I v dokumentárním filmu lze uplatnit hravost a imaginaci. Slovenský režisér Peter Kerekes se nezříká ani inscenovaných pasáží, navozuje nečekané asociace, od zpodobnění konkrétností přechází k hledání zobecňujícího nadhledu. Středobodem příběhu se tu stává košická plovárna, kde se - obrazně řečeno - koupaly i dějiny. Podmanivé místo, přitahující pozornost svou zašlou slávou, se stává průsečíkem lidského hemžení, dějištěm řady příběhů, jednou veselých, jindy tragických. ať již plynou ze starých, zažloutlých fotografií a dokladů nebo ze svědectví pamětníků. Režisér pozoruje "svou" plovárnu jak z povzdálí, ze střechy blízkého domu, nebo se naopak vniká do jejích útrob, dokonce natáčel pod vodní hladinou. Výsledkem je vtipná koláž složená s nejrůznějších postřehů, kteří vytvářejí pestrou mozaiku často násilných proměn, kterými (nejen) slovenská společnost procházela od idylického meziválečného období před maďarskou nadvládu až ke komuistické éře. Mezi pamětníky nalezneme i známější osobnosti, třeba Kateřinu Pošovou, filmovou kritičku a znalkyni maďarské kinematografie.