Tisk programu na 14 dní

Výročí

• Milan Jandera
  (nar. 23.02.1921)

  Umělecký maskér, který působil na Barrandově od roku 1950.

• Lída Plachá
  (nar. 24.02.1921 zem. 13.10.1993 )

  Roku 1941 skládala zkoušky na dramatické oddělení Pražské konzervatoře, krátce poté byla pro svou činnost v protifašistickém odboji (ve skupině s Juliem Fučíkem) zatčena a až do konce války vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück. Po osvobození začínala jako žačka E. Vrchlické a B. Půlpánové v pražských divadlech. Na plátně se objevila pouze ojediněle v drobných rolích (Dravci, Sokolovo, Tobě hrana zvonit nebude, Smrt stopařek, Výjimečná situace, Městem chodí Mikuláš).

• Jaroslav Sadílek
  (nar. 25.02.1906 zem. 16.03.1943 )

  Herec, libretista, divadelní režisér, dirigent a operetní skladatel. Absolvoval dramatický obor na brněnské konzervatoři (1927). Začínal ve Slovenském národním divadle (1926-30), později působil jako operetní mladokomik ve Vinohradské operetě, jako režisér v Male operetě a hostující režisér v Unitarii. V době svého zatčení pro ilegální činnost v březnu 1941 byl členem Nového divadla v Praze. Od poloviny 30. let se objevil na film. plátně ve dvaadvaceti epizodních rolích.V roce 1943 byl v Berlíně popraven nacisty.

• Vladimír Opletal
  (nar. 26.02.1931)

  Narodil se v Brodku u Prostějova FAMU absolvoval v roce 1956 Nastoupil jako kameraman do Československé televize v roce 1957 a zůstal jí věrný až do odchodu do důchodu Jako hlavní kameraman pracoval na více než 1000 inscenacích, například: Romeo a Julie na konci listopadu (J. Balík), seriál Sňatky z rozumu 1-5 (F. Filip), Ze života hmyzu (J. Matějovský), Život a smrt malíře Petra Jana B. (J. Adamec), Nezralé maliny (F. Filip), Azrael - anděl smrti (Z. Zelenka), Láska jako trám (F. Filip), Ďábelské líbánky (Z. Podskalský), Břetislav a Jitka (J. Bělka), Návštěva staré dámy (Z. Zelenka), Stará láska nerezaví (O. Kepka), Tři dámy s pistolí (F. Filip) Je ženatý a má dceru Svatavu, která žije v Austrálii

• Josef Mixa
  (nar. 27.02.1921)

  Oba jeho rodiče pracovali po celý život v zemědělství. Začal studovat na jindřichohradeckém reálném gymnáziu, ale maturoval v Soběslavi (1941), kam se mezitím škola přesunula. Už jako gymnazista intenzívně ochotničil jako herec a režisér a v této činnosti pokračoval za války, kdy pracoval jako pomocný železniční dělník. Po osvobození získal hereckou průpravu v Divadelní škole práce E. F Buriana (1945-46) a dvě sezony byl angažován ve Středočeském divadle Mladá Boleslav. Roku 1948 se stal členem činohry Národního divadla v Praze, kde působil až do roku 1991. Několikrát se pokusil také o režii. V letech 1971-73 byl uvolněn na neplacenou dovolenou, aby umělecky řídil pražské Divadlo E. F Buriana. Filmový křest si odbyl epizodkou revoltujícího studenta na barikádě v Krškově historické kronice Revoluční rok 1848. Podruhé mu před kamerou vyhradil daleko větší prostor režisér Václav Gajer, v jehož dramatu z období kolektivizace Usměvavá zem (1952) hrál žárlivého agronoma Václava Drvotu. Na něho hned navázal úlohou mladého osídlovatele českého pohraničí, gardisty Bohuše Klinka ve Vávrové adaptaci Řezáčova románu Nástup (1952). Následovaly tři větší a vedlejší postavy současných lidí: redaktor Rudého práva Rokos v Hubáčkově zfilmování románu Gézy Včeličky Kavárna na hlavní třídě (1953), předseda závodní rady a poslanec Jiří Trnka v Cikánově budovatelském dramatu Výstraha (1953) a kapitán SNB Jaroslav Martinec v Gajerově vesnickém dramatu Přicházejí z tmy (1953). Po menší roli kamenického tovaryše Martina v historické fresce Otakara Vávry Jan Hus (1954) vytvořil svou nejznámější film. postavu (přinesl si ji do filmu z div. prken) - dudáka Švandu ve Steklého zfilmování Tylovy div. pohádky Strakonický dudák (1955). V další pohádce Hrátky s čertem (1956), kterou natočil Josef Mach podle Drdovy div. hry, oblékl kostým myslivce Huberta. V psychologickém dramatu Ladislava Helgeho Škola otců (1957) byl v roli mladého ředitele školy Karla Pohanky protihráčem K. Högera. V 60. letech, hrál mj. ve filmech Rychlík do Ostravy, Sedmý kontinent, Kouzelný den, Pohádka o staré tramvaji, Lucie, Vánice, Kladivo na čarodějnice. Normalizační kinematografii herecky posloužil zejména v politicky exponovaných filmech ze současnosti i nedávné minulosti. Jako recitátor a herec působil v rozhlase. S jeho uměleckou tvorbou byla prakticky po celou dobu úzce spjata jeho činnost politicko-organizační ve stranických a svazových orgánech. Autor vzpomínkových knih Nedoručené dopisy (1996), Bláznivá rodinka: veselé divadelní, filmové, rodinné pelmel (1999) a Hercovo bláhové rozpomínání (2006).

