůjčí si kovbojské obleky a s revolvery-kapslíkovkami přepadnou Tomáše v rokli. Netuší, že mezitím někdo jiný využil jejich hru a v převlečení za kovboje přepadl a zavraždil účetního Šulce, který vezl na statek mzdy. V dalším napínavém ději mládenci při pátrání po pachateli osvědčí své jezdecké umění.

Postavu žokeje Kosiny vytvořil Eduard Dubský (narozen 1911), vlastním jménem Neckář (byl zpřízněn se zpěvákem Václavem Neckářem). Před druhou světovou válkou býval členem menších mimopražských souborů,  od roku 1950 působil v Městkých divadlech pražských. Jeho doménou bývaly zejména konverzační role, v nich dokázal uplatnit svůj kultivovaný herecký projev. Hrával elegantní světáky, nezřídka pochybného charakteru. Z jeho filmografie lze namátkou připomenout tituly Mrtvý mezi živými, Nevíte o bytě, Strakatí andělé, Svatby pana Voka. Eduard Dubský zemřel na jaře roku 1989. Text dodnes známé písničky Seno a stáj na hudbu Evžena Illína složil Zdeněk Borovec. Jako filmový hřebčín posloužilo toto zařízení ve Slatiňanech, řada exteriérových scén se točila na Slovensku v Dobšiné a v Muráni.

Režie: J. Polák. Kamera: R. Milič. Hudba: E. Illín. Hrají: R. Jelínek, E. Dubský, R. Lukavský, J. Sovák, M. Vavruška.