• Michaela Pavlátová
  (nar. 27.02.1961)

  Režisérka, výtvarnice. Absolvovala v roce 1987 Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a po studiích pracovala rok jako fázařka ve studiu Bratři v triku. Pak byla přijata na VSUP do ateliéru filmové a televizní grafiky k docentovi Miloslavu Jágrovi. Studia ukončila v roce 1987 absolventským snímkem Etuda z alba Mezi její neúspěšnější filmy patří Řeči, řeči, řeči (1991) a Repete (1995), nominované na Oscara a oceněné Zlatým medvědem na MFF v Berlíně. V roce 1998 natočila ve spolupráci s Pavlem Kouteckým snímek ... až na věky, který získal hlavní cenu na festivalu v Tampere. Film O babičce (2000) kombinuje archivní materiály, animaci a dokument.

• Václav Pecián
  (nar. 27.02.1901 zem. 01.07.1961 )

  U divadla začal na počátku 20. let jako člen pražského kabaretu Revoluční scéna. Svůj robustní zjev uplatnil na film. plátně v drobnokresbách asi třiceti epizodních figur, které vytvořil v letech 1922-44 (Likérová princeznička, Batalion, Poslední bohém, Preludium, Loretánské zvonky, Písničkář, Sedmá velmoc, Fidlovačka, Právo na hřích, Noční motýl. Naposledy se objevil v úloze uhlíře a zápasníka René Maňase ve Slavínského komedii Neviděli jste Bobíka? (1944). Po osvobození byl členem výrobních štábů ve Státní výrobě filmů.

• Jaroslav Kříž
  (nar. 28.02.1926)

  Začínal hned po 2. světové válce v pražském Divadle mladých pionýrů a pak byl členem oblastních divadel v Jihlavě a Kladně. Film mu nabídl pouze několik drobných rolí.

• Otakar Vávra
  (nar. 28.02.1911)

  Studoval na střední škole v Brně (maturita 1928), později na brněnské technice architekturu. Po první státnici odešel do Prahy, kde začal pracovat jako publicista. Jeho profesionální zájem o film se datuje od roku 1929. Psal filmové referáty do obrázkových časopisů. Jako člen Levé fronty spolupůsobil při organizování prvních předvádění sovětských filmů u nás. K vlastní filmové práci se dostal v roce 1931. Počátkem třicátých let natočil několik krátkých filmů převážně experimentálního charakteru, v nichž vědomě usiloval o lyričnost filmového obrazu. Sem patří například krátký abstraktní film o zázraku elektřiny, vytvořený ve spolupráci s kameramanem Františkem Pilátem, Světlo proniká tmou a básnická reportáž Žijeme v Praze. Jako asistent režie spolupracoval na několika dlouhých hraných filmech různých režisérů. Pak přešel k scenáristické práci, která mu byla znamenitou průpravou pro pozdější režii. Jako scenárista i jako režisér se specializoval na filmové adaptace slavných děl české i světové literatury. Pro svůj první samostatný film si zvolil známou novelu Aloise Jiráska o vlasteneckém probuzení litomyšlských studentů a o jejich účasti na pražských revolučních bojích roku 1848 Filozofská historie. Vedle vlastní umělecké tvorby zaujímal Vávra i řadu významných společenských a pracovních funkcí. V letech 1947-1951 byl uměleckým šéfem jedné z tvůrčích skupin FSB, 1951-1954 členem kolektivního vedení FSB a v letech 1954-1956 byl opět vedoucím tvůrčí skupiny. Významná je i Vávrova pedagogická činnost. Již před druhou světovou válkou se zamýšlel nad problémy filmového dorostu, pro který navrhl společně s Jindřichem Honzlem zvláštní školu. Po osvobození patří k předním pedagogům pražské FAMU. Vedl katedru režie a v roce 1963 byl jmenován řádným profesorem. Otakar Vávra patří k českým mistrům velkých historických pláten i významných obrazů ze současného života. Za jeho práci mu bylo uděleno mnoho cen a vyznamenání od roku 1937 až do roku, ve kterém se dožil svých devadesátých narozenin na MFF v Karlových Varech za celoživotní tvorbu.